„Na setkání jezdím velice rád. Krásně si zavzpomínám, potkám bývalé sousedy, známé a kamarády,“ pochvaloval si obyvatel bývalých Ervěnic František Stejskal.
Organizátoři srazu pozvali obyvatele bývalých obcí Ervěnice, Holešice, Komořany, Dřínov, Dolní Jiřetín, Boudy, Palody, Albrechtice, Újezd, Kyjice, Záluží, Malé Březno, Čtrnáct Dvorů, Podhůří, Kundratice a další.
Setkání doprovázel bohatý kulturní program. K tanci a poslechu hrála dechovka, pořadatelé přichystali i promítání amatérských dokumentárních filmů o zaniklých obcích.

Jak vzpomínají na své zbořené domovy?

Vzpomínky, vrchovatá míra nostalgie, radost ze setkání s bývalými kamarády, sousedy. To jsou hlavní znaky každoročního Setkání rodáků a obyvatel ze zaniklých obcí.
Těžba uhlí a s tím související zánik desítek podkrušnohorských vesnic více či méně poznamenala životní osudy tisíců lidí. Deník tři z nich vyzpovídal a vyslechl si jejich životní příběhy.
Byl jsem ještě dítě
Prvním z nich je Reinhard Hillebrand. Obyvatel Ervěnic, které byly srovnány se zemí v letech 1959 až 1960. „Na dnešním setkání jsem tak trochu výjimka. Když jsme se museli stěhovat, bylo mi teprve jedenáct let. Takhle mladých lidí tu mnoho není,“ pousmál se. Na zbourání svého bývalého domova se zpětně dívá bez sentimentu, na srazy ale chodí pravidelně a rád. „Žádné smutné vzpomínky nemám, stěhování jsem nijak zvlášť neprožíval. Děti si na takovou změnu zvyknou rychleji. Pro dospělé, hlavně starší lidi, to muselo být o mnoho horší.“
Rodina Reinharda Hillebranda našla nový domov na Kadaňské ulici v Chomutově. „V jednom baráku jsme bydleli s dalšími osmi rodinami, všichni byly ervěničtí. Potom jsme se přestěhovali do Mostu a nakonec jsem skončil v Jirkově,“ zakončil své vyprávění Reinhard Hillebrand.
Mým pravým domovem jsou Kundratice

Druhý životní příběh vyprávěla Hana Malá z Kundratic. Obce, která ustoupila hnědému uhlí v roce 1973. „ V té době mi bylo třiatřicet let. Stěhovali jsme se do Jirkova a já to nesla docela těžko,“ povzdechla si.
Oproti prvnímu příběhu, Hana Malá vzpomíná na svůj bývalý domov se smutkem v hlase. „Něco vám řeknu. Když se někdo vrací z cesty domů, jak se říká – cítí vůni domova. Ačkoli bydlím v Jirkově pěknou řádku let, nic takového tu necítím. V mém srdci jsou mým pravým domovem stále Kundratice,“ usmívá se při vzpomínkách Hana Malá.
Co se týče bydlení, Hana Malá si přestěhováním do Jirkova prý polepšila. „Přesto, život na vesnici se mi zdá o mnoho lepší než ve městě,“ zamýšlí se nad srovnáním obou životů. „Tady je všecko tak neosobní, v Kundraticích se každý s každým znal, lidské vztahy jsou podle mého názoru na vesnici o mnoho lepší než ve městě,“ dodala na závěr.
Dvakrát mi zbourali střechu nad hlavou


Třetí kamínek do naší mozaiky životních příběhů dodal František Stejskal, opět z Ervěnic. „Já se musel nuceně stěhovat dvakrát. Poprvé z Ervěnic a podruhé, když zavřeli Důl Šverma. Nyní bydlím v Děčíně. Pokaždé, když jedu vlakem na sraz, oknem koukám směrem, kde stály Ervěnice a v duchu si je představuju. S láskou na ně vzpomínám,“ vypráví.
I když je v jeho hlase znát trocha nostalgie, komentuje vše s nadhledem a s humorem. „Takový je život. Co jsme tehdy měli dělat, za barákem jsme měli bagr a tak to prostě bylo,“ říká. Jeho další věty jsou ovšem plné smutku. „Jezdím na srazy moc rád. Sešla se tu vždycky skoro celá naše třída, ale každým rokem je nás míň a míň.....“