Voda a bahno

Prvních několik metrů jde bez problémů, chodba je tak akorát široká. S každým krokem ale cítíte, že pevný povrch ze začíná vytrácet a nahrazuje jej stále se zvětšující vrstva vody a bahna. Smůla pro pána se sandály, který se rozhodl, že cestu absolvuje bez holínek. Situaci ale bere s nadhledem. „Je léto, za chvíli to uschne,“ směje se. S bahnem a se stále se zužujícími prostory si nedělal velkou hlavu ani farář, který se do štoly vrhnul v liturgickém oděvu.

Během následujících několika metrů člověku velmi rychle došlo, proč není štola vhodná pro klaustrofobiky. Chodba vyšším nebo širším jedincům připomněla školní léta hodiny tělocviku, ve kterých tělocvikář nešetřil tolik nepopulárními „kačáky“. Na šířku ramen to na některých místech také příliš dobře nešlo, a tak si člověk alespoň částečně dovedl představit, že práce v dolech nebyla pro každého. Že byla namáhavá a nebezpečná je obecně známé. Plyne z toho ale jedna zajímavá věc - hornictví si jako jeden z posledních oborů lidské činnosti udrželo ve svých tradicích spojení s bohem či transcendentnem, tím, co člověka přesahuje. „Je to skutečně tak. Souvisí to s nebezpečím a náročností oboru, proto v hornictví i v 21. století nalezneme silné spojení mezi tradicemi a Bohem,“ říká vejprtský farář Šimon Polívka. Něco podobného lze dnes najít snad ještě u hasičů, jinde se ale religiózní obsah pomalu či rychle vytrácí.

Brzy až za kopec

Míjíme hornické nářadí, postavu malého horníka a dostáváme se pomalu do míst, kde prohlídka končí. Ne ale na dlouho - v současnosti se ve štole pracuje na tom, aby byla trasa delší. Návštěvníci se nebudou muset vracet, ale budou pokračovat, dokud nevylezou na druhé straně kopce.

„Měděnecké krušení“ nebylo jen o prohlídce štoly. V obci se v sobotu setkal hornický stav, který se v procesí za doprovodu muziky vydal ke štole. Tam farář požehnal praporům. Na návštěvníky pak čekala vojenská a hasičská technika a další program.