Obyčejný den ve školce. Děti spokojeně oddychují ve svých postýlkách. Nic nenasvědčuje tomu, že během několika dalších minut budou učitelky bojovat o život čtyřletého děvčátka.

Jméno dívenky zveřejňovat nebudeme, říkejme jí třeba Anička. I ona odpočívá po dobrém obědě. Něco se ale děje, něco je špatně. Ve spánku Aničce zapadá jazyk. Přestává dýchat. Začíná děsivý závod s časem.

"Dodnes se klepu…"

„Procházela jsem mezi spícími dětmi. Vše bylo v pořádku, na některých bylo vidět, že se jim něco zdá," vzpomíná na událost učitelka Irena Zetková. „Pak se ale stalo něco, z čeho se dodnes klepu. Anička sebou začala cukat, nějak zvláštně jí zapadla hlavička a úplně jí zmodraly rty. Bylo jasné, že je zle."

Zkušená vychovatelka nepropadla panice. „Reagovala jsem naprosto automaticky. Bylo vidět, že Anička nedýchá. Prsty jsem jí otevřela pusinku a otočila jí na bok," vypráví o velmi horkých chvilkách Zetková.

Její duchapřítomnost zcela jistě zachránila holčičce život. Po otočení bezvládného tělíčka na bok se jazyk uvolnil a Anička začala dýchat. Vyhráno ale zdaleka nebylo. „Byla stále v křeči. A hlavně, vůbec nereagovala. Bylo to jako zlý sen," popisuje Zetková chvíle, ze kterých jde husí kůže.

Když Anička začala znovu dýchat, měla učitelka pár vteřin na to, aby zavolala pomoc. „Irenka přiběhla ke mně do třídy, že se děje něco hrozného a ať jdu okamžitě s ní," připomíná si kritický den další ze zachránkyň Michaela Novotná.

Jako hadrová panenka…

Obě učitelky se posléze rozhodovaly rychle. Aničku přenesly do vedlejší třídy a ihned zavolaly lékařskou pomoc. „Byl to zvláštní pocit. Přenášela jsem jí a ona byla jako hadrová panenka. Měla jsem hrozný strach," dostává se zpátky ve vzpomínkách Zetková.

Na pomoc přichází další z učitelek, Edita Rudolf. Všechny tři pak společně dělaly co mohly, aby udržely děvčátko ve stabilizovaném stavu. „Na chvíli se zdálo, že už je všechno v pořádku. Ale Anička upadla ještě dvakrát do křeče. Bylo to vážně šílené," roztřeseně povídá Novotná.

Pak už se ve dveřích objevili záchranáři. Děvčátko si převzali a odvezli do nemocnice. Kantorky se vrátily do tříd a srdce jim splašeně bušila. „Musely jsme normálně pokračovat ve výuce s ostatními dětmi. Ale pocity uvnitř? Hrozné," prozrazuje Novotná.

„Celý týden jsem to měla v hlavě"

Její kolegyně přiznává, že plnou vahou na ni všechno dolehlo až večer. A to i přesto, že už od maminky dítěte věděla, že je malá v pořádku. „Pořád jsem jí viděla před sebou. Pořád mě napadalo ´co by, kdyby´. Celý týden jsem to měla v hlavě," líčí trýznivé pocity hlavní hrdinka příběhu.

Jejich zásluhou byl zachráněn život malého človíčka. Vychovatelky na sebe mohou být zcela po právu pyšné. „Pyšné? Vůbec. Pro nás je hlavní, že to dobře dopadlo," shodují se.

Děsivě vypadající příběh má dobrý konec. Anička pobyla čtrnáct dní v nemocnici, nyní už znovu chodí se svými kamarády do školky. A její rodiče, jejichž díky nebraly konce, teď dobře vědí, že malá Anička je ve školce v bezpečí a nejlepších rukách paní učitelky.