Průměrný věk ženichů v Ústeckém kraji (údaj za rok 2006) při prvním sňatku je 29,8 let, nevěst 27 let.


Trendem je vdávat se a ženit v pozdějším věku a mít svatbu co nejmenší. Ono totiž její uspořádání něco stojí, a proto mladí v mnoha případech vyřknou své ano pouze před mnohdy náhodně vybranými svědky a před oddávajícím příslušného obecního úřadu.


Za zmínku stojí, že svobodná matka samoživitelka z finančního hlediska požívá větší úcty od státu, než kdyby byla řádně sezdána.


Mnozí dnešní mladí mají před sebou dvojí volbu: buď se sňatkem a založením rodiny počkají, až budou finančně a hmotně zajištěni, nebo si děti pořídí dříve, ale nepodlehnou nutkání svůj vztah ihned zlegalizovat.


Svou roli hraje i životní styl. Život naplno a rychle, snaha využít možnosti cestování, seberealizace a vzdělávání. Společnost ke sňatku mladé lidi nenutí a více méně toleruje volné vztahy. Na to má bezesporu vliv i poměrně vlažný postoj k náboženským hodnotám, především v Čechách.


Veronika (28) s Filipem (30) spolu chodí už jedenáctý rok, z toho sedm let žijí ve společné domácnosti na kadaňském sídlišti. „O svatbě nemluvíme od té doby, co jsme se podruhé nakrátko rozešli, a za pár dní na to zase k sobě vrátili. Známe se dost dobře, víme, co můžeme od sebe čekat,“ uvažuje Filip. „Možná proto se bojíme náš vztah zlegalizovat, protože rozchod by pak byl mnohem bolestnější.“


Filip je spokojený se zaměstnáním u developerské společnosti, Veronika za prací dojíždí do nedalekého podniku. Pár tráví dovolenou v zahraničí u moře nebo na horách a jako většina mladých lidí kolem třicítky, kteří spolu žijí „na psí knížku“, si pořídili psa. „Nenahrazuje nám dítě, myslíme, že na potomka je ještě čas,“ myslí si Filip. „Já bych už dítě chtěla,“ oponuje Veronika. „Ale bojím se přerušit své aktivity, kariéra je zatím pro mě přednější a postavení v zaměstnání mám dobré, nechtěla bych teď o něj přijít.“


Chomutovská dvojice, Richard (27) a Lída (28), se s kadaňským párem v mnohém shodují. Na svém dlouholetém, avšak nezlegalizovaném vztahu nevidí nic špatného. Nejdříve si chtějí užít a našetřit peníze, jediné, co plánují, je společná dovolená. Ani rodiny, ze kterých pocházejí, jim nic nevyčítají.
„S pantátou si už tykám, dokonce ho již nějaký čas zaměstnávám, a po práci spolu někdy chodíme na pivo“ usmívá se Richard. „Ale nepamatuji si, že by padlo slovo o tom, jak to s námi, mladými, bude dál.“


Lída chce sňatek ve svých třiceti letech, kdy také hodlá přijít do jiného stavu. „Nechci dětem vysvětlovat, proč máme každý jiné příjmení,“ dodává.


Jiný chomutovský nesezdaný pár nemá, co se týče zaměstnání a zajištění domácnosti, sice na růžích ustláno, ale už čeká druhé dítě. „Práci mívám jenom v sezoně, to jezdím po montážích, i tak na živobytí stačím vydělat. Na tom, jak žijeme, nevidím nic špatného. Takových jako my je více,“ krčí rameny Petr (32). „Pocházím z rozvedené rodiny, možná proto se obávám, že by se uzavřením manželství něco pokazilo.“


Jeho partnerka Zuzana však říká, že na svém pracovišti se setkává s nepochopením. „Raději odvádím řeč stranou, abych se už nemusela obhajovat, nemá to smysl. Ještě mě nikdo nepřesvědčil, že děláme něco, co se nemá. A to je možná to, co osobně mě od sňatku odrazuje.“


To Irena (26) z kláštereckého sídliště se vdávala hned po maturitě v 19 letech. „Nemuseli jsme, milovali jsme se.“ Do města se s o dva roky starším manželem přistěhovala krátce po porodu první dcery. „Je často služebně pryč, ale jinak máme hezké manželství. Určitě nám to vyšlo,“ nelituje brzkého sňatku mladá Moravanka.


„Dnešním mladým se nedivím. Jen ať si nejdříve užijí, když můžou,“ říká Hana (64) z Chomutova. „Já se vdávala v třiadvaceti, a to už na mě na vesnici koukali skrz prsty, že je to pozdě. Připadala jsem si horší než sousedka, kterou museli v šestnácti zplnoletnit.“


Vitální důchodkyně připomíná, že před pětačtyřiceti lety neměli s manželem problém sehnat zaměstnání. „Na druhou stranu jsme byli pořád doma, jestli jsme si někam vyjeli, tak jen na rekreaci s ROH.“


Mezi jevy, které mladé odrazují od brzkého sňatku, je prý i předmanželská smlouva, i když jen doporučovaná. Její uzavírání u nás platilo do konce roku 1949, než bylo od 1. 1. 1950 zrušeno jako „přežitek související s nerovnoprávným postavením ženy“. Od 1. 8. 1998 ji lze v ČR opět uzavírat. Jenže mnozí mladí na tuto možnost hledí se smíšenými pocity. „To už dělá z manželství skutečnou právní instituci. Když už se budeme chtít vzít, tak jen proto, že se máme rádi, že se za tu dobu, co jsme spolu, nic nezměnilo, spíše upevnilo. Ale předem se smluvně zavázat k případnému dělení majetku a závazků mi připadá nechutné,“ ošívá se Richard.