Z lesa se trousí kluci. Na sobě maskáče, v ruce spacák, karimatku a ešus. Po noci, kterou strávili v lese, míří rovnou k ohništi. Nejmladším je jedenáct let, nejstarším čtrnáct. Všichni jsou z Chomutova, okolních horských vesnic a z Mostu.

Střechu nad hlavou si postavili sami. Jde o přístřešek s pevnou dřevěnou konstrukcí a šikmou střechou. Lehkou nedůvěru budí jen „došky“ – uschlé listy kapradí, kvůli kterým je střecha trochu děravá. „Teď jsou uschlé, včera to bylo lepší,“ ujišťují kluci. Problém neměli ani tak se stavbou, která jim zabrala zhruba dvě hodiny. Šli na to podle kresleného návodu a pod dohledem vedoucího tábora. Zatěžkávací byl spíš samotný nocleh.

„Ze začátku jsme měli problém s rozděláním ohně, a když se setmělo, vypadalo to tu strašidelně. Něco tu vydávalo zvuky, do toho houkala sova,“ přiblížil třináctiletý Dan. „Říkal jsem si, ježiš, kam jsem se to přihlásil,“ pronesl za smíchu parťáků. „Svítili jsme si baterkama a já radši sahal po lopatě,“ přidal se dvanáctiletý Ruda.

Někteří si ale noc v lese vysloveně užívali. „Je hezké poslouchat přírodu. Seděli jsme a zničehonic před námi vyběhla srnka,“ líbilo se třináctiletému Honzovi. Ten nebyl na příměsťáku žádným nováčkem, zopakoval si ho už počtvrté. „Pokaždé se tam ale naučíme něco jiného. Nejvíc mě baví, že nás učí věci jako na vojně,“ ocenil.

Tento týden bylo na programu například slaňování a výsadek, kdy bylo potřeba najít nepřátelskou skupinu, a to i za cenu brodění se v řece. Při další příležitosti vedoucí klukům zavázal oči a odvezl je dva kilometry od vojenského muzea. Tam se museli s pomocí mapy a kompasu zorientovat a jako paragáni se nepozorovaně dostat zpět do tábořiště. Museli se ukrývat a chvílemi plazit, podmínkou totiž bylo, že je vedoucí v roli nepřítele nenajde. Vysoko kluci hodnotili také hod sekyrami na terč. „Dobré ale bylo všechno, od A až do Z,“ ujišťoval dvanáctiletý Jirka.

Úkoly se týkaly i obživy. Kluci se učili, jak v přírodě upravit vodu, aby se dala pít a také si uvařili slepičí polévku.

Fyzičku si utužovali na opičí dráze a za nedostatek disciplíny byly kliky a angličáky. „Ale to je správný. Když jsme v lese a jde o přežití, měli bychom dělat, co se má, aby se nic špatnýho nestalo,“ řekl Ruda za všeobecného souhlasu.

Snad všichni kluci mají kromě oděrek i nějakou tu řeznou ranku na ruce. Jsou ze stavby přístřešku i sekyrového klání a zdá se, že jsou na ně kluci pyšní.

Příměstské tábory Na Kočičáku pořádá klub vojenské historie už počtvrté. Ten letošní je zaměřený na přežití a věnovaný je pokročilejším. „Nechceme tu ale z kluků dělat žádné vojáky, takže zbraně nevytahujeme. Učíme je všechno od A. To znamená, že v lese se člověk musí umět chovat, příroda mu nic neodpustí,“ nastínil Jiří Piramovský, který je vedoucí tábora a také předseda spolku Muzeum Československého opevnění z let 1936 – 1938 Na Kočičáku. „Ukazujeme jim topografii, jak rozdělat oheň a jak se pohybovat v přírodě,“ dodal. Současně jsou táborníci vedení k tomu, že se pohybují v prostředí památky, učí se o historii opevnění a také se o ně starají.

„Naší největší odměnou je, že se ty děti vracejí. Zhruba desetina nakonec i přechází do našeho kroužku Mladý bunkrák,“ uzavřel Piramovský.