„To je příšerný, já tady nemůžu dýchat. Nemám tu žádné místo a je mi vedro.“ Další a další podobné věty znějí z látkové skříně, kde se tísní trojice dětí. Nehrají si na schovávanou, ale zkouší simulátor klecového chovu slepic.

„Teď si představte, že je vás tam dvakrát tolik, nemůžete si protáhnout křídla, nikdy neuvidíte denní světlo,“ poznamenává majitelka slepic Drahomíra. Mezi děti se ozývá nesouhlasné mručení. „Některé slepice žijí na prostoru 12 x 24 cm, to je velikost čtvrtky. Zakázal bych to, okamžitě,“ doplňuje znale třeťák Honzík.

Prázdniny tu tráví s dalšími vrstevníky na příměstském táboře na farmě v Drmalech. Během jednoho týdne se seznámí s chovem hospodářských zvířat a vyzkouší si vzít pořádně za práci. Jedno odpoledne je věnované i poznávání chovu drůbeže ve velkochovu i v domácím prostředí. I když by se mohlo zdát, že drůbeží exkurze nepřinese příliš nového, protože slepice žádnou raritou venkova není, opak je pravdou.

„Já jsem slepice nikdy naživo neviděl, tohle je poprvé. Trochu jsem měl strach z kohouta, v televizi bývají dost agresivní, ale tenhle je klidný,“ přiznává malý Tomáš s pohledem upřeným na přátelského kokrháče.

Doplnit mezery ve znalostech a přiblížit děti z města zpátky k venkovu si bere příměstský tábor za svůj cíl. „Rozdíly v mentalitě lidí z města a venkova jsou pořád strašně obrovské, není to žádné klišé,“ tvrdí vedoucí tábora Radek Malarik. „Půlka našich dětí si doteď myslela, že slepice potřebují ke snášení vajec v hejnu kohouta. Ta druhá zase neví, kde berou kráva nebo koza mléko,“ vypráví Malarik. „Snad jim ty balíčky ze supermarketu vyženeme z hlavy,“ dodává s úsměvem.

Kozel Eman vzbuzuje respekt

Další zbraní proti nevědomosti je na farmě i práce. Pasení krav, koz, přestavování ohradníků a kydání hnoje. Pomalu se díky tomu boří i dlouholeté obavy. „Já jsem úplně ztratila strach z krav. Bála jsem, že mě naberou na rohy, ale jsou hrozně hodné,“ tetelí se Anička. Josef, který stojí opodál, nadšením srší méně. „Krávy jsou dobrý, ale kozel Eman ne, toho se bojím pořád. „Je obrovský, má dlouhý fous a smrdí,“ přisvědčuje školák s respektem v hlase.

Drůbežářská exkurze pokračuje a po chvíli ostychu se už děti předhánějí, kdo nasype slepicím šrot a kdo vleze pro vajíčka do potemnělého kurníku. Uznání dostávají opeřenci i za ukázky svých produktů – vajíčkovou pomazánku a kuřecí stripsy. Některým dětem při pohledu na jídlo a slepice ve výběhu poprvé dochází, odkud se potraviny v obchodech a talířích berou.

„Já si maso nedám. Mně je jich tak nějak líto,“ zazní v hloučku dětí od desetiletého Dominika. „Já si dám, ale líto mi je jich taky,“ přizvukuje z hloučku další táborník. Farmáři se usmívají. „Když se u nás naučí, že zvíře není náš majetek, ale partner, který žije vedle nás, budeme spokojení,“ uzavírá Radek Malarik.