Jan Palach byl jen o tři měsíce starší. Zpráva o jeho smrti, o tom, že ze sebe udělal „živou pochodeň“, tehdy Miroslava Blažka ohromně zasáhla. Před padesáti lety byl mladík z Peruce na Lounsku dvacetiletý student chomutovské průmyslovky. Byl aktivní, společně s dalšími studenty věřili, že se situace v Československu může změnit. Palachovo upálení pro ně bylo obrovskou ranou, ale i impulzem. Na jeho podporu, jeho myšlenek, uspořádali studenti 23. ledna 1969 shromáždění v centru Chomutova.

„Byla tam strašně silná atmosféra. Mysleli jsme na něj, na jeho myšlenky. Byl to silný emotivní zážitek,“ vzpomíná Miroslav Blažek z Peruce na Lounsku. „Cítili jsme tehdy velkou podporu. Ve škole, mezi veřejností,“ pokračuje dodnes velmi aktivní 70letý muž.

Jan Palach se na protest proti komunistickému režimu zapálil 16. ledna 1969 v horní části Václavského náměstí v Praze. O tři dny později těžkým popáleninám podlehl. „Přešly Vánoce 1968 a my jsme si po opětovném nástupu do školy začali uvědomovat, že to, co se stalo v srpnu, začíná být nezvratné. Přesto v nás zůstávala jiskřička naděje a víry ve spravedlnost světa a v nadšení Čechoslováků z roku 1968. A na naší škole myšlenky Jara 1968 přetrvávaly ve studentech i v profesorském sboru,“ vypráví o tehdejších náladách na chomutovské průmyslové škole Blažek.

„O to těžší pro nás byla zpráva o Palachovi. Svojí ohnivou pochodní burcoval národ k odporu jeden z nás, student Jan Palach. Všichni jsme s napětím sledovali zprávy o Janově boji o život, pak ale přišla zpráva o prohraném zápase,“ dodává.

V Chomutově byla velmi aktivní Unie středoškolské mládeže. Už předtím iniciovala různé akce, například studentskou stávku. Po Palachově smrti se rozhodlo o uspořádání průvodu a manifestace k uctění jeho památky. Chomutovské náměstí 1. máje bylo 23. ledna 1969 podle pamětníků zaplněné. „Svolali jsme své kolegy, spolužáky a další občany ještě přede dnem pohřbu Jana Palacha v Praze. Ze všech chomutovských středních škol a učilišť se vydala většina studentů a vyučujících v mohutných průvodech do středu města. My jsme přišli od průmyslovky spolu s učni ze sousedního učiliště. Já nesl v čele obrázek Jana Palacha z mimořádného čísla Mladého světa, za mnou spolužáci s československými a černými vlajkami následováni celým profesorským sborem. Bylo k neuvěření, že jsme do posledního místečka zaplnili náměstí,“ připomíná Blažek.

Zpívala se hymna, byla minuta ticha, projevy, diskutovalo se. „Všichni tehdy zatínali pěsti a zuby u vědomí naší bezmoci. Věřím, že odkaz Jana Palacha si budeme připomínat vždy stejně jako odkazy všech našich velikánů,“ poznamenává pamětník.