V kostele Svatého Jakuba ve Veliké Vsi bude v sobotu 22. července od 10 hodin sloužit mši kadaňský děkan Josef Čermák. V 11 hodin požehná motorkářům. Na Mírovém náměstí tak činí každoročně - aby stroje své jezdce dovezly bezpečně domů. Na přání žehná také bytům a lidem v nich. Ačkoli mnozí obyvatelé Kadaně a Mašťova to nejspíš nevědí a nechodí do kostela, modlí se za ně právě farář Josef Čermák. Duchovního, který slouží v kněžském rouše už dlouhých čtyřicet let, jsme vyzpovídali pro Deník. 

O Česku se říká, že jsme ateistickou zemí a severní Čechy ateistickým krajem. Jaké to je sloužit v takovém kraji jako kněz?
My ale nejsme zemí ateistů. Jsme země Bohem milovaná. Jsem o tom přesvědčen. Být ateista, to je opravdu vážný stav. To znamená, že člověk vylučuje vše Boží ze svého života. I svědomí. A člověk bez svědomí je nebezpečný.

Jak jste se dostal do Kadaně?
Polovinu kněžské služby jsem byl na Moravě v Brněnské diecézi a v roce 1997 jsem přešel na vlastní žádost do Litoměřické diecéze. Přišel jsem, protože se mi zdálo, že by bylo dobré část kněžské služby prožít tady v Čechách, kde jsem studoval, a darovat jí kousek života. Pomoct. Přijel jsem v půlce listopadu a vystoupil jsem u elektrárny, to bylo docela překvapení, elektrárny jsem viděl takto zblízka poprvé. Pak jsem ale viděl panorama Kadaně, to už bylo lepší a nakonec dojel až sem do tohoto krásného kostela (kostel Povýšení svatého Kříže na Mírovém náměstí - pozn. red.).

Ilustrační foto.
V Ervěnicích srazila řidička malého chlapce. Vběhl jí pod kola

Odkud pocházíte?
Z Jihlavy, z Českomoravské Vysočiny, takže jsem s Moravany Moravan a s Čechy Čech. 

Kolik máte v Kadani a Mašťově stálých farníků?
Mnoho ne, kolem jednoho sta, ale mě to nekormoutí. Stejně se modlím za všechny lidi: živé i ty zesnulé, kteří jsou na území těchto farností. Beru je jako své. Modlitba je řeč lásky, a tak můžu být v klidu, protože vím, že to jsou lidé, za které jsem se modlil. Každou neděli máme také při bohoslužbě přímluvnou modlitbu za ty, kteří spravují naše společné záležitosti v tomto městě a v celé naší vlasti, aby jim Pán Bůh dal potřebné dary k této důležité službě. 

Jak vypadá váš pracovní týden?
Pracuji každý den a vrcholí to v neděli. Na neděli se vždy těším, mám bohoslužby tady v hlavním kostele, v mašťovském farním kostele a v dalších kostelích v okolí.

Čaj. Ilustrační snímek.
Ukažte své čajovnické umění. V Kadani se poprvé koná festival čajů

Stává se, že za vámi přijdou lidé, kteří sice nejsou organizovaní v církvi, ale zažívají těžké období a chtěli by s vámi pohovořit? Přijímáte je?
Ano. Pro mě je důležité následovat Ježíše Krista a Kristus zemřel za všechny lidi. Nikoho nenálepkoval. To znamená, že kapka jeho krve je na každém člověku. Někde mohla prosáknout do jeho života a někde je jakoby na povrchu a nemůže zatím dovnitř. Ale já jsem přesvědčen, že prosákne. Když ten člověk přijde až sem, tak co bych to byl zač, kdybych řekl, „ty sem nepatříš“. 

Jak si vysvětlujete, že se na vás ti lidé obracejí?
Lidé vědí, že kněz zachová tajemství. 

Na závěr takového rozhovoru asi člověku neukládáte modlitbu, nebo ano?
Určitě ne. Dám mu třeba požehnání. To můžu, no jistě. Protože to je dobro. Ale nechci po něm, aby dělal něco, co neplyne z jeho vnitřního přesvědčení. 

Obrací se na vás lidé především v nějaké konkrétní situaci, nebo je to široké spektrum?
To je opravdu asi nejširší spektrum. Každý přichází s tím, co ho momentálně tíží. Ale někdy přijdou i lidé, kteří mají radost. Děti přinesou vysvědčení a to je pěkné. Nebo mi lidi zavolají, protože mají radost, no tak se o ni podělí. A já ji sdílím s nimi. To víte, sem přicházejí nejrůznější lidé, kteří mají nejrůznější přání. Například chtějí pomoct různě. Někteří cestují a chtějí jízdenku.

Takže přijdou se žádostí o peníze?
Peníze jim nedám, ale třeba jim koupím jízdenku.

To se asi týká bezdomovců?
No tak to jsou různé situace a různé příběhy. Ono to potom také někdy končí podfukem, ale je dobré trochu zariskovat, kdyby to ten člověk opravdu potřeboval, víte? Abych mu třeba nezavřel dveře. 

Takhle dopadl kontejner v jirkovské Křížkově ulici
Radnice chce trestat Jirkovany za nepořádek kolem popelnic

Stává se třeba, že se na vás lidé obrátí, abyste vysvětil nějaký dům či byt, protože se tam bojí? 
Ano, na to jsou krásné modlitby. Víte, přehrada mezi námi živými a těmi v druhé ruce Boží je velmi tenká a někdy jde o stavy očišťování. Člověk už není v těle, ale ani u Pána Boha. Je to mezistav, kdy se musí ještě otevřít, aby mohl být naplněn Boží láskou. Tak tam jdu a požehnám ten byt i lidem, kteří tam bydlí, a sloužím pak mši svatou za ty, co tam žili dříve a jsou už třeba na věčnosti, a za ty, kteří tam žijí teď. 

Pro lidi jste duchovní autoritou, mohou za vámi, když je jim těžko. Za kým jdete v takových chvílích vy? Vypomáháte si s dalšími knězi?
Určitě. Já jsem knězem pro druhé, ale také potřebuji kněze. Sám si svá provinění a hříchy odpustit nemohu. 

Určitě máte i volný čas a mě by zajímaly vaše světské koníčky. Jezdíte třeba na kole, nebo sledujete fotbal?
Já toho osobního času volného tolik nemám, ale mně to nevadí. Něco čtu: buď to, co je třeba, nebo to, co mě může potěšit, abych nevyprahl. Těch povinností mám poměrně hodně, ono se to nezdá a taky už mám nějaké roky, takže člověk si pak potřebuje odpočinout i tím, že se vyspí. Už nevydržím to, co před dvaceti lety, ale ono to ani není třeba. Nemám sportovní koníčky, že bych někde bláznil na kole nebo hrál fotbal. Večer se modlím a ještě si něco přečtu. Mám nemocnou maminku, je po mozkové mrtvici, tak se snažím být s ní. Její nemoc vnímám jako velké obdarování, protože vidím tu lidskou křehkost. Stačí kousek sražené krve a je to jinak. Člověka to učí v životě lehce našlapovat a nedělat nějaká velká prohlášení. Je dobré, když má plány, ale aby je nebral jako absolutní. Jinak by to pro něj mohlo být velké trápení, kdyby se náhodou octl v horizontální poloze a díval se do stropu. S maminkou se spolu modlíme, protože to jí zůstalo. To je dobré pro ni i pro mě.

Vedla vás maminka k vašemu poslání kdysi?
Jsem z věřící rodiny. Umřel mi otec, když jsem byl malý, pak jsme zůstali jen s matkou. Do první třídy jsem začal chodit v roce 1958. Chodil jsem do náboženství a to bylo tenkrát dobré. Sice se nám smáli, ale byla to dobrá příprava pro další život. Pochopil jsem, že mě matka tímto způsobem připravovala, abych v životě také něco vydržel. Když se mi někdo směje kvůli dobré věci, tím mě přeci neubude. Pak jsem absolvoval střední školu a poté se přihlásil do Litoměřic na bohosloví. Po kněžském svěcení jsem odešel z domu a začal svou kněžskou službu. A jako kněz jsem šťastný. 

Josef Čermák si pro svou kněžskou službu sám vybral severní Čechy. V neděli slouží mše v kostele Povýšení svatého Kříže na Mírovém náměstí v Kadani.Zdroj: Deník/Miroslava ŠebestováDěkan Josef Čermák Narodil se v roce 1952, je mu 65 let. Studoval Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích v letech 1970–1977. Studium mu o dva roky prodloužila povinná vojenská služba. Poté sloužil dvacet let jako kněz Brněnské diecéze a dalších dvacet let jako kněz Litoměřické diecéze. Celé je strávil v Kadani. „Další diecéze už mě nečeká. Pak už si mě Pán Bůh předá z jedné ruky do druhé,“ s úsměvem uzavírá otec Čermák.