„Nejvíc jich je na hlavním nádraží. Teď v létě to bude lepší, ale v říjnu s nimi zase začneme bojovat nanovo,“ líčí situaci s bezdomovci Šebesta. Pohybují se ve vestibulu, polehávají před nádražím a lezou i do čekárny. Páchnou a někdy i žebrají.


Na chomutovském nádraží spolupracují s městskou i státní policií. „Když mají čas, přijedou sem, vyženou je ven. Ale oni se za chvíli zase vrátí,“ krčí rameny Antonín Šebesta. V zimě se jich tu prý pohybuje i deset.


Čekárnu musejí pracovníci drah každé ráno větrat kvůli zápachu, který tam bezdomovci po sobě zanechali. Jednou byli dokonce nuceni sáhnout k neobvyklému triku. „Čekárnu jsme na čtrnáct dní zavřeli, jakože z technických důvodů. Aby si bezdomovci odvykli tam chodit,“ přiznává dozorčí provozu.
Doplatili na to i normální cestující, ale podle Šebesty se to udělat muselo. „Lidem jsme to vysvětlili. Většinou to pochopili – oni by tam v tom smradu stejně asi nevydrželi.“


Železničáři se už dokonce pokoušeli domluvit společně se sociálkou pro bezdomovce nocleh v ubytovně. Jenže všichni odmítli. „Je to nekonečný příběh a není z toho cesta ven,“ lamentuje Šebesta. Nejhorší je situace na hlavním nádraží. Na zastávce Chomutov–město s bezdomovci velké problémy neřeší, v Jirkově polehávají na lavičkách u radiátorů. Tam ale na část noci nádražní halu zavírají, takže nechtění nocležníci musejí pryč.
Bezdomovci na nádražích nejen žijí a spí, ale také umírají. Právě na chomutovském nádraží mají za poslední měsíc dva takové případy. Jednoho bezdomovce, který měl přezdívku „prezident“, přejel vlak. Druhého našla bezvládného ležet v parku kousek od nádraží pokladní, která šla ze šichty.