Vzpomenete si ještě, kdy jste se na Doupov dostal poprvé jako voják?
Bylo to v listopadu 2015. Vzpomínám si, že na mě už tehdy zapůsobila atmosféra, která je tam na mnohých místech opravdu jedinečná. Blíže jsem se s oblastí vojenského prostoru začal seznamovat po mém zařazení k 41. mechanizovanému praporu na začátku roku 2016, jehož výcvik je veden především tam.

Atmosféra Doupova je na mnoha místech jedinečná, říká fotografující voják Lubomír Klemsa.Zdroj: archiv Lubomíra KlemsyProč jste začal Doupov fotografovat?
Kromě historie mě zajímají také osudy zaniklých obcí a sídel. To mě přivedlo k zálibě navštěvovat téměř zapomenuté a neznámé kouty, dokumentovat jejich současný stav a snažit se jejich odkaz zachovat pro sebe nebo své nejbližší okolí. Teprve postupem času se z toho stala vášeň a kraj Doupovských hor jsem si zamiloval. Jsem samouk a nepovažuji se ani za fotografa. Snažím se především o to, aby mé snímky zachycovaly co možná nejvěrněji danou lokalitu nebo určitou sílu konkrétního okamžiku místa, kam se mnoho lidí nedostane.

Doupov je pro mnohé možná zajímavý právě tím, že je zakázaný.
Je to možné. Mým cílem je především dát lidem možnost nahlédnou do tohoto zajímavého a přesto nepřístupného kraje alespoň touto formou. Nechtěl bych, aby se Doupovské hory staly cílem nájezdů nejrůznějších hledačů pokladů jako je tomu v mnoha jiných lokalitách, které se dostanou do podvědomí lidí. Doupovské hory jsou památníkem. Měly by jím zůstat i nadále.

Jak často na Doupově fotografujete?
Má záliba je časově náročná. Ačkoliv žiji v těsné blízkosti Doupovských hor, jsou období, kdy tam nezavítám prakticky vůbec, ať už jsem limitován prací nebo například počasím. Nedávno se nám s manželkou narodil syn, takže k mým povinnostem přibyla i péče o nového člena naší rodiny. Přesto se snažím navštěvovat tento „zakletý“ kraj tak často, jak jen je to možné.

Na facebooku máte stránku Doupovská tajemství, kde své fotografie uveřejňujete. Má přes tisíc sledujících. Překvapil Vás celkem velký zájem o vaše fotky?
Stránka vznikla skoro náhodou. Jejímu vzniku jsem přikládal pouze oddechovou funkci, zamýšlel jsem, že občas přidám něco z mé celkem bohaté sbírky snímků nebo dobových dokumentů a fotografií. Pozitivní ohlas, se kterým se má práce setkala a počet nově sledujících, mě mile překvapily. Nepředpokládal jsem, že se stránka může setkat s tak velkým zájmem veřejnosti. Jsem rád a moc si toho vážím.

Kromě fotek přidáváte také popisky, občas se pod nimi objeví komentáře těch, které stránky sledují.
Ano. K fotografiím se snažím přidávat i články nebo alespoň krátká povídání a jsem rád, pokud se setkají s odezvou. Těší mě, když lidé napíší a podělí se o své vlastní zážitky, poznatky a zkušenosti, nebo jen napíší svůj názor, případně kritiku, protože i ta je důležitá k tomu, aby člověk věděl, co je třeba nadále zlepšovat, co lidi zajímá nebo co by pro ně mohlo být zajímavým tématem.

Proč máte texty také v němčině?
V tom, že budu doplňovat popisky také německým překladem, jsem měl jasno od začátku. Oblast Doupovských hor a téměř celého našeho pohraničí byla před druhou světovou válkou místem obývaného německy hovořícím obyvatelstvem. Tito lidé zde žili a umírali po staletí. Bez ohledu na to co přinesl nacismus, druhá světová válka a s ní spojený následný odsun, je připojení německého překladu k názvům a popiskům vzpomínkou na zdejší obyvatele, na společnou historii.

Jak jste zmínil, máte radost, pokud se někdo podělí o vlastní příběh, který se váže k Doupovu. Ozývají se vám jeho bývalí obyvatelé?
Ano. Velice jsme ocenil třeba e-maily starousedlíků nebo jejich potomků, kteří mi ochotně poskytli osobní paměti svých rodin. Krásným příkladem je vyprávění o mlýnu Radmühle nedaleko zaniklého Telcova. To je zaniklá obec, která se nacházela při cestě z Perštejna do města Doupov. Do roku 1946 v mlýně žila rodina Pessert, byla odsunuta do Německa. Mlýn poté nebyl nikdy obydlen a v polovině 60. let došlo k jeho úplnému zániku. Tento příběh jsem měl tu čest publikovat na stránce a přiložit k němu také dobové fotografie z rodinného alba, doplněné o fotky z mé vlastní návštěvy. Odezva lidí na sebe nenechala dlouho čekat a když přišel děkovný vzkaz od posledního žijícího pamětníka těchto událostí, věděl jsem, že je to cesta správným směrem.

Na stránce Doupovská tajemství se objevují také dobové fotografie. Zmínil jste, že jste jejich sběratelem.
Dobové fotografie pochází většinou z mé skromné sbírky, stejně jako staré mapy nebo scany z dobových průvodců a knih. Občas kontaktuji i jiné sběratele a pokud jsou ochotní, sdílím i jejich pohlednice nebo materiály. Jakmile to situace dovolí, mám v plánu navštívit okresní archiv a zkusit zapátrat v tamních dokumentech po čemkoliv, co by mělo souvislost s oblastí mého zájmu.

Jak je v dnešní době těžké sehnat staré věci k Doupovu, tedy k oblasti, která není sedm desítek let obydlená?
Být sběratelem čehokoliv, co se váže k Doupovu, je v dnešní době náročné. Ať už je to dáno nedostatkem těchto věcí, tak i z hlediska finančního. Stále roste poptávka po všem historickém a nabídka je bohužel o dost menší. Mnoho lidí je tak ochotno za různé předměty, fotografie a cokoliv dalšího platit téměř astronomickými částkami.

Jakou oblast na Doupově máte nejoblíbenější?
Nemohu říct, že mám nejoblíbenější nějakou oblast Doupovských hor. Každá lokalita je svým způsobem specifická. Ať už jde o skalnatá údolí pokrytá jehličnatými lesy na severu, staré bučiny s typicky šedivými kmeny stromů na západě, údolí zaniklého Doupova nebo rovinatá krajina na jihu pod střelnicí Březina. Pro mě má každé to místo svůj genius loci, každé má svůj příběh a jsou v něm zakořeněny osudy stovek nejrůznějších lidí. Ale je přece jenom několik míst, která mám opravdu rád. Patří mezi ně severovýchodní část Doupovských hor, kde jejich svahy klesají do údolí Ohře u Kadaně a okolí bývalého Doupova s jeho přilehlými mlýny na potoce Liboc, který protéká i mou rodnou obcí.

A pokud jde o roční období, kdy je Doupov nejhezčí?
Každé roční období má, stejně jako všude jinde svá specifika, mně osobně nejvíce vyhovuje brzké jaro a období podzimu. To vznikají nejkrásnější záběry. Nejméně navštěvuji Doupov v létě.

Říkal jste, že Doupovské hory jsou památníkem, kterým by měly zůstat nadále. Takže pokud se hypoteticky zeptám, zda byste byl pro zrušení vojenského výcvikového prostoru Hradiště a opětovné osídlení Doupova lidmi, tak tuším, jak odpovíte.
Nejsem zastáncem opuštění Hradiště armádou. Snad právě díky její činnosti si celá oblast zachovala svou typickou krásu se všemi vzácnými zástupci fauny i flory. Různé studie prokázaly, že právě díky určité „konzervaci“ celé oblasti a její izolaci od vnějších vlivů se celé Doupovsko dochovalo v takovém stavu, v jakém je, tedy v ideálním pro zdejší rozmanitou přírodu. Doupovské hory tak zůstanou krásné právě pro svou tajemnost, opuštěnost a zcela neodmyslitelnou auru zakázané oblasti a jako památník na šťastné i smutné osudy zdejších lidí. A tak je to podle mě správné. Na druhou stranu jsme příznivcem různých akcí pro veřejnost, kdy mají lidé možnost se sem podívat a pokusit se pochopit celý příběh Doupovských hor.

Je kromě Doupova ještě něco, co rád fotografujete?
Kromě oblasti Doupovských hor fotím také památky, především zříceniny hradů, kterých je v okolí hned několik a všechny rozhodně stojí za návštěvu. Chvíli jsem zkoušel fotografii krajiny, ale nemělo to dle mého valný výsledek. Snažím se také fotit staré, většinou nevyužívané hřbitovy, mají podle mého názoru stejně kouzelnou atmosféru jako všechna lidmi dávno opuštěná místa. Stejně tak rád fotografuji československé vojenské opevnění, kterého jsem velkým příznivcem. Jsem členem Spolku pro dokumentaci a obnovu památek Karlovarska, který se zaměřuje na záchranu nejrůznějších objektů jak v Doupovských horách, tak v celém Karlovarském kraji. Je to parta skvělých lidí, kteří odvádějí příkladnou práci.

Lubomír Klemsa
30 let, studoval SOŠS a SOU v Kadani obor agropodnikání se zaměřením na ochranu a tvorbu životního prostředí. V Armádě ČR je od roku 2012. Na přelomu let 2018-19 působil v zahraniční operaci v africkém Mali. V souvislosti s nasazením české armády v rámci covidových opatření se loni v březnu až červnu účastnil kontroly hranic, v listopadu vypomáhal spolu se svými kolegy v Ústavu sociálních služeb v Jirkově. Baví ho historie, rád čte, sbírá staré pohlednice a vojenské materiály z období první republiky, včetně uniforem. Jeho největším koníčkem je rodina.