„Co je horší, šlapou po nás i instituce,“ uvedl Aleš Brožík. Výpověď dostal ke konci ledna, další jeho kolegové ke konci února. Sice se rozhodli, že se připojí k insolvenčnímu návrhu, jako věřitelé (více pro problémech firmy čtěte ZDE), jejich vyhlídky jsou ale nejisté. Navíc jejich hlavním problémem je, že nemají z čeho žít právě teď.

„Abychom získali peníze od úřadu práce, musíme prokázat, že jsme výplaty opravdu nedostali,“ podivuje se Pavel Fořt. „Nezbývá nám, než se vypravit s blanketem, který jsme dostali, za jednatelem a pokusit se od něj za každou cenu získat potvrzení.“ Moc ale na úspěch nespoléhá. Nikdo z vedení se nebaví ani s úřady, natož s bývalými zaměstnanci. Další možností, jak neklesnout ještě více na dno, je zažádat o dávky v hmotné nouzi.

„Je to velice ponižující. Úředníci prověřovali naprosto vše, včetně toho, jestli náhodou nemám zlatý prsten a jiné ´nadstandardní´ věci. Ty bych podle všeho musel nejdřív prodat,“ podělil se o svou zkušenost Aleš Brožík. „Nato se vám cizí lidé procházejí po bytě: úředníci musí přijít, aby zkontrolovali, co doopravdy máte. Přišla paní, rozhlédla se, viděla, že mám jen postel a pár základních věcí, tak zkonstatovala ´je to dobrý´,“ dokreslil.

O peníze zažádal 1. února, zato výplatní termín měl 23. února. Mohl se vydat do „podkovy“ za magistrátem, pro své peníze – 3126 korun na základní přežití. „To už bylo úplně pod úroveň. Když jsem viděl to podivné společenství lidí ve frontě, chtělo se mi utéct,“ nerad vzpomíná Brožík. „Nakonec mi stejně na místě strhli poplatek za odpady a cosi dalšího, takže mi zbylo 2800 korun,“ ironicky se zasmál nad almužnou, kvůli které se musel tolik snažit. Přestože strávil dlouhá léta poctivou prací, nakonec stojí bok po boku vedle lidí, kteří o práci nikdy nestáli. Kvůli obavám o budoucnost nemůže spát a nervy má na pochodu.
Pavel Fořt je na tom o něco lépe, bydlí v domku s menším hospodářstvím, takže je soběstačný, i když ani jeho situace není ideální. „Stačilo mi ale jak to Aleš líčil a bylo mi na zvracení. Než muset podstoupit to, co on, raději bych snad šel k lopatě,“ dodal.

O tom, že má zaměstnanec za podobných okolností velmi neveselé vyhlídky, se obecně ví.

„Znamená to pro ně vyčerpávající úřední maraton,“ míní právník Regionálního právního poradenského centra Jindřich Pojtar. „Při fungování a ´rychlosti´ našich úřadů, které bazírují na svých požadavcích, se jejich situace nedá vyřešit pružně.