Domluvit si rozhovor s matkou Michálka, Drahomírou Nikodýmovou, bylo snazší, než ho pak vést. Na předaný redakční kontakt reagovala sama, pozvala nás i do svého bytu. Odpovědi na otázky byly však často vyhýbavé nebo zamotané. To základní jsme se ale dozvěděli. A šokuje to.

Jestli si představujete zlomenou a zoufalou matku, které svědomí nedalo spát a druhý den se přihlásila o odloženého syna, budete zklamáni. Drahomíra Nikodýmová se nechtěla miminka zbavit. Chtěla jen pozornost médií. Vypočítala si to. Netrápila se, že nemá syna u sebe. Alespoň o tom nemluví. Od babyboxu šla k televizi a sledovala, kdo si toho všimne.

Chtěla vyprávět svůj příběh. Příběh, ve kterém hraje hlavní roli spíš malá dcera, než odložený Michal. Alespoň o ní mluví hrozně často. Příběh, který není veselý, ale nežádá si extrémní řešení. A hlavně příběh, ve kterém i přes rozhovor zůstává dost nejasností. Ale od začátku…

Čtěte také: Říkají mu Michal a začal mu nový život. V chomutovském babyboxuPřekvapivý obrat: O Michala z babyboxu se přihlásila mámaOdložený Míša: Ať to dopadne jakkoli, babybox zafungoval

Dětský pokoj jako hračkářství

Drahomíra Nikodýmová bydlí v panelovém domě u nemocnice. Když jsme za ní přišli, působila příjemně, ale bylo na ní vidět, že toho chce hodně říct. První dojem? Potkat ji na ulici, rozhodně by vás nenapadlo, že právě ona je ta „zoufalá" matka, která odložila své sotva pětiměsíční dítě do babyboxu.

Žena žije v bytě 2+1. Na chodbě otevřená skříň plná dětských hadříků a botiček. Do kuchyně vidět není, ale vstup do ní působí prázdným dojmem. Obývací pokoj je vybaven jen stroze. Jeden gauč se stolkem, skříňka s televizí, stolek s počítačem, dětská postýlka a spousta fotografií Drahomíry, jejích čtyř dětí a nového přítele. Postel chybí.

Zato dětský pokojíček je narvaný k prasknutí. Dětská postýlka překypovala chrastítky, dekami a spoustou hraček. Skříně vypadají jako regály v hračkářství, obloženy jsou hračkami pro kluka i holku. U jedné zdi leží řada pytlů, ve kterých je prý oblečení pro děti.

Rozhovor? Kličky a stále stejné příběhy

Je čas na rozhovor. Jenže hned v úvodu sklouzává do dlouhého zmatečného monologu, doprovázeného neustálým listováním v dokumentech od soudu, sociálky, věznice a jiných úřadů.

Ve zkratce: žena má čtyři děti. O dvě se stará otec, Drahomíra však nejčastěji mluví o třetím dítěti, dceři. Tu jí soud nejprve přiřkl, pak ale zase odebral. A ona ji moc chce. Od té doby je zoufalá. Michala má s novým přítelem, jenže toho nedávno zavřeli.

Jak se ale ocitla u babyboxu se synem v náručí? Ptáme se několikrát, ale odpověď ani jednou není jednoznačná. Téměř pokaždé slyšíme příběh o rozvodu, zatčení přítele, odebrání dcery z péče a opakovaném vstávání ze dna. Tohle vše se ale odehrálo daleko dříve před tím, než skončil Michálek ve schránce pro odložené děti.

K osudnému okamžiku, kdy Drahomíra odložila Michálka do babyboxu, se ani za hodinu a půl nedostáváme. Jediný jasně popsaný důvod je ten, který uvádíme na začátku článku žena chtěla upozornit na svoji situaci. Proč ale tímhle způsobem? A opět začínáme u rozvodu…

Některým tématům se žena jednoduše vyhýbá. Začíná odpovídat a znovu sklouzne k vyprávění svého příběhu s různými časovými a faktickými odchylkami. Pokaždé, když přijde řeč na drogy, dozvíme se čtyři různé odpovědi. Jediné, na čem se Drahomíra vždy shodla, bylo, že drogy už nebere.

Rozhovor na titulní stránce je jediným srozumitelným výtahem návštěvy, která trvala hodinu a půl. Je matka zoufalá, pomatená nebo už jí toho život navalil příliš? Nebo drogy hrají v jejím životě stále nějakou roli? Těžko říct, o svých pocitech ale mluvit nedokáže, stejně jako nedokáže srozumitelně sestavit časovou osu posledních týdnů svého života. Stále se vrací do minulosti a dokola vypráví svůj příběh a říká, že chce zpátky svou dceru i malého Michala.

Na sociálku chodí sporadicky

Jenže ani poslednímu tvrzení není lehké uvěřit. Sama tvrdí, že syna v nemocnici navštěvuje každý den. Tedy kromě pondělí, kdy prý uvízla na horách. Jenže podle Kamily Faiglové, vedoucí sociálního odboru, svého syna v nemocnici navštívila včera teprve potřetí. A je tam už devět dní.

Také návštěvy sociálního odboru podle všeho nebere příliš vážně. Naposledy tam měla domluvenou schůzku v pondělí. Tehdy ale nepřišla , ani se neomluvila a dorazila až ve čtvrtek. Spolupráce se sociálním odborem ji přitom při získávání syna zpět může výrazně pomoci.

„Chci, aby mi někdo pomohl. Své děti chci zpátky"

 Chtěla být v televizi, tak dala své dítě do babyboxu. Zoufalství nebo chladný kalkul? Drahomíra Nikodýmová v rozhovoru, v němž nedokázala odpovědět na vše, ale na to základní ano…

Proč jste se rozhodla dát své dítě do babyboxu?
Nechtěla jsem ho odložit. Chtěla jsem být v televizi, abych řekla, co se mi stalo a někdo mi pomohl. Bylo toho na mně už hodně. Dva roky jsem se soudila o dceru. Nejdříve mi ji svěřili a teď, před třemi měsíci, mi ji opět vzali. Ve stejný den mi také zatkli přítele, protože jel bez papírů a byl recidivista. Navíc jsem zaplatila nájem a nezbylo mi nic. Jedla jsem jen jednu čínskou polévku denně.

Co jste prožívala první minuty a hodiny poté, co jste Michálka odložila do babyboxu?
Sledovala jsem televizi. Čekala jsem, že to bude ve zprávách a budu se moct vyjádřit. Nevěděla jsem, co všechno budu muset absolvovat a co bude následovat. Měla jsem za to, že do dvou dnů si ho můžu vyzvednout. Ještě ten večer jsem volala do nemocnice, že jsem jednala unáhleně.

Druhý den jste šla na sociálku, aby vám dali Michálka zpět. Na povrch ale prosákla informace o tom, že máte problém s drogami, což na vás, jako na matku, nevrhá příliš dobré světlo. Jak je to tedy s vámi a drogami?
Drogy již neberu. Je pravda, že jsem s nimi měla problém. To je ale čtyři až pět let zpátky. Když mi vzali dceru, snažila jsem se spáchat sebevraždu drogami.

Máte navíc další tři děti, o které se nyní stará jejich otec. Také to vám nedělá dvakrát dobrou vizitku. Jak k tomu došlo?
S manželem jsem byla od patnácti let, teď je mi jednatřicet. Potkala jsem nového přítele a zjistila jsem, že to co bylo předtím, nebyl vůbec žádný život. Dohodli jsme se, že o dva syny se bude starat on a o dceru já. Soud mi ji ale přiklepl a později mi ji vzal.

Jak to vypadá teď? Navštěvujete svého syna v nemocnici? Chcete ho zpátky?
Vypadám snad, že ho nechci? Chci všechny svoje děti nebo alespoň dceru a Michálka.