V naší rubrice jsme jim položili dvě otázky:


1.) Myslíte, že je z této situace východisko nebo se musí region smířit s tím, že nějaká nezaměstnanost tu bude vždycky?
2.) Jak myslíte, že se dají donutit lidé, kteří pracovat mohou (ale nechtějí), aby opravdu pracovali (snížit dávky, svázat je s nějakými povinnostmi…)?



Zdeněk Maršíček (KSČM), poslanec:

1.) Předně chci říci, že hlavní příčinu nezaměstnanosti vidím v samotném ekonomickém a společenském systému, který již ze své podstaty tento jev vytváří. To spolu s dalšími příčinami, které kvůli stručnosti shrnu do termínu nedostatečná státní politika zaměstnanosti, nedává předpoklady pro plné řešení daného stavu ani v našem okrese. V tom, že na Chomutovsku je několik tisíc nezaměstnaných a přitom firmy hledají kvalifikované pracovníky v jiných krajích, je řada faktorů. Například nezodpovědná destrukce učňovského školství, problematická možnost zaměstnání žen s dětmi či dopravní obslužnost.


2.) Jsem názoru, že drtivá většina lidí pracovat chce. V obecné rovině řešení vidím ve vytváření takových pracovních a mzdových podmínek, aby si lidé svojí prací dokázali zabezpečit svoje zájmy a životní potřeby a také realizovat svoje odborné a kvalifikační předpoklady. Ve snižování dávek a v podobných „donucovacích“ opatřeních řešení nevidím. Jsem pro takový systém, který upevňuje, nikoliv oslabuje sociální jistoty.




Jiří Polanský (ODS, poslanec:

1.) Nezaměstnanost určité skupiny lidí bude přetrvávat vždy. Jedná se o spoluobčany, kteří nepracují programově a u nich je pouze otázkou, zda se mohou spolehnout na podporu státu nebo si obživu zajistí jinými způsoby.


2.) V případě lidí, kteří bezdůvodně spoléhají na dávky od státu nebo jiné podpory lze v některých případech předpokládat, že snížení těchto požitků nebo dokonce jejich odebrání je přivede k práci.

Přemysl Rabas (SZ), poslanec:

1.) O smiřování nemůže být řeč. Samozřejmě, že jistá míra nezaměstnanosti bude vždy, z hlediska ekonomické teorie je dokonce „přirozená“, byť selský rozum napovídá, že ideálem je situace, za které každý může najít práci odpovídající jeho „naturelu“ a kvalifikaci. A právě v posledních dvou zmiňovaných kategoriích je zakopán pes.
Jednostranně zaměřená ekonomická struktura kraje (těžký průmysl) spolu s nedostatečnou komunikací a spoluprací mezi veřejným a soukromým sektorem (PPP) je příčinou mnoha současných problémů. Úkolem politiků pak není veslovat za ostatní, ale kormidlovat směrem k restrukturalizaci průmyslu, ekologické daňové reformě, adresnosti sociálních dávek, aktivní politice zaměstnanosti, rozvoji mobility pracovní síly a pružnosti trhu práce.


2.) Ne nutit, ale motivovat. Jinak řečeno je třeba tyto lidi „nerozmazlovat“! Synergií několika efektů vyvolaných z národní, krajské a lokální úrovně může a musí dojít ke změně postoje k zaměstnání. Pracovat má být nejen normální, ale také výhodné. Podpora malého a středního podnikání, optimalizace systému sociálních dávek, kvalitní podnikatelské strategie, rekvalifikační kurzy, začlenění nezaměstnaných do vzdělávacích a veřejně prospěšných činností, provázanost vzdělávacích institucí ze soukromým sektorem, to vše jsou kroky, které budou postupně realizovány ve prospěch kvality života v našem regionu. Důležité je si uvědomit, že to „za nás“ nikdo neudělá.


Václav Homolka (KSČM), senátor:

1.) Pokud je tolik nezaměstnaných, a přitom firmy hledají nové pracovníky, musí být někde chyba. Tu vidím v nekoncepčním přístupu především k učňovskému školství, kdy nekompetentními (politickými) rozhodnutími byla rušena mnohá učiliště vychovávající potřebné dělnické profese. Jako příklad uvedu strojírenské učiliště v Klášterci nad Ohří, které zaniklo právě v době, kdy se začínala připravovat průmyslová zóna Verne. Nejen ta nyní pociťuje citelný nedostatek obráběčů kovů, strojních mechaniků atd. Na to upozorňuji víc jak deset let.


2.) Těch, kteří opravdu pracovat nechtějí, není mnoho, odhadem kolem dvou procent práceschopných obyvatel. Ostatní nezaměstnaní buď práci hledají nebo se přiživují na systému, který jim to umožňuje. Hodně záleží na výchově v rodině, osobním příkladu starších a samozřejmě na politice státu hlavně v oblasti přípravy mladých pro jejich reálné uplatnění na trhu práce. Já osobně bych zavedl skutečné právo na práci, aby se každý mohl uplatnit podle svých schopností. Kdo by pracovat nechtěl, neměl by nárok na žádnou podporu.