Na přátelské návštěvy sem chodí 65letý Buffy, který žije o čtyři kilometry dál. Kde? Zajímá mě. „Ále, mám tam takovou svojí hrobku, kde na mě neprší,“ tají dál s rošťáckým výrazem v očích. Popíjí víno ze skleničky a odpočívá po snídani, kterou mu udělali Jára s Pítrsem. „Měli jsme buřty a smaženici, škoda, že jste nepřišli o chvíli dřív, ještě to tu vonělo,“ haleká Buffy. Na otázku, proč nežijí na ubytovně, má rychlou odpověď. „Byl jsem tam dva roky a je to samá černá huba a feťáci. Slušnýho člověka tam nenajdete. Tady je nám líp.“

Několikaletý čundr

Jára a Pítrs původně bydleli s dalšími lidmi v podnájmu. „Ona tam přišla, protože ji manžel bil, tak jsem si ji nechal,“ spokojeně se usmívá 42letý Pítrs na svou o 10 let starší partnerku.
Jsou spolu už 13 let a téměř celou dobu jsou na ulici. Z podnájmu je totiž vyhnala neomalenost a opilství dalších podnájemníků. „Už tou dobou jsem chystal bunkr pod Partyzánem, že se tam přestěhujeme. Strach jsem neměl, protože jsem zvyklý čundrovat,“ vysvětluje Pítrs.
Zato pro Járu šlo o drsnou zkušenost a trvalo jí rok než se s novými okolnostmi smířila. „Jenže i tady nám pak lidi dělali zle. Přistěhovali se feťáci a začaly nám mizet věci. Pak za námi chodil samozvaný výběrčí, který chtěl za měsíc bydlení v bunkru 500 korun. Když bychom nedali, vyhrožoval, že nás zbije,“ vypráví Pítrs. Proto naložili svůj skromný majetek na kárku, že půjdou hlouběji do lesů.

 

 

„Postavím ti chaloupku“

Nejdřív spali pod plachtou. „Pak jsem ale řekl, postavím ti chaloupku, ať žijeme jako lidi,“ vypráví Pítrs. Postupně vznikl nejen domek, ale také kamenný gril, provizorní koupelna a prádelna, políčko s bramborama, záhony s okurkami, hráškem a cibulí a naposledy Pítrs vykopal i sklep, aby bylo kde skladovat jídlo.
Pracovní den jim začíná překvapivě časně. „Vstáváme každý den před čtvrtou. Dáme si kafčo a pak jdeme dolů do města k popelnicím. Nevěřili byste, co všechno lidi vyhodí. Máme odtud nové rádio a nářadí. Supermarkety vyhazují celé bedny dobré zeleniny,“ líčí.
Z popelnic si berou také vše, co je kovové. Za pár korun, které za něj dostanou, obratem koupí jídlo, kávu, cukr, tabák a víno. V

osm už jsme doma, taháme dříví a nosíme vodu, která je asi 300 metrů odsud, abychom mohli uvařit oběd.

„Hele, bezdomovci…“

Odpoledne už je větší pohoda a čas dát si skleničku vína a cigaretu. I to jim ale lidé, kteří tudy náhodně procházejí často nepřejí. „Myslí, že se jen povalujeme. Šel kolem pán s kravatou a paní a posmívali se, hele bezdomovci, podívej se jak děsně žijí. Jen aby nakonec neskončili hůř,“ mrzí Járu.
Den pro oba končí kolem sedmé. Pítrs si čte knihy o leteckých bitvách. Jára si ráda popláče u červené knihovny. „Vzali se?“ Dobírá si ji Pítrs. Oni dva svoji nejsou, ale v jejich případě platí naprosto doslovně, že jsou partnery do nepohody.


Autorka je redaktorka týdeníku CV týden (Miroslava Šebestová)