Kdyby dračí lodě poháněl testosteron a blbé kecy, jen těžko by "deníkáři" hledali v závodech konkurenci. Jenže se musí pádlovat. A navíc stejně. Stejně. Stejně!!!


To bylo asi nejčastější slovo, které jsme během tréninku na páteční závod dračích lodí slyšeli. Hodně často, hodně hlasitě. Ne, že by to bylo něco platné…


Nalodění


V loděnici kanoistů se nás sešlo patnáct. Zbytek z dvacetičlenné posádky nemohl přijít. Složení je pestré – větší část tvoří novináři Deníku, ale zbytek jsou třeba policista, IT technik, personální ředitel či student práv.


Vtipy to sršelo už od začátku, protože po jezeře jezdila posádka, která měla loď objednanou před námi. To se to směje, když buben slyšíte v dáli a trenérka řve na někoho jiného…


Ztichli jsme až ve chvíli, kdy jsme se ocitli na molu s pádly v ruce. „Už se někdo převrhnul?“ – „Ne.“ – „A jde to vůbec?“ – „Jo.“ Několik z nás těžce polklo. Já jsem si navíc představoval, jak lovíme ze dna Kamenčáku loď, která váží přes 250 kilo (to je víc, než máme já a sporťák dohromady!)


Na nejdůležitější posty vepředu jsme posadili své kolegy. Na jednu stranu (logicky) namakaného sportovního fotografa, co chodí do posilovny s litvínovskými hokejisty a na druhou stranu (bůhvíproč) obrýleného redaktora s výbornými výsledky… ehm.. v ping–pongu.


Já jsem obsadil strategické místo uprostřed s myšlenkou, že jsem přeci ve vedoucí funkci a tudíž nemám moc pracovat, ale analyzovat a přinášet řešení, jak to mají ostatní dělat lépe. Nahlas jsem to ale neřekl, ještě by mě z lodě převrhli.


Teoretické instrukce byly jednoduché – koukat jenom na pádlo před sebou. A pádlovat stejně. Pádlovat stejně!!!!


V praxi? Kdyby loď neměla kormidlo a profesionálku u něj, asi by nám bylo jezero malé. Kdyby nás bubenice neokřikovala, přestali bychom pádlovat u každého mola, kde se opalovaly holky nahoře bez (což se beztak stávalo). A kdybysme děvčata z naší posádky posadili dopředu, možná by na konci nedostaly pochvalu a chlapi si nemrmrali pod vousy něco o tom, jak je ten svět nespravedlivý.


Ktož sú dračí bojovníci…


Jestli si myslíte, že se z nás na konci tohodle příběhu stanou, díky tvrdému tréninku, obávaní dračí bojovníci ošlehaní vlnami, zapomeňte na to. Jednomu odešly záda už po třetím tempu, tři další se museli přesadit, jak blbě pádlovali, po půl hodině jsme všichni prosili bubenici o trochu delší oddech (hlavně u nudapláže), kolega stolní tenista se po tréninku ani nemohl zvednout, aby si došel pro pivo a jediná pochvala, které jsme se dočkali, bylo takové milosrdné: „Ten čas nebyl špatný na to, že vás bylo patnáct.“ Podotýkám, že posádka před námi si po vystoupení z lodi vyslechla, jak hodně se zlepšila a že jsou všichni moooc šikovní! Tsss.


Odstavec pro soupeře


Náš čas – minuta a pět sekund. Vzkaz pro ty, kteří to prý zajeli pod minutu: Nebojíme se, urveme to silou! (upřímně, nic jiného nám vzhledem k naší chaotičnosti asi nezbývá).


Odstavec pro manželku


Já vím, že jsem říkal, že mám fyzičku a že to nic nebylo. Ale kup, prosím tě, francovku.


Odstavec pro kolegy


Zítra asi nepřijdu do práce.