Průboj z 21. srpna roku 1968. Psalo se v něm i o Chomutovu.
Článek z Průboje.

Hořký srpen 1968 jak ho prožívali lidé na Chomutovsku

Prázdniny jsou za svou polovinou. Celý letošní rok si připomínáme události roku 1968. Zvláště pak dva srpnové dny – 20. a 21. V těchto dnech do našeho státu vtrhla vojska Varšavské smlouvy, aby pokazila demokratizační proces v naší zemi. Zpočátku jednotný odpor národa se v dalších měsících změnil v rezignaci. Mnoho lidí emigrovalo, nebo riskovali ztrátu postavení a svobody. Srpnové události roku 1968 se nevyhnuly ani příhraničnímu městu Chomutovu. Na toto téma probíhá též v Oblastním muzeu v Chomutově výstava. Jak na události vzpomínají pamětníci i lidé, kteří v té době byli malými dětmi? Jaká ta doba byla? Jak se osvědčil český národ v krizové situaci? Článek je sestaven z výpovědí současníků, kteří dobu zažili.


Stůjte! Vraťte se! Tady není žádná kontrarevoluce…


,,Byla jsem takový rodinný rebel. Když jely na křižovatce ulic Ruská a Na Příkopech tanky, postavila jsem se před ně s rozpřáhlýma rukama, a křičela na ně rusky i německy:


„Stůjte! Tady není žádná kontrarevoluce. Vraťte se!,“ vzpomíná bývalá historička chomutovského muzea, která si nepřeje být jmenována. „Tehdy mi bylo čtyřicet let. V podstatě to byl krásný čas hlavně kvůli té pospolitosti lidí. Co se těch mladých ruských vojáků týká, nezaznamenala jsem, že by po nás nějak stříleli. Víte, mluvila jsem s nimi, oni sami nevěděli, proč tu jsou. Mohli mi lhát, jistá si nemohu být, ale byli to mladíčci, kteří právě vyletěli takříkajíc z hnízda. Takže pochybuji, že by chtěli škodit,“ dodává paní. ,,Přistěhovala jsem se sem z Ostravy. V té době dějiny Chomutova neexistovaly, proto jsem se rozhodla shánět materiály, překládat z němčiny, jezdit po pamětnících, tvořit a skládat dějiny tohoto města kousek po kousku,“ říká 83letá autorka prvních dějin města.


Příjezd „okupantů“ byl vidět na míle daleko…


,,Když se stmívalo, tak jsme viděli, jak přijíždějí tanky z Krásné Lípy. Bydlíme v ulici Marie Pujmanové, a tehdy byla tedy nádherně vidět mihotající se světla toho vojenského průvodu, jak se blíží k nám,“ ráda se dělí o své zážitky paní Heidy Šottová a pokračuje: ,,Když jsme jezdili do Nechranic, tak tam stáli ruští vojáci vyrovnaní v řadě v pozoru. To bylo dost hrozivé.“


Josef Zíka a jeho strýc srpnové události natáčeli


Pan Zíka je majitelem videa z oněch kritických dnů v Chomutově, záznam točil jeho strýc, on jej předělal do podoby DVD a poskytl jej jak Oblastnímu muzeu v Chomutově, tak i Deníku. On sám na události vzpomíná coby 16letý kluk. „Když sem přijeli Rusové, tak jsme se všichni semknuli. Na co zajímavého si vzpomínám? Holky, které se bavily s okupanty, naši kluci strašili, že je ostříhají dohola jako zrádkyně. Nebo jedna stará paní, trafikantka tady v Chomutově,“ vzpomíná pan Zíka a pokračuje v líčení situace: ,,Na stánku měla rusky napsáno TI VOLI a Rusové okolo projížděli, zaměřovali na ní samopaly, ale nakonec nevystřelili a jeli dál, což potvrzuje, že žádné velké krváky se tu neděly.“ Pan Zíka je malíř a psychoterapeut, bývalý učitel na zvláštní škole. ,,Věřím, že i teď by se lidé semknuli. Národ je v podstatě jednotný. Jediným problémem jsou špatné vlastnosti každého z nás,“ uzavírá pan Zíka.


Bývalý ředitel gymnázia, pan Zdeněk Petráček, byl tehdy na chmelu


„Pamatuji si první, nebo druhý den na výzvu vlády, aby se udržel chod hospodářství. V tu dobu jsme zrovna měli jet na chmelovou brigádu do obce Čejkovice u Žatce. Žáci odmítali nastoupit. Obíhali jsme je a vyzývali je, aby se zúčastnili. Nakonec se tedy jelo. Takže události v Chomutově jsem neviděl,“ vypráví pan ředitel a ve vyprávění pokračuje: „Pracovali jsme tam na poli, nad hlavami nám přelétali helikoptéry. Sovětská vojska jsem moc neviděl, protože jsem byl právě na té brigádě. Byli jsme naprosto odtrženi od toho dění. Vzpomínám si ale, jak se u domovních zvonků strhávali jmenovky, na ulicích a silnicích se přetáčely směrovky a cedule, takže vznikal pěkný chaos,“ zakončuje studenty velice oblíbený bývalý ředitel gymnázia pan Petráček.


Senátor Pavel Sušický z Ústí nad Labem
„Ráno jsme se probrali a celé město bylo obleženo. U křižovatky na Kadaňské ulici byl příšerný chaos. Dělali jsme barikády, všechno se sundalo, značky se obracely.
Rusáci sem navíc jeli podle starých map, takže přijížděli po starých silnicích, mnohdy byli dezorientovaní,“ říká senátor Sušický. „Bavili jsme se s těmi kluky, ale byli zidealizovaní. Věřili tomu, že přijeli pomoct. Ti mladí kluci nevěděli pořádně, kde jsou, ani co tu mají dělat. Bylo mi sedmnáct. Zanechávalo to v nás všech různé pocity. Někteří lidé jim odmítali dávat vodu, jídlo,“ vybavuje si senátor Sušický.

,,Byl to obrovský smutek. Určitě to ale národ semknulo,“ tvrdí manželka senátora.


„Kdo zapomene na svoji minulost či historii, prožije ji znova“


„Když začala okupace, byl jsem ve vaně. Maminka brečela v kuchyni a my nevěděli proč? Ráno jsme se šli všichni podívat do města. Tank stál dole u válcoven a u vojenské správy a průzkumná obrněná vozidla jezdila po městě. Lidi se semknuli,“ říká Jaroslav Říha. ,,Vnímali jsme to hlavně doma. Bylo mi sedm let. Poslouchali jsme televizi a rádio,“ vzpomíná z dětských dojmů pan Říha. „Kdo zapomene na svoji minulost či historii, prožije to znova,“ citoval Říha Sušického.


Zároveň zve na čtvrtek 21. srpna na náměstí 1.máje, kdy s klubem vojenské historie zinscenují to, co se událo před čtyřmi desítkami let v Chomutově.


Ruští vojáci se bavili v restauraci „Na Mýtě“na Pražské


„Tehdy jsme se zrovna vraceli z Rakouska. Po návratu jsem se jednou v noci vzbudila a slyšela jsem rámus. Vzhledem k tomu, že srpen je čas žní, domnívala jsem se, že to rachtání způsobují projíždějící kombajny. Nadávala jsem, protože holka byla malá,“ pamatuje paní Maršálková.
„Ráno na nás ťukala moje máma a řekla nám, co se stalo. Nechtěla jsem pustit svého manžela do práce, ale on nakonec šel. Na prázdninách jsme tu měli ke všemu také neteř od Plzně, kterou chtěli mít její rodiče hned u sebe, tak jsme ji tam museli nechat dopravit. U mých rodičů byli na návštěvě známí z Německa, kteří museli okamžitě odjet.


Bylo to zkrátka hrozně chaotické,“ zavzpomínala si paní Anna Maršálková.
,,Na Pražské se hromadili Rusové. Byli mladí a zdejším lidem jich bylo líto, tak je tajně zásobovali vodou a jídlem. V blízké restauraci „Na Mýtě“ se pak vojáci bavili,“ uzavírá paní Maršálková.


Projev senátora na vernisáži


„Skutečný šok nastal právě z noci na jednadvacátého. Tehdy před 40 lety se přes Krušné hory Chomutovem valily ruské tanky.
Na nich, tancích s rudou hvězdou, se k nám vrátila zpátky cenzura, nesvoboda, pokrytectví, strach z budoucnosti i strach ze svého okolí, svých známých.
Nezapomínejme nikdy na statečnost těch, kteří se totalitnímu režimu dokázali vzepřít.


Eva Olmerová nazpívala v roce 1968 písničku Čekej tiše, která se stala hitem. A jakoby to bylo mementem pro náš národ, který skutečně tiše čekal až do listopadu roku 1989. Nikoho z těch, kteří čekali tiše, prosím, neobviňujme. Dneska vzpomínáme na 40. výročí od okupace. Žijeme ve svobodné Evropě, a přesto tu vidím ruské tanky.Nechci se pouštět do složitých politických úvah o této záležitosti, ale dovolím si opět použít slova z písničky mých oblíbených Chinaski: Jistá paralela by tu jistě byla…“


Zájemci mohou navštívit výstavu, která probíhá v Oblastním muzeu v Chomutově do 13. září - Srpen 1968 v Chomutově. K vidění jsou kromě dokumentů také fotografie, noviny, ručně psané deníky a tříminutové video. Ti, kdo dobu nezažili a chtějí si na ni udělat vlastní názor, by se měli přijít jistě podívat.