Povolání novináře bývá označováno za povolání svobodné. Svobodu utéct hned po poradě někam na pláž, pod slunečník nebo na zahrádku k pivu to ovšem nezahrnuje. Neměli by být naši odboráři sakra trochu tvrdší?

Máte to taky tak? Venku je nádherně, vy dřepíte v kanceláři a přemýšlíte, jak se zchladit. Co chvíli otevíráte okna, ale protože je otevírají všichni v kancelářích, brzy je zase zavře průvan. Váš kolega si zabral oba větráky, lahev od minerálky už je prázdná, košila se vám lepí na záda a kamarád provokatér píše textovku z dovolené, že příští víkend je u něj na zahradě mejdan. Sakra, jak můžu vědět, jestli budu za týden ještě žít?
Je léto a neměl bych se divit, že je vedro. Bývá to tak přece pokaždé.

V zárodku létu blahořečím. Za to příjemné teplo, které dokáže tělo prohřát až léčivě. Za spořejší odění žen v ulicích (při pohledu rovněž až léčivé). Za tu radost, co dopřává kvetoucí příroda všem lidským smyslům. V rozpuku léta si pak začínám užívat všeho, co mi počasí upíralo v předchozích měsících – koupaliště, točené zmrzliny, ježdění na kole (ehm – zatím jsem byl jen jednou), tenis… Ale když začne léto naplno kvést a teploty se denodenně šplhají přes třicítky – to už hledám stín i cestou na oběd, vyhlížím dešťové mraky a při průtržích bych nejradši tančil na parkovišti před panelákem. Poloodhalené postavy žen a dívek vnímám spíš mlhavě přes mžitky v očích (nebo to předstírám?), na tenise celý upocený prohraju set i s přiopilým parťákem z karet a se zmrzlinou vydržím venku jen pár chvil. I s pistáciovou.

Vím, že bude líp. Přejde to, bude víkend a jednou i podzim. Začnu blahořečit babí léto, připravovat se na lyže (že bych si je konečně koupil?) a smiřovat se s tím, že další půlrok musím ženskou krásu hledat v očích. A pak už to zase půjde z kopce a já začnu smolit fejeton o tom, jak šílený je mráz a jaké překážky nám ta zima klade do pohodového života.

Ale na to je ještě čas. Teď váhám, jestli mám jít pro pistáciovou…
…protože venku je vedro, že by čovek prask´. Viď, Pepa…