Fotografie, které pořídí, přinášejí neobvyklý úhel pohledu. Když se vzepne kůň ke skoku, Roman Dušek ho za chytí jako by ležel přímo pod ním. Když si to do hor supí historická párovka, uloví tento moment z kolejí před ní. Atmosféra z festivalů, různorodých sportovních utkání a nejrůznějších zákoutí Chomutovska k lidem promlouvá z fotek v Chomutovském deníku, z instagramu města Chomutova, z jeho vlastního instagramu i městského kalendáře. Vůbec nejraději má ale výpravy za nočními fotkami, které ukazují například horské kostelíky pod hvězdami, meteorické roje a mléčnou dráhu.

„Je to pro mě příjemné uvolnění. Podobně si odpočinu i při focení architektury a přírody,“ říká chomutovský fotograf, který se focením neživí, snadno by ale mohl. Jeho soukromý archiv obsahuje přes tři sta tisíc elektronických záběrů převážně z Chomutovska.

Roman Dušek 

Je mu 45 let. Vyučil se jako zámečník, následně si dodělal maturitu a postupně prošel patnácti zaměstnáními. Pracoval ve stavebnictví, věnoval se černému řemeslu a byl policistou. Dnes podniká s diamantovými nástroji pro stavebnictví.

Věnuješ se naplno svému podnikání, přitom ale fotíš na různých akcích pro město i noviny a přidáváš fotky horských krás. Občas to vypadá, že jsi všude. Jak ses k focení dostal?
Trošku mě k tomu vedl táta, fotil na klasický kinofilm, foťák Smenu ještě máme doma. Bylo to tenkrát náročnější, protože si člověk musel fotky sám vyvolávat, a ač jsme doma měli všechny věci a uměl jsem to, mamka nadávala, že zabíráme celou koupelnu. Až v roce 1999 jsem si koupil první digitál. Naši si tehdy klepali na čelo, že jsem dal za foťák asi čtyřicet tisíc. Od té doby jsem u digitálu.

Co jsi fotil?
Všechno možné, zpočátku spíše rodinné momentky. Před čtrnácti lety jsem se spřátelil s reportážním fotografem Mírou Radou, který dělal pro noviny, a průběžně jsem mu posílal fotky, aby mi je zhodnotil a ořezal. Fotil jsem tenkrát florbal, to když ho začal hrát syn. Z Chomutovského deníku mi pak průběžně chodily nabídky od sporťáků a nakonec i šéfredaktora, jestli bych nechtěl dělat sportovní věci pro noviny, například zápasy hokejových Pirátů. Nakonec jsem kývl a rozjelo se to ve větším. Vyhovovalo mi, že mi Deník nechal volnou ruku, takže jsem byl na akcích, aniž bych tam být musel. Měl jsem čas a řekl si třeba, že se někam pojedu podívat a ty fotky jsem novinám dal. Takhle jsem se dostal ke klasické reportáži.

Co ti pomohlo, aby ses stále zlepšoval?
Byla to vlastní touha, Mirek Rada a také worshop glamour a portrétní fotografie kamaráda Honzy Svobody. Zdokonalil jsem se tam v postprodukci. Dnes jsou velké počítačové možnosti takové, že co člověk vyfotí, může ještě stonásobně posunout dál.

Ovlivnilo to ještě něco?
Co mě také hodně ovlivnilo, byla Velká kniha reportážní fotografie od Vincenta Laforeta, kterou jsem si koupil před sedmi lety. Celý život fotil pro noviny a zmínil jednu zásadní věc: pokud to myslíte s focením vážně, musíte opravdu fotit každý den, je jedno co. A pravdou je, že posledních pět let jsem měl u sebe stále takový malý foťák nebo telefon a fotil fakticky kde co. Jak se mobily postupně vyvíjejí, i s nimi už se dá vyfotit fotka využitelná v novinách.

Takže jsi to dělal, aby jsi se stal reportážním fotografem?
Dělal jsem to celé, aniž bych měl ambice stát se reportážním fotografem, byla to pro mě cesta, jak se zlepšit. Reportáž člověka posune k tomu, aby se nebál, musí také přemýšlet jinak. Když jdu fotit momentky nebo architekturu, mám na to čas. Na reportáži se to děje teď a děje se to jednou. Musíš to nafotit na první dobrou.

Vypadá to, že tvé fotky jsou převážně o lovu nejvhodnějšího okamžiku. Aranžuješ si někdy záběr? Říkáš, kde má kdo stát a jak se tvářit?
Snažím se, abych lidi neomezoval, také bych nebyl rád, kdyby mi někdo šermoval foťákem před obličejem. Nedělá mi problém fotit zblízka, to už jsem se také naučil, i když jsem v tom mě vnitřní rozpor. Když je to nutné, tak to udělám.

V jakém poměru co fotíš a pro koho?
Ze 60 až 70 procent fotím akce a žánrovky pro město. Další část tvoří půl na půl noviny a to ostatní. Fotím pro chomutovské muzeum, svatby a své noční fotky. Ty zabírají tak desetinu toho, co dělám. Hlavně je dobré, že fotím to, co chci. Samozřejmě jsou věci, které musím udělat, ať je to pro město nebo deníkovské fotky, ale stále platí, že mám volnou ruku. Nikdo neříká: vyfoť to takhle, chceme, aby tam bylo tohle. Prostě maximální svoboda.

Na čem děláš nejraději?
Na nočních fotkách. Nemusí to být temná noc a hory, měl jsem i ambice fotit vesmír, doma na to mám základní vybavení. Je to ale hodně časově náročné a ten čas já nemám. Jsem spontánní, jdu ven na zahradu, mrknu, obloha dobrá, tak říkám ženě: Miško, jedu. Odjíždím třeba v jedenáct v noci a vracím se ve čtyři ráno.

Co v takovém čase fotíš?
V okolí jsou hezké architektonické památky, které se s noční oblou ještě více zvýrazní. Například kostelík v Malém Háji směrem na Lesnou, vedle toho je navíc krásný hřbitov. Dále kostelík mezi Přísečnicí a Měděncem anebo v Kalku, to je taková ikonická věc.

Čím tě tolik přitahují právě noční scenérie?
Je to uklidňující věc. Přes den mám svou práci a je toho poměrně dost. Fůru věcí nestíhám. Noc je pro mě taková oddychovka, ačkoli se kvůli tomu nevyspím a musím to dohnat. Sedím na louce a fotím. Noční věci jsou líbivé, to vidím na odezvě lidí u sebe na instagramu.

Co si myslíš, že tě nejvíc odlišuje od jiných fotografů z regionu?
Každý fotograf má jiný úhel pohledu, jiné vybavení. Typická je pro mě možná univerzálnost, ke které jsem přišel díky reportážní fotce. Fotíš sport, tuhle společenskou akci, tuhle ples, trhy na náměstí, kdy máš možnost zaujmout tím zajímavým co se děje. Nadšení dětí na sportovní akci, skvělý výkon, radost z gólu. Jsou fotografové, co mají jeden cíl a směr. Možná je výhoda, že pilují jednu věc. V téhle variabilnosti se věnuju tisíci věcí najednou. Myslím, že kdyby to byla jedna věc, byl bych schopen přivést ji k větší dokonalosti. Ale mě to takhle baví. Díky reportážím jsem univerzální fotograf.

Kam až jsi ochotný jít pro tu nejlepší fotku?
Asi takhle. Loni na podzim měla společnost Lokomotiv výroční jízdu do Vejprt, věděl jsem, že tam kluci z pevnosti Na Kočičáku sehrají představení. Bylo krásné světlo, vlak projížděl alejí stromů zbarvených do žluta, oranžova a zelena a já chtěl super fotku. S vědomím, že pro tu nejlepší fotku něco musím udělat, jsem šel tak dvě stě metrů po kolejích, stoupl jsem si přímo před ten vlak a fotil ho, jak přijíždí. Když jsem uskočil a míjel mě, něco mě škráblo a koukal jsem, že jsem černej. Mašinfíra na mě řval. Jel jsem domů, fotky upravil, a protože moje Miška jela tím vlakem nahoru do Vejprt, přijel jsem tam, s sebou jednu tu vytištěnou fotku mašiny. Přišel jsem se jim víceméně omluvit. Mašinfíra na to, že je to pěkná fotka, jestli jich nemám víc. Také mi ale řekl, že po mně ze dvou metrů mrskl lopatou uhlí, prý cos tam lezl? Mohl jsem tě přejet. Já na to, že jsem potřeboval peckovou fotku, tak mi řekl, když je to tak, ať se příště stavím na nádraží a domluvíme se. To tě naučí, že některé věci je dobré si domluvit dopředu.

Máš metu, kam by ses rád dál vyvíjel?
Ambici stát se profesionálním reportážním fotografem nemám. Co mě baví obecně je architektura, je to bez lidí.

V čem ti lidé překážejí?
Když nejde o reportáž, jsou tam navíc. Když jsem měl pro novou brožuru muzea nafotit kostel sv. Kateřiny, byl jsem tam asi šest hodin. Nafotil jsem ji detailně z různých pohledů a pohrál si s tím. To místo je mystické, je to něco jiného, člověk na to má klid, je tam zavřený, dělá, co chce a nikoho to neomezuje. Má víc času to zpracovat.

Existuje možnost, že bys odložil svou práci a věnoval se focení plně?
Ne, tahle možnost tu z více než 90 procent není, protože spoluvlastním firmu. Nijak mi to ale nevadí. Spíš je problém, že mi Miška říká, že žijeme mým diářem. Dávám do něj všechny věci, co musím fotit a pracovní věci. Máme sdílený kalendář. Není to úplně ideální, ale je to svým způsobem nutnost.