Chomutovští dokázali, že mají srdce na pravém místě. Svými penězi přispěli na pomoc dvěma nemocným dětem, pro něž se za vybranou částku zakoupily rehabilitační stoly na cvičení Vojtovy metody.

Vojtova metoda je…soubor cvičebních technik, používaných k léčbě tělesných a psychických poruch, objevených MUDr. Václavem Vojtou. Na základě studií léčby dětí s dětskou mozkovou obrnou byly identifikovány specifické body, díky nimž je možné stimulovat tělo k vrozeným pohybům, a to hlavně tlakem na příslušná citlivá místa (především na periost kostí a fascie). Kromě samovolné pohybové aktivity dochází současně k pozitivní stimulaci nervových center a zlepšení mentální aktivity. (wikipedie)

Za charitativní akcí stojí občanské sdružení Conamen, kterému se podařilo vybrat bezmála padesát tisíc korun. „Bylo to přesně čtyřicet sedm tisíc pět set korun," upřesňuje číslo předseda sdružení Petr Marek a pokračuje, „velkou měrou nám pomohl obchodní dům Globus, jehož zaměstnanci mezi sebou nasbírali bez stokoruny celých jednatřicet tisíc. Obrovské díky ale patří i široké veřejnosti, která na nákup stolů přispěla zakoupením různých benefičních předmětů."

Oběma rodinám, které si Vojtovy stoly včera v odpoledních hodinách přebíraly, udělal dar obrovskou radost. „To se ani slovy nedá popsat. Nikdo si nedokáže představit, jak nám to doma ulehčí práci a celkovou péči. Samy bychom si z finančních důvodů takovýto stůl nemohly dovolit a chtěly bychom alespoň touto cestou všem zúčastněným moc poděkovat," shodují se obě dojaté maminky.

Další dobrou zprávou je, že z vybraných peněz zbylo ještě něco málo na další případnou pomoc. „Z finanční sbírky nám zbyla částka ve výši dvanáct tisíc čtyři sta korun a i tu chceme dále použít v chomutovském okrese na pomoc dětem po dětské mozkové obrně," zakončuje povídání Petr Marek.

„Jejich úsměv zažene všechny bolesti," říkají rodiče

Říká se, že neštěstí nechodí po horách, nýbrž po lidech. V případě čtyřleté Kačenky Škubové z Chomutova platí bohužel toto rčení dvojnásob. Od narození trpí kvadruspasticitou (celková svalová křeč všech končetin), epilepsií, má částečné poškození mozku a centrální postižení zraku. Na jednoho malého človíčka nemocí více než dost a přitom stačilo málo a všechno mohlo být úplně jinak. Ani jedna z uvedených chorob totiž není vrozená, velkou vinu na postižení nese předčasný porod.

„První dny jsem celé probrečela"

„Kačka se narodila dva měsíce před řádným termínem. Podle lékařů se jí nedostávalo kyslíku a tady asi bude celý problém," vzpomíná na události před čtyřmi lety maminka Romana a pokračuje, „o možném postižení jsme se tenkrát nedozvěděli hned, první zdrcující verdikty začaly přicházet asi měsíc po jejím narození."

Jak maminka sama říká, zprávy o zdravotním stavu její holčičky ji na jednu stranu dostaly do kolen, na stranu druhou v ní ale vyvolaly vlastnosti, o kterých ani sama neměla tušení. „To víte, že jsem si pobrečela. To ani jinak nejde. Po pár dnech ale všechno přešlo a já jsem se rozhodla bojovat. Za sebe, za svojí malou holčičku, za její život. A víte co? Bylo to mé nejdůležitější a nejlepší rozhodnutí v životě. Občas na mě padne splín i dneska, když pak ale vidím její sladký úsměv, chmury mizí a vím, že stojí za to bojovat dál," říká rozhodně Romana.

„Lékaři nás neutěšují, naději ale máme"

Zdravotní budoucnost malé Kačenky je ve hvězdách, přesně ji nedokáží vyjevit ani odborníci. „Tápeme, nevíme. Není jasné, jestli někdy bude nebo nebude chodit, není jasné, jestli někdy bude nebo nebude mluvit. Lékaři sami nevědí. Neutěšují nás, že bude všechno v pořádku, to ne. Říkají ale, že dětský mozek je v tomto směru velmi nevyzpytatelný a stát se může doslova cokoliv," přemýšlí o dalších dnech mladá maminka.

Slůvko budoucnost posléze zmiňuje ještě v jedné souvislosti. „Je nám s manželem jasné a dopředu logicky počítáme i s variantou, že budeme Kačku muset provázet celým jejím životem. A za nás za oba mohu říci, že uděláme více než maximum, aby byl co nejkrásnější a nejšťastnější."

„Svět se nám otočil vzhůru nohama"

Podobný osud jako malá Kačenka sdílí také její kamarád, brzy tříletý Martínek Rosenbaum z Klášterce nad Ohří. I tady vyřkli lékaři pár měsíců po narození nemilosrdnou diagnózu, i tady pravděpodobně sehrál svoji roli předčasný porod. „Martínek se narodil zhruba o dva a půl měsíce dříve, než měl. Ze začátku probíhalo všechno na první pohled v pohodě. Jisté komplikace se začaly dostavovat kolem čtvrtého měsíce, kdy nedělal věci, jaké by miminko jeho věku mělo zvládat. Lékaři pomalu začali mluvit o možné dětské mozkové obrně, kterou bohužel kolem sedmého měsíce potvrdili," pouští se do smutného vyprávění maminka Jana.

Prognózy lékařů se nakonec potvrdily do puntíku. Dětská mozková obrna kvadruspasticita s levostranným akcentem. Štěstí v neštěstí bylo, že se nepřidala žádná z dalších, nezřídka průvodních nemocí. „Když poprvé padl definitivní verdikt, svět se nám z hodiny na hodinu otočil naruby. Na nějaké větší zoufalství ale nebyl čas, okamžitě jsme začali fungovat. Zjišťování veškerých možných informací a pátrání po tom, co to pro nás všechno bude znamenat, bylo naším denním chlebem," říká Jana.

V současné době bere rodina Martínkův handicap jako by skoro nebyl. „Člověk se s tím naučí žít. Není to jednoduché, ale naučí. Hodně nám pomáhá také náš starší třináctiletý syn. Je skvělý, s Martínkem se vyřádí a vyblbne tak, že je oba musím občas hodně krotit," durdí se naoko Jana.

„Vojtova metoda? Je to masakr"

Dva příběhy, dva životy, dva osudy. Nejsou zcela totožné, mají ale mnoho společných ukazatelů. Jedním z nich je například potřeba stálého trénování věcí, které mají všichni ostatní přirozeně dané. Kdo nikdy nepřišel s Vojtovou metodou do styku, nepochopí. „Je to docela masakr. Občas si klademe otázku, koho to bolí víc. Zda naše děti nebo nás samé. Je to ale potřeba, bez toho to vážně nejde," shodují se jednohlasně maminky.

A právě potřebnost stálého procvičování pohyblivosti dovedla obě ženy až ke sdružení Conamen, kde požádaly o pomoc. „Nic jiného nám nezbývalo. Cvičení bez rehabilitačního stolu není plnohodnotné a ke specialistům jsme chodily pouze jednou týdně. Bohužel, stůl na Vojtovu metodu je nad naše finanční možnosti, prostě a jednoduše jsme si ho nemohly dovolit," vysvětlují Jana s Romanou a ještě jednou snáší tisíce díků všem, kteří se o finanční podporu zasloužili. „Je to nádherný pocit poznat, že lidé nejsou k problémům ostatních lhostejní, že se neotáčí zády a že když je potřeba, tak pomohou. Děkujeme moc."