Jak jste se o případu dozvěděli? Jaký je postup policie v takové situaci?
Zdeněk Lachman: Policie dostala oznámení, že se něco děje. Na místo dorazila policejní hlídka, pak zavolali nás.
Oswald Jüstl: Hlídka to prověří a podle seznamu vyjednavačů a místa se určí, kdo pojede.


Co jste dělali v prvních okamžicích?
ZL: Je potřeba si zjistit co nejvíce informací, co ten člověk dělá, co chce, proč a podobně.
OJ: První věci zjišťujeme při jízdě v autě, jestli je ten člověk ozbrojen, opilý, jaký je důvod pro jeho jednání. Zde jsme měli poměrně hodně informací od matky muže a jeho družky.


Obě byly na místě. Přizvali jste je k vyjednávání?
ZL: Já jako asistent jsem mluvil s oběma ženami a předával to kolegovi, tak aby to muž neslyšel. Zjistili jsme třeba, že je fixován na mladšího bratra.
OJ: Mluvil jsem s ním přes dveře, byl v bytě zabarikádovaný. Nechtěl, aby okolo byl kdokoliv jiný. Při kontaktu jsem zjistil, že zmínka o matce působí jako spoušť emocí, muž s ní ani družkou nechtěl mluvit. V jednom okamžiku si přál, aby šly dolů pod okno, aby je viděl. To jsem nepřipustil, v tom případě by podle mého skočil, aby jim to „ukázal“. Ovšem jemu jsem řekl, že je musíme sehnat, když je poslal pryč, že musí počkat.


Jaká byla největší překážka při vyjednávání? Co bylo nejtěžší?
ZL: Byl pod vlivem omamných látek, člověk je bez zábran, může udělat cokoliv. Navíc neustále mluvil o tom, že to tam podpálí, čímž vznikalo nebezpečí pro ostatní. Dokonce chtěl po nás půjčit zapalovač, chtěl cigaretu, ta při vyjednávání působí jako kouzlo, ale oheň jsme mu dát do ruky nemohli. Měl ale vlastní.
OJ: Ta opilost, možná byl i pod vlivem drog. Pak člověk neuvažuje reálně, je emočně nabuzený, je těžší ho upoutat, udržovat kontakt. A také, že jsme mluvili přes dveře, člověku nevidíte do obličeje, je větší problém ho zaujmout.


Jeho jednání přilákalo „diváky“, i nás novináře. Ztěžují vám přítomní lidé práci?
OJ: Ano, působí špatně, dráždivě, evokují, aby člověk v krizi svůj čin dokonal. Pro mě bylo nejdůležitější udržet ho u dveří, aby nebyl blízko okna. Tady to ještě šlo, v Mostě kdysi řvali „kdo neskáče, není Čech“ a podobně. Co si o takových pomyslíte? Nejlepší je, když tam nejsou.
ZL: Lidi jsme rozháněli, i na přání muže, vyhověli jsme jeho požadavku.


Jak vše skončilo?
OJ: Zpode dveří šel dým, muž už na oslovení neragoval, nemluvil. Požár by ohrozil další lidi, s hasiči jsme vnikli dovnitř. Dveře byly zabarikádované veškerým nábytkem. Na podlaze hořel karton, muž ležel bezvládně na posteli, nedokázali jsme ho probrat. Odvezla ho sanitka.


Řešili jste už podobné situace?
ZL: Tohle byla můj první případ, byl jsem jako asistent zkušenějšího kolegy.
OJ: V červenci chtěl z rašovické skály skočit devatenáctiletý kluk. Vylezl si na úzkou římsu. Vůbec nekomunikoval, seděl jsem tam osm hodin, vlevo i vpravo hloubka. Začalo i pršet, nakonec neskočil.


Jaký je to pocit, zachránit někomu život?
ZL: Proto to člověk dělá, unaví vás to, ale ten pocit je daleko lepší.
OJ: Ani mi to nepřijde. Hřeje mě, že jsem to zvládl, že si někdo řekne, že policie k něčemu je. Ale beru to jako práci.