V noci bylo příjemně chladno. Když jsme v půl šesté vstávali, bylo dvaadvacet stupňů. Slunce ale rychle dostávalo sílu. Pro nás je neobvyklé, jak příkrý oblouk na obloze opisuje. Když je poledne, máte ho přímo nad hlavou a marně otáčíte hlavu, kde že kruci je. Gemsbok park byl samozřejmě už vzhůru a pilně se na nás připravoval.

Po několika kilometrech jsme potkali jiný vůz, který nám ukázal na pahorek přímo vedle nás. Rozvalovala se tam rodinka gepardů. Přímo na vrcholku duny pěkně mezi zelenou trávou. Aby měli přehled o okolí a zárověň nebyli moc na očích.

Míříme do kempu Nossob, je to něco málo přes 160 kilometrů. Tím směrem včera večer blýskalo a tušili jsme bouřku. Cesta nám dala za pravdu. Sem tam louže a čím víc jsme se vzdalovali od Twee Riverien, tím byly větší a čerstvější. Když jsme po pěti hodinách jízdy dorazili do Nossobu, byl písek místy ještě vlhký. Asi to stálo za to.

Lví líbánky

Ale vraťmě se ještě na cestu. Poušť teď na některých místech vypadá jak rozkvetlá louka. Jen s tím rozdílem, že se v ní potulují lvi. A i lvi mívají líbánky. A my jednoho takového potkali. Zrovna odpočíval na hraně cesty. Měl s sebou samozřejmě i svou vyvolenou. A my je u toho vyrušili. Tedy ne přímo u snahy zachovat rod, říkal jsem, že zrovna odpočívali, ale zastihli jsme je asi právě ve dnech, kdy se o to zachování snažili. A společně jsme si užili parádní chvilky. Přesněji řečeno spíš my. Je jsme asi trochu štvali. Čoud měl toho lva tak blízko ke kameře, že mu mohl dýchnout do objektivu. No, tak moc asi ne, ale když se samec zvedl, stačily mu dva kroky na to, aby přešel k auto a složil se do jeho stínu. Ale nevydržel dlouho, znova se zvedl a zalezl si do stínu nízkého stromku. Samozřejmě jsme cvakali foťákama jako pominutí. Nebyli to první lvi dneska, ale byli vážně blízko.


Kus dál (pár kilometrů) jsme zastavili na odpočívadle. Piknic site tomu tady říkají. Jsou tu i grily. A taky lví stopa v písku. Naštěstí dost stará. To odpočivadlo máte taky na fotce. Jak jsem psal, dnes spíme v kempu Nossob. Je to místo hluboko v poušti. Je u něho takový posed, ze kterého se dají sledovat zvířata u napajedla. Dali tam i webkameru. Celý rok jsem jí sledoval a přes ni i zvířata, co se přišla napít. Dnes večer se tam posadím a budu si užívat toho, že nepotřebuju nic než vlastní oči, abych viděl, kdo se večer přijde do Nossobu napít.

Africká byrokracie a plán B

Už jednou jsme tu zažili radikální změnu plánů. To když nám vypovědělo službu první auto. Teď přišla další změna, doufejme, že jen kosmetická. V Nossobu jsme totiž potkali český pár, který nám poradil pár věcí. Předně – povídali, že bez předchozí rezervace nás v Botswaně vůbec nikam nepustí. To mě trochu překvapilo, protože vím, jak systém rezervací funguje v JAR a sousedních zemích jako Namibie, Zimbabwe. Navíc jsem do úřadu, který tyhle věci vyřizuje, psal mail čtyřikrát. Nikdy nikdo neodpověděl. Ale Češi mě uklidnili, oni posílali mailů 15 a čtyřikrát volali.

Abych to shrnul. Poté, co strávíme noc v Kaa, nezamíříme do Khutse a Central Kalahari, ale do Maun. To je město nedaleko delty Okavanga, správní středisko. Tam si vyřídíme rezervace do Chobe i Central Kalahari a objedeme to v opačném pořadí. Dostali jsme pár tipů, co stojí a co nestojí za cestu. Navíc předpokladem, že po deštích bude cesta bohatá na zvěř, jsme si zkomplikovali pozici. Bývá tam prý tak mokro, že je těžké projet i s vozem 4x4. Uvidíme, jak pochodíme.

Upravená cesta tedy vypadá takhle. Z Kaa do Maun, pak Chobe National Park, po něm Nata a odtud přes Raskop do Central Kalahari. Plán na průjezd od jihu k severu opouštíme stejně tak jako pokus o to projet opačně. Jsou tam oblasti, které bychom kvůli bahnu nedali. Jsou to paradoxy, že jo? Poušť a my se tam nedostanem kvůli vodě… Z Central Kalahari odjedeme znovu přes Raskop a pak po silnici až do JAR.

Tak nebo tak, z Nossobu jedeme dvě stě kilometrů k bráně Kaa. Dáme vědět, jak bude.

Z Afriky Martin Šíl

Základní informace o výpravě a odkazy na všechny předchozí články najdete ZDE.