Alexandra Zdeňková je nejen novou ředitelkou volnočasového střediska Paraplíčko v Jirkově, ale poněkud netypicky i ochránkyní mořských želv.
Jezdí za nimi do Asie a tráví tam dovolenou prací na ostrově, který je bez elektřiny, pitné vody a internetové připojení. Jen letos musela kvůli koronakrizi cestu oželet, další jsou ale před ní. „Chráníme želvy na třech ostrovech, které jsou u Bornea, přejíždíme na ně lodí,“ říká v rozhovoru.

Alexandra Zdeňková

Čtyřicet sedm let, má syna (25 let). Žije v Jirkově. Vystudovala ekonomickou fakultu na České zemědělské univerzitě. Narodila se na Moravě v Kyjově, v Chomutově bydlela od devíti let.

Od kdy obdivujete želvy a jak se přihodilo, že jste je začala chránit v daleké Indonésii?
Od šestnácti let sbírám figurky a obrázky želv. Nevím proč, prostě se mi líbí. S želvou se pojí dlouhověkost a rozvaha, což úplně není moje vlastnost, já jsem do všeho hr, tak možná proto. Před šesti lety jsem byla na semináři, který vedla lektorka a měla všude na sobě želvy – na oblečeníi na špercích. Hned jsem si řekla, ta je moje. Byla to Hanka Svobodová, bioložka, která se specializuje na mořské želvy, a vede organizaci Chráníme mořské želvy v ČR. Když jsme se seznámily, účastnila se zrovna projektu na Borneu a nabídla mi, abych tam jela jako dobrovolnice. Letěla jsem poprvé v roce 2015. Všechno jsem si platila sama a pracovala tam, takže to byla úžasně strávená dovolená, která dává smysl. Z ležení na pláži bych se totiž zbláznila. Když člověk pomůže přírodě, je úplně šťastný a spokojený.

V jaké části ostrova Borneo se vaše dobrovolnická práce odehrává?
Chráníme želvy na třech ostrovech, které jsou u Bornea, přejíždíme na ně lodí. Jsou chráněné vládou, takže je mezi ní a ochranářskou organizací speciální smlouva. Když jsem tam byla poprvé, projekt ještě financovala švýcarská společnost, od roku 2017 financujeme záchranu jen z České republiky. V místě je neziskovka Indonésanů, která na ostrovech zaměstnává rangery – ochranáře. Dobrovolník se na ostrovy dostane jen na základě povolení.

Jaké jsou podmínky na ostrově?
Když jsme přijeli poprvé, najednou jsme se ocitli v místě, kde není pitná voda, zachytává se dešťová. Tu musíte ještě převařit. Elektrika tam také není, jen generátor, který běží čtyři hodiny, a samozřejmě tam není ani signál. Stáváte se součástí týmu rangerů, to znamená, co uloví a uvaří oni, dostanete i vy. Kvůli nám se snaží, chodí na ryby a krevety. Vezmou mačetu lup lup a mají to. Můj přítel Tomáš loví ryby s nimi, učí je také pracovat s motorovou pilou nebo vyrábí kokosový olej. Já miluju vyrábění z kokosu. Je tam ráj na zemi, nic víc, než tam je, nepotřebujete. Je to také relax, když pominu ochranu želv.

Jak vaše dobrovolnická práce vypadá?
Každý den obcházíme ostrov. Původně to bylo sedmé největší líhniště, teď je z pohledu ochrany snad čtvrté na světě. Obejít se dá za tři čtvrtě hodiny, ve vedru je to ale strašná dřina. Sledujeme, jestli byly želvy klást nebo ne. Když ano, zapíšeme, kdy kladly, kolik vajec, máme o všem přehled. Data posíláme na centrálu nadace, kde se soustřeďují a vyhodnocují. Zjišťujeme také kolik se čeho vylíhne, jak, jestli jsou i albíni, počet nevylíhlých vajíček. Čím větší teploty jsou, tím víc se rodí samiček. Místní dokážou něco, co obdivuji, ale sama bych si to nedovolila, abych nepropíchla vajíčka. Zkoumají písek takovým bodcem, a poznají, kde je hnízdo. Když je na místě, které není bezpečné, vyberou ho a přemístí třeba blíž k chatě. Pak se zapíše, kde bylo. Želva opravdu dlouho hledá, než začne klást, pak ale naklade a může se stát, že přijde voda a vejce spláchne. I to je důvod pro přemísťování, ale hlavně to jsou zloději, kteří na ostrovy připlouvají v lodích.

Vykrádají snůšky nebo také loví želvy?
Jde jim hlavně o peníze za vejce. Mají malé výplaty, průměrná mzda je kolem pět tisíc našich korun. Za jedno vajíčko dostanou až 24 korun, přitom želva v průměru snese sto vajec v jedné snůšce. Někdy se jí zadaří až pětkrát v jednom období, pak pět let nic. Pro zloděje, kteří jedou na ostrov v sezóně, kdy klade 40 až 50 želv denně, je to spousta peněz.

Jak je možné se proti zlodějům bránit?
Ochranáři mají jako zbraň jen fotoaparát. Naštěstí jdou zloději málokdy do konfliktu. Když zjistí, že je ostrov hlídaný, nejdou tam, přepraví se ale na jiný.

Když jsou tak chudí, není problém, že by želvy lovili pro maso?
Když sní domorodec vejce nebo želvu, v principu se nic neděje, to je přirozené. Problémem je vykrádání snůšek a také to, že rybáři loví dynamitem, což je zakázané. Zemřou při tom ryby, želvy, všechno. Hodí do vody dynamit, a co vyplave, to vezmou. Získávají také želvovinu na šperky, a to způsobem, který je opravdu hnusný. Přibijí želvu za ploutve třeba na staré dveře, nahřívají ji a stahují z ní vrchní vrstvu želvoviny. Pak želvu hodí do vody, kde dva tři dny pomalu umírá. Je to fakt strašné. Ti lidé jí nechtějí ubližovat, jsou jen neznalí, myslí si, že se želva zahojí.

Co se proti tomu dá dělat?
Ukazujeme místním lidem, jak si mohou vydělat jinak. Učíme je vyrábět šperky z kokosu a pak jejich výrobky prodáváme v Česku. Je to takový koloběh: oni získají obživu, my jim s tím pomůžeme a ty peníze otočíme. A oni pak nezabijí želvu kvůli želvovině. Dále děláme osvětu v místních školách i našich školách, chodíme mezi turisty na trhy a říkáme jim, aby nekupovali věci ze želvoviny, protože kvůli tomu musela umřít želva. Máme aplikaci, kterou si lidé mohou stáhnout a informovat nás ze svých dovolených o stavu místních želv. Je toho spousta.

Co je na vaší práci tam nejpracnější?
Úklid.

Po želvách?
Ne, uklízíme plasty, které doplují na ostrovy. Když vidíte, že želva jde a hrabe se přitom v odpadcích, chce se vám brečet. Brodíme se v plastech a rok od roku je to horší. My to můžeme posoudit, protože jsmei potápěči, a když se potápíme, vidíme, jak to moře vypadá. Je to opravu strašné. Chodíme po ostrově s pytlem sbíráme. Pak odpad na těch krásných panenských ostrovech musíme spálit. Jen separujeme kov a sklo, to se pak odváží na velké Borneo. Oni zatím nemají odpadové hospodářství. Mají před sebou ještě dlouhou cestu. To, že uklízíme, tamní kluky motivuje. Sledují americké seriály, kde bílý nikdy nedělá, bílý se má dobře. Takže když jim bílý pomáhá a fyzicky pracuje, diví se, proč to děláme, když nemusíme. A uklízejí také. Také Indonésany učíme plavat a potápět se, protože to ne každý umí. Když ale neví, jak to vypadá pod vodou, nemají k životu pod hladinou vztah. Takovéto učení je legrace a zpestření. Akorát kluci chtějí, aby můj přítel plaval vepředu a žralok případně sežral jeho.

Jsou tam žraloci?
Jsou. Oni se ale bojí víc než my. Želva se třeba nebojí, to je zajímavé. Když neděláte prudké pohyby a pokusíte se splynout s hladinou, můžete sledovat, jak se pase na trávě ve vodě, pak se jde nadechnout a zase dolů. A když vás má plné zuby, hrábne a je v čudu. Ony jsou ve vodě neskutečně elegantní a rychlé. Tak jak jsou na souši neohrabané a těžké. Když se třeba želva sekne na skaliscích a chlapi ji přetahují, je to těžká práce, protože jedna váží 200 až 300 kilo. A tenhle kusan je ve vodě elegance sama.

Co je to za druh?
Karety obrovské, zelenavé, pravé, nejvíc je karet obecných. Je jich sedm druhů, kožatky už nejsou, ty skoro vyhynuly.

Co vám dobrovolnictví dává?
Radost. Člověk aspoň něco dělá. Ten pocit, že si jen neužívám a nespotřebovávám, ale také se snažím něco dát, je pro mě důležitý. Dává mi to smysl.

Jak dlouho na ostrově obvykle pobýváte?
Většinou dva týdny na ostrovech a pak se na týden jedeme ještě někam podívat. Byli jsme na Maratue, na Floresu i na Komodách.

Přenášíte nějak svou lásku a znalost o želvách i do jirkovského Paraplíčka?
Snažím se, chtěla bych do budoucna zavést přednášky a zaměřit se ekologicky na Den země.