Ona škola smyku bohužel probíhá na ostro a bez toho, že by instruktor na místě spolujezdce poradil, co dělat. Asi nikdy jsem neviděla tolik aut ve škarpě – vlastně pardon. Ve sněhové bariéře u kraje silnic, kde hrabou kola, motor řve a nic. Auto se ani nehne. Vystoupí řidič, vytáhne z vozu lopatu s dlouhou násadou, jakoby to byla běžná výbava, a s tichou sveřepostí se dá do odhazování sněhu. To je ta druhá část jízdy, prověrka fyzičky.
K tomuto poznání stačí jedna cesta do města. Ráno jsem takto potkala ctihodného pána, který na Písečné odklízel více než metrovou bariéru zmrzlých kusů sněhu. Večer zaparkoval souběžně se silnicí tam, kde jsou vyznačená parkovací místa. Ráno řadu aut zahrnul pluh, takže nebylo zbytí. Musel si auto vykopat.

Jiný dobrý muž na parkovišti shazoval sníh ze střechy velkým smetákem. Malé košťátko (a malá lopatka) v těchto dnech opravdu nestačí.
Do centra jsem se šourala rychlostí dvacet, třicet a při troše štěstí i čtyřicítkou. Stejně auto klouzalo jako obří sáně. Zaparkovat jsem měla ve vnitrobloku za Revoluční ulicí. Jenže vjezd mi neplánovaně znemožnil jiný řidič, který zaparkoval tak, že zapadl. Pokusila jsem se objet ho a dorazit na „své“ parkovací místo. A zapadla jsem. Pochopitelně. Ze situace mě dostal kolega, který ví, že se musí vyjet „s citem a ne se snažit to za každou cenu urvat.“ Čili lopatu nepotřeboval. Nebo alespoň ne v tu chvíli. Až o něco později, kdy parkoval sám (zapadnutím) a následně se vykopával. Další kolega zapadl stejným vozem za jediné odpoledne dvakrát. Jednou se vyprostil sám, podruhé za pomoci známé a její maminky. Roztláčelo se samozřejmě.

Jak jste zvládli jízdy, parkování a vyhrabování se ze sněhu vy?