Pomohl zachránit lidský život a nepochlubil se s tím. V Chomutově, kde se osmnáctiletý Vojtěch Imrich připravuje na povolání hasiče, nikdo nic netušil, dokud na školu nepřišel dopis od účastníka autonehody. Mladého hrdinu za jeho skutek dodatečně ocenil krajský ředitel hasičů i ředitel školy.

„Do cíle nám zbývalo pár kilometrů. Když vtom jsem uviděl na silnici nějaké trosky. Zpomalil jsem. Před námi vidím rozbité havarované auto. V autě byla tříčlenná posádka. Zastavil jsem. Váš žák Vojta okamžitě a bez jakéhokoliv zaváhání otevřel dveře auta a rychle běžel na pomoc. Začal provádět masáž srdce mladému člověku, který ležel na zemi v bezvědomí," popsal v dopise zářijovou událost František Coufal. „Co je ale neuvěřitelné, že po celou dobu, kdy se Vojta snažil o záchranu života někoho jiného, nezastavilo ani jedno jediné auto. Myslím si, že díky Vojtovi mladík přežil," domnívá se autor.

Sám Vojta o události napsal jen několika svým kamarádům. Věděli o ní také jeho rodiče a nejbližší příbuzní.

Vedení Střední odborné školy energetické a stavební, Obchodní akademie a Střední zdravotnické školy Chomutov (ESOZ) se o všem dozvědělo teprve před několika dny. Vojtěch Imrich se tak dočkal veřejného uznání krajského ředitele hasičů Romana Vyskočila, který mu přijel osobně poděkovat, ředitele školy Jana Mareše i ostatních učitelů.

Vojtův přístup zvláště potěšil zástupce ředitele Miloše Holopírka, který mladé hasiče osobně připravuje na budoucí povolání a je starostou dobrovolných hasičů ESOZ. „Ohromně mě překvapilo, že se v tomto věku a přestože ještě není hotový hasič, zachoval jako stoprocentní profesionál. I při cestě na dovolenou, když zaregistroval mimořádnou událost, nepřehlédl ji a vydal se poskytnout první pomoc. Jsem rád, že nebyl lhostejný," uvedl pro Chomutovský deník. „Je vidět, že znalosti a dovednosti, které se žákům snažíme vštípit, nejsou marné," dodal.

Sám Vojta bere své počínání jako samozřejmé. „Dělal jsem, co jsem musel a co jsem věděl," shrnul věcně. „Udělal by to každý," míní. To jsou ostatně slova snad každého nápomocného člověka.

Škola ESOZ už vychovala více studentů, kteří se jako náctiletí nezdráhali pomoci při záchraně zdraví a života. Především studentky Střední zdravotnické školy už několikrát poskytovaly první pomoc při nehodách na Palackého ulici v Chomutově.

ROZHOVOR S MLADÝM ZACHRÁNCEM

Osmnáctiletý Vojtěch Imrich pochází z Bukovan, což je malá víska na Sokolovsku. Na budoucí povolání hasiče se však připravuje v Chomutově, kde je také přes týden na internátě. Ačkoli mu do závěrečných zkoušek scházejí téměř dva roky, překvapil nedávno tím, že se zachoval jako záchranář profesionál. Neváhal poskytnout první pomoc při autonehodě.

Za jakých okolností jste se k autonehodě dostal?

Jeli jsme v září na dovolenou do Chorvatska. Když jsme projížděli po dálnici Slovinskem, objevily se před námi trosky z auta. Bylo to po šesté hodině ranní ještě za tmy. Zpomalili jsme a viděli zničené auto a jak tam leželi na zemi lidi. Někdo už se je pokoušel oživovat. Tak jsme přibrzdili, vyskočil jsem z auta a šel jim pomoct.

Nějaký muž, tak do 25 let asi kamarád zraněného, mu dával srdeční masáž. Převzal jsem to za něj, aby mu mohl dát umělé dýchání.

Potom přijel další muž zřejmě lékař v civilu a začal na mě mluvit slovinsky. Když viděl, že nerozumím, podal mi polomasku ambulák, který jsem dal zraněnému a on pokračoval v masáži. Já mu začal dávat umělé dýchání. Když se trochu probral, dali jsme ho do stabilizované polohy a hlídali ho. Z pusy mu tekla napěněná krev. Potom přijela záchranka, která si ho vzala do péče a my odjeli.

Po cestě jsme viděli ještě zezadu rozbitý kamión, asi do něj nabourali, a další auto tam bylo.

Když jste jeli do Chorvatska, jak početná jste byli osádka?

Já, rodiče a ještě dva příbuzní.

A vy jste si věděl rady lépe, než dospělí?

No, táta se známou zůstali u auta, protože na to neměli žaludek. Mamka mi pomáhala, starala se o druhého člověka, který upadal do bezvědomí. Strejda volal záchranku a zjišťoval informace.

Jak to, že jste si věděl rady?

Dělám obor strojní požární techniky a ve škole máme máme jako předmět zdravovědu, kde nás na to připravují.

Nezmatkoval jste? Byl jste si jistý, jak na to?

Snažil jsem se nezmatkovat. Dělal jsem to, co jsem musel a to, co jsem věděl. Snažil jsem se toho člověka zachránit.

Dostavil se nějaký stres po tom všem?

Když jsme odjížděli, přemýšlel jsem, co bych udělal líp. Jinak v pohodě.

Víte jak na tom je muž, kterého jste oživoval?

To nevím. Snažil jsem se to zjistit na internetu, ale nepodařilo se mi to dohledat.

Předpokládám, že jsou na vás rodiče pyšní…

Táta ten koukal a říkal, že jsem dobrej, že by to nezvládl. Naši jsou určitě rádi. Maminka je hodně pyšná. Chtěla být lékařkou.

Kamarádi to o vás ale asi také věděli hned poté, ne?

Ano, těm jsem psal.

Co se dělo, když se o vašem úspěchu dozvěděli nakonec i ve škole?

Všichni mi gratulovali: učitelé, známí a ve škole bylo předání cen. Přijel ředitel Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje. Škola mi předala památný meč a outdoorovou kameru podle mého výběru. A dostal jsem pochvalu ředitele školy.

Chcete být hasičem. To jste chtěl vždy?

Už od tří let. Jednou jsem se koukal s tetou na Dráčka Hasíka. Tak mi to jednou ukázala a od té doby prý chci být hasičem. To je můj sen.

Co děláte, když nejste ve škole?

Jsem u dobrovolných hasičů tam u nás v Bukovanech, takže jezdíme i takhle ven.

Už jste s nimi musel řešit nějaké náročnější a situace?

Určitě, když jezdíme na výjezdy, kde jsou bouračky. A požáry jsou také stresující.

Do maturity vám scházejí skoro dva roky. Co byste chtěl dělat potom?

Po maturitě bych chtěl jít do Sokolova k profesionálním hasičům a pak do Prahy. Je to velké město, kde je spousta děje.

Máte rád, když je rušno?

To mám.