Rallye za paneláky

Ten, kdo se o víkendu dostal na okraj Jirkova, a neměl potřebné informace, patrně asi nevěřil svým očím. Několik desítek závodníků v nadupaných bourácích si dalo sraz jen pár metrů od sídlištních paneláků, aby si pořádně zařádili. Jezdcům takzvaného hobby rallye totiž po celou sobotu patřila silnice z Jirkova do tři kilometry vzdálené Boleboře.

Aby se ti to nezhnusilo

„Neboj se! Pojedu s tebou tak, aby se ti to nezhnusilo.“ To byla jedna z prvních vět, kterou jsem slyšel od zkušeného jezdce rallye Josefa Šebka, když jsem nasedal do jeho upravené Škody Felicie na místo spolujezdce. „Je to pro mě spíš takový trénink,“ dodal hned vzápětí.
Josef Šebek je v automobilovém závodění jeden z těch zkušenějších. Kromě závodů do vrchu, jakým byl onen víkendový jirkovský podnik, jezdí klasické rallye. „Rozdíl je v tom, že třeba taková etapa na rallye je dlouhá třicet kilometrů. Z Jirkova do Boleboře je to asi desetkrát míň,“ vysvětluje můj nový průvodce motosportem.


Po těchto slovech jsem se usadil v sedadle a v očekávání napínavých okamžiků si začal dělat přiměřené pohodlí. Musím říct, že jsem si připadal nadmíru důležitě, když jsme se připásal šesti pásy jako ve stíhačce a pozoroval diváky, kteří mi jistě záviděli, že mám takové privilegium. Mojí pýchu ale vzápětí zchladila informace, že na sedadle spolujezdce sedí při takovýchto závodech většinou „holky“.

Laciné to zrovna není

To už jsme ale pomalu „rolovali na start“. Na trati se ale stala nehoda, a tak jsem měl chvilku na povídání s mužem, kterému jsem vlastně svěřil svůj život. Moje první otázka zněla, na kolik to vlastně přijde…
„Tak laciné to zrovna není. Počítejte se mnou. Jeden závod přijde asi na šest tisíc. V tom je jenom startovné, projetý benzín při závodech a doprava. Těch závodů je tak deset až dvanáct do roka. To samozřejmě nepočítám náklady na techniku,“ říká Josef Šebek s tím, že on sám už vlastně prozávodil několik domů.
Jak jsem záhy pochopil, závodní pole hobby rallye není složené jen z movitých, ale jsou tu i poněkud chudší. Ceny vozů se totiž téměř na první pohled dají odhadnout. Byla tu auta za desítky tisíc, ale i za miliony. Jedním z nejdražších vozů na trati bylo mitsubishi za astronomických tři a půl milionu korun.

Hurá na trať, ale díky za helmu

Po několika minutách už byl před námi startovací praporek. Tři, dva, jedna… Auto se katapultovalo dopředu a já jsem se katapultoval hluboko do sedačky. Při první zatáčce doleva mi bylo jasné, proč musím mít helmu. Odstředivá síla, se kterou jsem nějak nepočítal, praštila s mojí hlavou o ochranný rám.
Původně jsem si myslel, že podrobně popíši průběh jízdy, ale teď si vlastně uvědomuji, že není co. Jedna zatáčka, druhá zatáčka, plyn, prudké brzdění, plyn a byli jsme v cíli. Takhle zjednodušeně by se dalo přiblížit projetí tříkilometrové tratě do Boleboře, které netrvalo ani dvě minuty.
„Tak jak?“ zněla první otázka po dojetí. S Josefem jsme si totiž mezitím stačili potykat. Odpověď byla nasnadě, protože jako každý správný chlap mám rád vše, co jenom trochu voní benzínem. „Dobrý ne? Nebylo to ale úplně na krev. Jel jsem tak na devadesát pět procent, aby se ti to líbilo,“ dodal vzápětí.

Čekám až zbohatnu

Upřímně řečeno, po této zkušenosti jsem úplně přehodnotil svůj názor na závody rallye, ke kterým jsem prakticky nikdy moc netíhl. Byť se nezávodí pro peníze, ale obrovské peníze to stojí, je to nádherný koníček. Teď už mi tedy nezbývá nic jiného než se těšit na dobu až zbohatnu, abych taky mohl začít jezdit vytoužené hobby rallye.