Do poloviny loňského roku zemřelo v Ústeckém kraji na následky pracovního úrazu šest lidí, statistika pro druhou půlku roku zatím zpracována není. I tak je to vysoké číslo, protože v celém předchozím roce 2006 se v kraji událo „pouze“ 8 smrtelných úrazů.
„Přesto je to mírně pod celorepublikovým průměrem,“ konstatuje Jan Douda, dlouholetý pracovník v oblasti bezpečnosti práce a školitel BOZP na Chomutovsku.
Co se týče oblastí, v nichž se k smrtelným, pracovním úrazům dochází nejčastěji, jednoznačně jimi v roce 2006 byly stavebnictví, zpracovatelský průmysl, doprava spolu se skladováním, ale i zemědělství včetně lesnictví a myslivosti. Protože v uvedeném roce nedošlo k důlnímu neštěstí, tento rizikový obor statistiku neovlivnil.
„Podle mého názoru bude situace v těchto pracovních odvětvích podobná i v případech, kdy úrazy nekončí smrtí,“ domnívá se J. Douda.
Napříč všemi obory ekonomické činnosti stoupá počet pracovních úrazů, jejichž příčinou je nedostatečně odhadnuté riziko. Za zmínku například stojí, že přibývá pracovních úrazů řidičů hromadné dopravy po konfliktu s nevhodně se chovajícími cestujícími a také stoupá počet už i mediálně známých střetů záchranářů s opilci i oběťmi úrazů nebo jejich příbuznými a známými.
Zjišťovat, proč k úrazům dochází, složité není. Málokdy totiž sehraje roli náhoda. Někdy stačí jediná chyba, nepozornost, jindy se na neštěstí podílí faktorů více. Vždy se však jedná o porušení pravidel bezpečnosti a ochrany zdraví při vykonávané práci. Přitom by mezi pracujícími neměli být lidé bez patřičných znalostí.
„Přístup ke školení je u firem rozdílný, záleží na vědomí i vůli vedoucích pracovníků a nejvyššího managementu. Některé firmy a společnosti dbají na řádné a úplné školení z bezpečnostních předpisů, z právních a dalších předpisů. Jiné, zejména ty malé firmy, se snaží systém obcházet a různě retušovat,“ hovoří Douda o svých zkušenostech z regionu.
Rozdíl je podle něj i mezi firmami tuzemskými a zahraničními. „Zejména společnosti ze zemí Evropské unie jsou v oblasti bezpečnosti práce na vyšší úrovni. Je to patrné hlavně ve vztahu ke stanovení rizik prováděných pracovních činností, ale i při vybavování zaměstnanců osobními ochrannými pracovními prostředky a pochopitelně při dohledu na jejich používání.“
Podle Jana Doudy mají zahraniční společnosti na dobré úrovni i dodržování předpisů, ale zcela by za ně ruku do ohně nedal. „Mám zkušenosti, že některé z těchto firem se technická řešení bezpečnosti práce, která jsou u nás běžná, snaží obcházet s tím, že u nich to nikdo nepožaduje a nemusí to být. Jenže naše a jejich předpisy jsou v podstatě totožné. Já říkám, že jen zkoušejí, co si mohou či nemohou dovolit.“
Za své dlouholeté působení na Chomutovsku se Jan Douda osobně nesetkal s tím, že by poškození nebo pozůstalí museli s podnikem, kde k pracovnímu úrazu došlo, svádět urputný soudní boj. „Ve firmách, ve kterých jsem pracoval nebo prováděl službu v oblasti BOZP, k smrtelnému úrazu nedošlo, tuto zkušenost nemám. Pokud jde o odškodnění pracovních úrazů, tak ta proběhla vždy v zákonných lhůtách, bez problémů a tahanic se soudy, odbory či radou zaměstnanců.“
Každý týden v republice zemřou v průměru tři lidé na následky pracovního úrazu. V roce 2006 to bylo celkem 152 lidí, rok předtím jich bylo o 12 více, ještě tragičtější je statistika roku 2004. To při práci zemřelo 187 osob.
Vypadá to, že se situace u nás rok od roku zlepšuje. V globálním měřítku je však trend zcela opačný. Každým rokem na světě přibude zhruba třicet tisíc pracovních úrazů, počet zraněných je více než 250 milionů, 340 tisíc zaměstnanců při práci zahyne. V oficiálních statistikách však chybějí údaje o úrazech lidí pracujících načerno.
V roce 1996 vyhlásila Mezinárodní konfederace svobodných odborů 28. duben jako Den smutku. K tomu odboráře přiměla tragická statistika. V Česku je Mezinárodní den smutku v podstatě neznámý a jako výrazná výzva ke zlepšení přístupu k dodržování pravidel bezpečnosti práce zatím neúčinný.
. . .