Organizuje volnočasový program pro desítky, možná stovky seniorů z Chomutovska. Vede krajskou, okresní a základní organizaci Svazu postižených civilizačními chorobami v Klášterci nad Ohří. Anna Tussetschlägerová se stále směje, stále někam spěchá a stále vymýšlí, čím zpestřit volný čas lidem, kteří trpí cukrovkou, nemocemi srdce anebo astmatem.

„Dříve, když jsem ve svazu začínala, byli lidé vděční za každou aktivitu,“ přiznala v rozhovoru pro týdeník Chomutovsko.

Jste v čele krajské organizace Svazu postižených civilizačními chorobami. Jak dlouho jste členkou svazu?
Vezmu to z druhé strany. Našemu svazu bude příští rok 30 let a já v něm pracuji 28 roků. Před těmi třiceti lety vznikl Svaz postižených civilizačními chorobami jako jedna z nástupnických organizací Svaz invalidů. Další je například Svaz tělesně postižených.

Jak jste se k práci ve svazu dostala?
Dá se říct, že jako slepá k houslím. Před 28 lety jsem byla ještě poměrně mladá, tehdy mě předseda organizace, kterého jsem znala osobně, požádal, jestli bych jim nepomohla organizovat kulturní činnost. Potřebovali někoho na organizaci pobytových a poznávacích zájezdů, divadel a výletů. Od začátku mě práce bavila a já si řekla, že se jí nikdy nevzdám. Zpočátku jsem to dělala při práci, později v důchodu na plný úvazek.

Byla jste učitelkou a později ředitelkou mateřské školy, jak šla dohromady péče a organizace o děti i seniory?
Nechci se nikoho dotknout, ale ono to od sebe tak daleko není. Nechci tím říct, že my senioři dětinštíme, ale zrovna tak jako děti, se rádi se bavíme, rádi si hrajeme, jezdíme na výlety, poznáváme nové věci. Takže ono je to jen pro jinou skupinu. Tak jak jsem organizovala pro děti školy v přírodě, tak jsem organizovala pobytové a rekondiční zájezdy pro seniory. Ještě bych chtěla říct, že nejsme organizace čistě seniorská. U nás jsou sice převážně senioři, ale například základní organizace v Klášterci nad Ohří sdružuje i děti a mladé lidi.

Přesto bych u seniorů zatím rád zůstal. Pracujete s nimi už téměř třicet let. Změnili se nějak za tu dobu? Jsou třeba náročnější, aktivnější?
Jsou náročnější. Dříve, když jsem ve svazu začínala, byli lidé vděční za každou aktivitu. Byli rádi, že se někam podívají nebo se někde pobaví. Samozřejmě, jak stoupají nároky na každou generaci, tak lidé, kteří se dostávají do seniorského věku, mají daleko větší nároky. To, co se jim líbilo například před patnácti lety, by dnes už nikoho nenadchlo.

Zkusme být konkrétní, v čem je rozdíl?
Rozdíl je v tom, že dříve nás autobus někam dovezl a my jsme se tam procházeli. Dnes se snažíme, kromě samotného cíle výletu, poznat i širší okolí. Snažíme se zpestřit program pozváním místních, kteří to dané místo znají, umí vyprávět o historii a řeknou vždy něco zajímavého, méně známého. Například rádi jezdíme do Nových Hutí na Šumavu. Posledně jsme pozvali na besedu známého šumavského fotografa Vladislava Hoška. Přislíbil, že až přijedeme příště, vezme nás na výlet po místech, kde rád fotí a kde to má rád. Poznáme tedy Šumavu zas jinak. Musíme lidem nabízet program, který uspokojí jejich zvědavost. V dnešní době plné internetu a médií si lidé jsou schopni řadu věcí najít sami. Proto jim musíme přinést zážitky, které tam nenajdou.

Mluvíte o internetu, dokáží senioři používat nové technologie, pracovat s nimi?
Hodně seniorů používá chytré mobilní telefony i internet a počítače. Samozřejmě, že ne všichni, ale většina ano. Je to například jedna z aktivit, které pořádáme. Počítačové kurzy jsou velmi žádané.

Délka lidského života se prodlužuje, lidé chtějí aktivně trávit čas v mnohem vyšším věku, než tomu bylo v minulosti. Je dostatečná nabídka služeb, zájezdů a aktivit pro seniory?
Pro seniory se dělá hodně. Když se podívám na náš region, tak fungují univerzity třetího věku jak v Klášterci, tak v Kadani. A myslím si, že je i dostatek organizací, které služby a volnočasové aktivity seniorům nabízí. Jen v Klášterci je v takových organizacích zapojena téměř tisícovka lidí.

Jste Svaz postižených civilizačními chorobami. Co si pod tím máme představit, jaké jsou to nemoci?
Civilizační choroby jsou všechny, které jsou tzv. moderními nemocemi. Naší cílovou skupinou jsou kardiaci, astmatici, diabetici. Ale samozřejmě sem patří i respirační choroby, zrakově postižení lidé. Ve vyšším věku by se tam vešlo 90% lidí.

Pořádáte výlety, poznávací i pobytové zájezdy. Jak náročné je přizpůsobit podmínky pro tak širokou škálu postižení?
Musíme brát ohled na postižení našich členů, bez toho to nejde. Například děláme pobyty, které jsou tzv. bez omezení, ale děláme i pobyty speciálně pro kardiaky, diabetiky nebo astmatiky. Sami proto procházíme různými zdravotními kurzy a přednáškami, abychom se i my zdokonalili. Na každém rekondičním pobytu je samozřejmostí lékař.

Říkala jste, že kromě seniorů, máte za členy i děti. Jak se rozdílné generace na společných akcích snášejí?
Děláme zvlášť akce pro děti, zvlášť akce pro dospělé. Například Den dětí ale děláme společný. Pravidelně děláme výlety pro děti, například do Techmánie v Plzni. Podmínkou ale je, že členem je rodič nebo prarodič, dítě samotné naším členem být samozřejmě nemůže. Často máme za členy celé rodiny. Členem SPCCH se totiž může stát i rodinný příslušník.

Tak jak popisujete činnost Svazu postižených civilizačními chorobami, to vypadá, že je to takový veselý volnočasový kroužek. Poskytujete ale svým klientům i poradenské nebo vzdělávací služby?
Samozřejmě. Pořádáme řadu kurzů, ale nabízíme například i bezplatnou právní a psychologickou poradnu, a to jak pro členy, tak jejich rodiny. Organizujeme přednášky lékařů i lékárníků. Lékaři jsou mimo ordinaci mnohem otevřenější a mají čas si s našimi členy povídat, poradit jim, vyslechnout je. Kromě toho jsme členy komunitního plánování ve městech, kde se snažíme zapojit a prosadit lepší podmínky našich členů.

Kolik má svaz na Chomutovsku členů?
Jsou to desítky, možná stovky lidí. Zatím jsme letos dělali čtyři pobyty, dva rekondiční a dva pobytové. Dohromady se jich účastnilo zhruba 150 lidí. Pořádáme i rekondiční cvičení s prvky jógy například v Klášterci nad Ohří, která mohou zájemci navštěvovat.

Třeba jsme naším povídáním někoho dohnali k úvahám, že by chtěl být vašim členem. Co byste mu řekla, abyste ho přesvědčila o tom, že stát se členem SPCCH je dobrý nápad?
Odpověděla bych tím, proč si myslím, že k nám lidé ve starším věku rádi chodí. Starší lidé už jsou příliš unavení a pohodlní na to, aby si organizovali nějaké pobyty nebo dovolené. U nás dostanou nabídku pobytů, výletů a aktivit vždy před koncem roku. Stačí se přihlásit a zaplatit. Všechno ostatní, už zařizujeme my. Myslím si, že to je hlavním lákadlem. Pobyty jsou nejvíc tím, co táhne.

Organizujete zájezdy, program a aktivity pro desítky lidí, nebylo by lepší užívat si penze někde s kamarádkami na kávě, dívat se na televizi, věnovat se sama sobě?
Dělám to pro lidi, proto mě to zcela uspokojuje. Neumím sedět doma a koukat na televizi nebo z okna. Věnuji tomu spoustu času a vždycky jsem říkala, že tohle bude moje práce do důchodu. Teď už jsem třetí rok v důchodu a snažím se všechno ještě víc rozšiřovat a rozvíjet. Takže na sebe nemám čas skoro vůbec. To mi ale nevadí, protože takhle mě to uspokojuje. Úplně mi ke štěstí stačí, když lidi po akci řeknou, že to bylo fajn, že se jim to líbilo. Víc nepotřebuji.

Zažila jste za těch uplynulých téměř třicet let stav, kdy jste si říkala, že už dál nemůžete a že s tím, jak se říká, praštíte?
Dost často. Mám to skoro pokaždé, když musím dělat nekonečnou řadu kancelářské práce. (smích) Ke všemu co děláme, musíme vykazovat spoustu dokumentů, získáváme dotace, granty. To vše je nutné vyúčtovat a zapsat. To je přesně to, co mě vůbec nebaví. Ale je to součást mé práce. Bez toho to zkrátka nejde.

Anna Tussetschlägerová
Bývalá učitelka a ředitelka v mateřské škole v Klášterci nad Ohří.
Předsedkyně okresní a základní organizace SPCCH v Klášterci nad Ohří.
Předsedkyně krajské organizace Svazu postižených civilizačními chorobami.
Místopředsedkyně republikového výboru SPCCH. Členka výkonné rady SPCCH.

Autor: Jan Beneš