Na plotně bublá instantní ovesná kaše, čaj už je připravený. Je něco po jedné hodině, když se ozve zvonek. Pracovník denního centra bere bezkontaktní teploměr, a když pouští první klienty, jednomu po druhém ho přikládá k čelu. „Na vás si musím vzít štafle,“ zahlaholí, když vstoupí dva metry vysoký František. „Vy jste tu nový, že? Tak si vysvětlíme pravidla,“ dodává. Hned nato příchozím postříká ruce dezinfekcí a ti se mohou přesunout do vyhřáté denní místnosti.

Jeden z bezdomovců rovnou zamíří k výdejnímu okénku. Jmenuje se Petr. Když si ale přebere naplněnou misku, vypadá rozhozeně. „Co to je? To je čočka? To nejim,“ odsune jídlo stranou. Názor nezmění ani poté, co zjistí, že jde o kaši. „To nejim taky,“ vyhrkne a zklamání zapije čajem. František raději zůstává sedět, jen utrousí, že nebude. Třetí z příchozích naopak na nic nečeká, hltavě se pouští do jídla. Sní vše a pak vsedě upadá do limbu.

Nízkoprahové denní centrum je v Prunéřově od začátku ledna. Stejně tak i noclehárna. Obě služby tam vede nezisková organizace Naděje a je o ně zájem od prvních dní. V noclehárně, která nabízí osm lůžek, spalo v noci na pondělí šest lidí. Denním centrem s kapacitou patnáct osob pak projde šest až sedm klientů denně. To je podle Veroniky Kusé, která je vedoucí kadaňské a klášterecké pobočky Naděje, velký úspěch.

„Než si k vám klient najde cestu, chvíli to trvá. My jsme navíc daleko od centra, kde mají bezdomovci zdroj obživy. Občas si tam vyžebrají nějakou tu korunu a mají tam blízko k obchodům,“ zmínila. „Stejně si nás ale našli. Děláme maximum pro to, aby jich bylo víc,“ dodala.

S nováčkem Františkem zřejmě může počítat. Je dojatý, že může zůstat v teple. Děkuje za čaj, za sladké pečivo, které dostal místo kaše. Když zjistí, že našlapal, prosí o koště. Těší se také na čistou postel v noclehárně. „Mám v lese stan, jsem v něm pěkně zmrzlej. Spacák nemám, spím pod dekou. Nechávám si na sobě svetr a dvě bundy, ale když mi to vyleze, mám ráno ledviny úplně vychcípaný. Je to divoký,“ dodává a potlačuje pláč. Levou ruku má v sádře. Zakopl prý o obrubník a při pádu si zlomil prsty.

Dříve pracoval na stavbě, každodenně jezdil do Prahy. „Myslel jsem, že si našetřím na garsonku, tak jsem si nechával peníze u šéfa. Když jsem je chtěl po třech měsících vyzvednout, najednou nebyl k sehnání. Koupil si pak auto, já měl prd, mohl jsem jet leda do Vejprt,“ zavtipkoval. Na ulici je prý déle než dva roky. Z dalšího vyprávění se ukazuje, že byl nájemníkem v jednom ze sociálních bytů v Prunéřově, jenže nezaplatil, tak musel na ulici. Aby se dostal zpět, musel by zaplatit dluhy.

Zpověď Františka viditelně rozčiluje Petra. „Mě z bytu vyhodila ségra,“ hlásí se o svůj prostor. „Nevim proč, protože je blbá. Vyhodila mě zničehonic. Prostě jsem jednou přišel z práce a ona mi řekla, ať se sbalim a vypadnu. Ani jsem nebyl ožralej,“ nechápe. Rozčiluje se také, že nemůže vidět děti a vnoučata, když nemá solidní bydlení.

V denním centru mohou lidé bez domova získat podpůrnou stravu, základní ošacení, hygienický servis a sociální poradenství. „Pomáháme jim vyřídit občanský průkaz, průkaz pojištěnce, sociální dávky, evidenci na úřadu práce a snažíme se pro ně získat lékaře,“ nastínila vedoucí sociálního centra a noclehárny Ivona Lodeová. „Zajistit pro ně praktika nebo zubaře je zvlášť složité,“ podotkla.

Ačkoli denní centrum i noclehárna představují dvě různé služby, jejich klienti se překrývají. S řadou z nich není práce jednoduchá, protože holdují alkoholu, občas drogám nebo trpí psychotickým onemocněním. Jde tedy o náročnou klientelu.

„Zrovna dnes jsem musel dát třídenní zákaz vstupu jednomu agresorovi,“ zmínil pracovník centra Stanislav Hájek. „Měl dojezd. Nedávno zabrali sociální dávky, tak si něco dal. Po poslední noci, kdy všechny urážel a vyhrožoval, bylo jasné, jak to skončí,“ dodal s tím, že maximální trest je až půlroční zákaz vstupu. Je to v podstatě jediná páka, kterou je možné využít, když klient nedodržuje pravidla.

I tak Stanislava jeho práce těší. „Mám ty klienty fakt rád. Nesoudím je, zvlášť ne, když zjistím, jaký je potkal osud. Měl jsem třeba klienta, říkali mu Gumák. Šíleně fetoval a byl jak ze Samotářů, nic si nepamatoval. Když pak ale přišli jeho známí, vyprávěli, že ho táta věšel na věšák a mlátil do něj jako do pytle,“ zmínil pracovník, který v sociální sféře působí už 16 let. Do Kadaně se přesunul ze zařízení v Klášterci nad Ohří.

Podle jeho slov je práce s klienty trochu začarovaný kruh, kde je dobré neočekávat žádné zázraky. I ty se ale občas se dějí. „Stalo se mi v Klášterci, že pán, který k nám docházel a byl géčkař (gambler) a alkoholik, se z toho doslal a začal žít normální život. Získal brigádu, pak stálou práci a sociální byt. Později přišel poděkovat, že se z toho dostal díky nám. To se moc nevidí,“ dodal. Svou práci bere se vším všudy, i když o ní říká, že je temná. „Já měl ale vždycky raději Darth Vadera než rytíře Jedi,“ pomohl si srovnáním z Hvězdných válek.