Nový domov

Tři mourovatá koťátka dováděla v trávě. Čtvrté sedělo opodál. Připadalo si odstrčené. Bráškové si s ním hrát nechtěli. Kotě nechápalo proč. Potom se pomalu přikradlo k mamince, která pečlivě všechna svá koťata sledovala. Nikdy bílé kotě neodstrčila. Pevně se k mamince přitulilo. Netrvalo dlouho a oddávalo se sladkému snění.

Ze snu jej náhle probudily hlasy. Kotě spatřilo, jak cizí lidé berou do rukou jeho sourozence. Přitulilo se s obavami k mámě. Copak asi chtějí? Neublíží bráškům? Ale nic takového se nestalo. Sourozenci pištěli a dováděli s lidskými tvory. Kotě z nich nemohlo spustit oči. Opatrně se přikradlo a chtělo se také zapojit do zvláštní hry. Natáhly se po něm ruce. Trochu ucuklo.

„Bojí se. Je takové zvláštní.“ Slyšelo paní, která jim pravidelně nosila jídlo.

„Já že se bojím? Vůbec ne!“ Kotě se přiblížilo k lidským rukám. Patřily velkému pánovi. Nechalo si pohladit kožíšek. Ruce zvedly kotě do výšky. Mělo strach, ale bylo moc zvědavé. Lidské oči se na kotě smály. Vypadaly kamarádsky. Kotě se přestalo bát.

„Budeme kamarádi? Určitě ano. Brzo ti někoho představím,“ promluvil muž a vtiskl mu do kožíšku svůj obličej. Kotě tohle ještě nezažilo. Občas se mazlilo s paní, co dávala jemu a sourozencům jídlo. A kotě se mazlilo rádo. Konečně někdo, kdo si ho všiml.

Jenže se stalo něco zvláštního. Velké ruce ho už nepustily. „Kde je maminka? A kde jsou bráškové? Musím zpátky k nim!“ zkoušelo se vymanit z velkých rukou. Marně. Nechtěly kotě pustit. Zkoušelo vytáhnout drápky. Přidalo i nářek. Nic nepomáhalo. Stalo se dokonce něco divnějšího. Ruce kotě strčily do krabice. Strach vystřídala zvědavost. „Copak se děje? Kdepak to jsem?“ Kotě se rozhodlo krabici prozkoumat.

Z divné krabice bylo vidět ven. A vedle na sedačku si sedl pán. Držel v ruce zvláštní kulatou věc a krabice se dala do pohybu. Dokonce i divně vrčela. Kotě vůbec nevědělo, co má dělat. Ruka ho občas pohladila po kožíšku. „Asi neznáš auto, viď?“ promluvil člověk, jako kdyby kotěti rozuměl.

Než se kotě stačilo vzpamatovat, krabice zastavila. Přestala i vrčet. „Vrátí mě k mamince a k sourozencům,“ radovalo se koťátko. Ti ale nikde nebyli. Uvidělo jiný dům, než kde si hrávalo. Ničemu nerozumělo. Ozval se velký strach.

„Copak se asi bude dít?“ přemýšlelo kotě a dalo se do nářku. Mňoukalo a mňoukalo. Ani si nevšimlo, že jsou uvnitř domu. Najednou bylo na zemi. Ruce kotě konečně pustily.

Pomalu začalo zkoumat okolí. Bylo tu moc zvláštních věcí. A možná tu někde bude i maminka. Jenže jej popadly další ruce. Byly menší. Kotě se dívalo do tváře holčičce.

„Ahoj, broučku!“ přivítala ho a pohladila.

„Já chci maminku! A také svoje brášky!“ dovolávalo se kotě svého.

„Budeš se jmenovat Sára. Jméno se hodí k tvému bílému kožíšku. Já jsem Katka,“ řekla malá holčička, jako kdyby neslyšela nářek kotěte. „A budeš náš nový miláček! Víš, také nemám maminku. Ale mám taťku. Nejhodnějšího tátu na světě!“

Kotě už nerozumělo vůbec ničemu. Chtělo maminku, tolik ji chtělo. Smutně se stulilo do malých rukou. Pohladily ho po kožíšku. Byly něžné a hezky voněly. Strach už nebyl velký. Stesk ano.

Když se konečně ocitlo na zemi, rozhodlo se najít maminku. Prozkoumalo každý kout. Máma tu však nebyla. Jen jeho nová paní, Katka. Mluvila a mluvila a občas mu pohladila kožíšek. Hlazení bylo příjemné.

Kotě při svém pátrání objevilo bedýnku s pískem. Jako u maminky. Také učila kotě, kam má chodit na záchod. A jídlo! Našlo mističku plnou masa a vodu. Už bylo na čase. Vždy mu ze všeho vyhládlo. A mělo žízeň. Odešlo na bedýnku s pískem. Katka byla nadšená, když kotě bedýnku použilo. Maminka kotě všechno naučila.

Katka pod kotě položila polštář a pohladila ho. „Zvláštní lidé,“ pomyslelo si kotě.

Na zahradě

Další den byl mnohem jasnější. Sice nové a bez maminky, ale bylo tu tolik věcí!

Katka byla moc hodná. Mistička s jídlem byla stále plná a písek čistý. Kotě podnikalo nové výpravy.

Moc ho zaujala zvláštní věc. Opatrně k ní došlo. Zkoumalo ji nejdříve čumáčkem, pak packou. Daly se do ní zatnout drápky. Kotě ani chvíli neváhalo a obě packy zabořilo do věci. Katka se z nějakého důvodu radovala. „To je škrabadlo!“ vykřikla a smála se.

„No jasně,“ pomyslelo si kotě, „škrabadlo je na drápky!“ Zatnulo je ještě hlouběji a začalo šplhat. Šplhání šlo báječně.

„Jsi šikulka, Sáro. Jsi chytrá kočička,“ pohladila kotě Katka. Kotě o tom slově už chvíli přemýšlelo. Slyšelo ho teď tak často. Proč asi? Co slovo Sára jen znamená?

Chvíli si hrálo se škrabadlem, až se unavilo. Pak si lehlo na polštářek a usnulo.

Probudilo ho prázdné bříško. Šlo k mističce, kde na něj čekala další porce masa. Bylo moc dobré.

„Půjdeme ven, Sáro. Je tam krásně,“ pohladila Katka kotěti kožíšek. Otevřela dveře na zahradu.

Trochu se strachem a i se zvědavostí vystrčilo hlavičku ze dveří. Tráva, květiny, to dobře znalo. Maminka ho přece také často vyváděla ven, aby si mohlo hrát. S myšlenkou na brášky a maminku utíkalo ven. Určitě tu někde budou. Ale nikde nikdo nebyl.

Smutně ulehlo do trávy. „Maminko, kde jsi? Maminko!!“

„Pročpak naříkáš kotě?“ uslyšelo kousek od sebe.

Podívalo se, kdo na něj mluví. Na stromě seděl kos a zvědavě kýval hlavou sem a tam.

Kotě zapomnělo na svůj smutek. Nemohlo se na zvláštního ptáka vynadívat. A nejvíc ho zaujalo, jak neustále pobíhal. Rozběhlo se za ním.

„Nechci si hrát na honěnou!“ zarazil ho kosák.

„Na honěnou?“ nechápalo kotě.

„Nechci před tebou utíkat. Raději mi řekni, jak se jmenuješ,“ vyzvídal kosák.

„Jmenuji?“ zase nechápalo kotě.

„Přece na tebe nějak volají, ne? Jak na tebe volají?“ nepřestával se kosák vyptávat.

Kotě si najednou vzpomnělo na slovo, co slyšelo tak často a nevědělo proč. „Sára na mě volají!“

„Hm, hezké jméno,“ pochválil jej kosák. „A kdepak máš nějakého brášku nebo sestřičku?“

„Nejsou se mnou. Odnesli mě pryč a nevím proč.“

„Ale jdi, jsi už velká holka. No, jsi přece holka, když ti říkají Sára,“ zkoušel kosák kotě uklidnit.

„Velká holka? Myslíš?“ podívalo se zvědavě kotě.

„Jasně. Žádné kotě nemůže být u maminky věčně. Za chvíli vyrosteš ještě víc, a co by si s tebou maminka počala?“

„Máš asi pravdu. Bráškové si se mnou stejně moc nehráli. Teď mám novou paní, ta si se mnou hraje stále. A také nemá maminku,“ přitakalo kotě.

„No vidíš. Jsi dokonce i rozumná holka. A máš zajímavý kožíšek. Takový se vidí málokdy,“ zašvitořil kosák.

„A proč je zajímavý?“

„Přece proto, že je celý bílý. Je opravdu hezký,“ kosák se pomalu přiblížil ke kotěti. „Víš co, Sáro? Líbíš se mi. Budu si s tebou chodit hrát. Mám nedaleko hnízdo, kam chodím spát. Vždycky sem zaletím. Chceš?“ zeptal se kos.

Kotěti se rozzářily oči radostí. „Ano! Ano! Mám kamaráda. Hurá!!!“ jásalo a rozběhlo se radostně trávou. „A mám také jméno. Jsem Sára!“

Stesk byl pryč. Sára poznala, že má nový domov. Konečně byla šťastná.

Nemoc

Jednoho dne Sáru probudila velká žízeň. Chtěla se napít, ale nožičky jí nesloužily. Cítila, že něco není v pořádku. Velmi pomalu přešla k misce s vodou a pila a pila. Na jídlo neměla ani pomyšlení. Když zahnala žízeň, chtěla pokračovat ve spánku. Jenže ouvej. V žaludku se začaly dít podivné věci. Než se stačila vzpamatovat, skoro všechnu tu vypitou vodu vyzvracela.

„To je nadělení. Co teď?“ pomyslela si. Nožičky se jí ale pletly a navíc ucítila, že má rýmu. Několikrát si kýchla.

„Copak je, broučku?“ přiběhla Katka a utírala tu nešťastnou loužičku vody.

Sára se pokusila mňouknout, že jí není dobře. Ale ani nemusela. Katka jako by věděla, co chce říct. Vzala si ji na klín a hladila sametový kožíšek, až z toho Sára usnula. Po chvíli ji probudila znovu velká žízeň. Zapomněla už na nepříjemnou příhodu a seskočila z klína. Ale nožičky ji vůbec neposlouchaly.

Katka jí sama přisunula mističku s vodou. „Mám ale hodnou paní,“ pomyslela si Sára a zase pila a pila. Tentokrát se nic nestalo. Voda zůstala tam, kde měla. Do pelíšku už ale Sára neměla sílu dojít. Stočila se do klubíčka na koberci vedle mističky. Alespoň ji nebude mít daleko.

Z tvrdého spánku ji probudily hlasy. Otevřela jedno očko a chvilku pozorovala, co se děje. Katka mluvila s tatínkem a zřejmě o něčem důležitém. Stále si s obavami Sáru prohlíželi. Potom se oblékli do šatů, ve kterých chodívali ven.

„Asi půjdou pryč a já zůstanu sama,“ pomyslela si Sára. Stalo se ale něco divného. Katka přinesla bedýnku, do které kotě zavřeli.

„Neboj se, broučku. Jsi v přepravce,“ vysvětlovala jí Katka.

Jenže jak se neměla bát? Přepravku ještě neznala. Co se zase bude dít? Než se stačila vzpamatovat, tatínek vzal bedýnku i se Sárou. Nesl ji ven. Sledovala, kam ji nesou. Bedýnka skončila ve stejné bedně, v níž přicestovala do nového domu.

„Mě už se ale nestýská! Já bych raději zůstala u vás! Vraťte mě prosím zpátky! Mám na zahradě kamaráda kosa. Chci k němu!“ protestovala Sára.

„Nenaříkej, broučku. Jsi nemocná, jedeme k panu doktorovi, víš?“ chlácholila Katka.

„Nemocná? Takové slovo neznám! Kos o ničem takovém nikdy nemluvil. Musím se ho zeptat, co to znamená! Vraťte mě zpátky!“ nepřestávala se Sára dožadovat svého.

Velká bedna ale najednou přestala vrčet a Katka i s tatínkem vystoupili. Popadli bedýnku se Sárou. Uviděla skrze mřížku nějaký dům. Že by zase nový domov? Nemohla tomu uvěřit! Chtěla protestovat, ale už neměla síly. Odevzdaně čekala, co se bude dít.

Naďa Kučerová