Teď si ještě povíme o noci v Marakele a odpoledni v Pilanesbergu. V Marakele jsme totiž měli noční návštěvu. V noci. Přesněji řečeno těsně nad ránem, před pátou. Ze spaní jsem slyšel podivný hluk a pak do mě Šedivák drcnul. „Jsou tu. Máma s mladým.“

Opravdu. Kolem stanů se nám pase máma nosorožčice s malým nosorožátkem. Ti, co se večer ke kempu neodvážili. Dělají při pastvě strašný lomoz. Je slyšet nejen trhání trávy, ale i žvýkání, hltání a funění. Nakrmit takové tělo dá práci. Chvíli je pozoruju, pak se s úsměvem ukládám znovu ke spánku. Jen na pár minut. V pět zvoní budík.

Po rozednění jsou ještě vidět u napajedla, pak mizí. My vyrážíme na nejvyšší bod parku. Cestou projíždíme do druhé části. Tam se v buši procházejí a pasou další nosorožci. Na vyhlídku vede trochu krkolomná cesta. strmě vzhůru a po velmi úzké silničce. Na úpatí kopce potkáváme kobru. Velkou. Sice jí nevidíme hlavu ani kápi, ale tělo má tlusté jako mužská paže a to, co vidíme, má ke dvěma metrům.

Pěkné věci si pro nás připravilo i odpoledne. Přejeli jsme pouhých sto kilometrů, abychom se z divočiny Marakele přesunuli do jednoho z nejoblíbenějších parků JAR. Je to soukromá rezervace Pilanesberg. Asi 50km čtverečných, nic velkého. Příjemné místo, kde můžete strávit poslední den před odletem. Měli jsme odpoledne čas, takže odpolední vyjížďka nás neminula. Zajeli jsme k přehradě Mankwe na hide. Fotili ledňáčky a snovače a koukali na želvy a ryby ve vodě. Moc pěkné. Kolem nás bylo sice dost lidí, na to si v Pilanesbergu musíte zvyknout, ale jinak pohoda.

Cestou zpátky do kempu jsme potkali auto, před kterým šli jak ochranka čtyři nosorožci. Zajímavý pohled. Kráčeli pomalu, auto za nimi se zvolna sunulo z mírného kopce. Samozřejmě jsme udělali fotky. Jedny z posledních.

Je jedenáct dopoledne, čtvrtek 22. února. Máme za sebou poslední noc a poslední ráno v Africe. V noci přišla bouřka. Hřmělo, blýskalo se, lilo jako z konve. Krása. Ležíte ve stanu, posloucháte bouřku a myslíte na to, že zítra podobně zahřmí motory letadla a to kovové zvíře vás přenese tisíce kilometrů odtud, kde vystoupíte a obejmete své blízké. Na nic se poslední týden netěšíte víc.

Přichází čas pro oblíbenu logickou hru. Jak všechny ty předměty, co se za celou cestu nashromáždily v autě, naskládat do batohů. Je to zábavné a lehce strasující. Obavy vás opustí ve dvou důležitých okamžicích. Poprvé, když se všechno pod tlakem vejde. Podruhé, když na přepážce batoh zváží a je to v limitu. Případně lehce nad ním. Uf. Já věděl, že rohy gemsboka nemůžou vážit nic moc. A ty lahve, sirupy, medy a mísy a korále? Taky ne.

Nebudu se příliš rozepisovat. Není na to správná doba. Jak už jsem jednou či víckrát řekl. To všechno, co jsme letos s černou dámou prožili, musí nejprve uzrát. Chce to čas. A tak jen poděkuju klukům za to, že banda skvěle fungovala, je to vážně fajn. Taky poděkuju všem, kteří nám s cestou pomohli – Bushmanovi za oblečení a obutí (snad mu budou naše postřehy něco platné), Videokameramanovi.cz za zapůjčení techniky a Severočeským dolům a FRK Kadaň za korunky, bez kterých bychom tyhle zprávy posílat nemohli.

Díky všem. A taky vám, kteří jste nás četli. Z Afriky Martin Šíl