Liberec si vzpomněl na zakladatele můstků

Jeho jméno bude budoucím generacím připomínat pamětní žulová deska s emblémem skokana.

Liberecký magistrát ji nechal nainstalovat u příležitosti podzimního FIS Grand Prix – Světového závodu ve skoku mužů. Bez zarputilého úsilí Miloslava Bělonožníka by se tu nikdy nekonaly. „Mít cíl a jít si za ním,“ to bylo heslo, které tento muž, jenž se stal nejen ve skokanském sportu legendou, po celý život vyznával.

Přemožitel rekordu

Poprvé sám stanul na můstku už jako devítiletý. Bylo to ve Zlaté Olešnici na rozhraní Jizerských hor a Krkonoš.
Na lyžích tam jezdily, běhaly a skákaly téměř všechny děti. Skočil osmnáct metrů a na nohou měl obyčejná prkýnka. Tehdy ještě určitě netušil, že se skoky 102 a 107 metrů se stane prvním československým přemožitelem stometrové hranice.

Psal se rok 1955 a československý rekord byl překonán na můstku v Oberstdorfu. To už byl ale Miloslav Bělonožník nejen zkušeným závodníkem, ale i olympionikem.
Zúčastnil se totiž prvních poválečných zimních olympijských her ve Svatém Mořici v roce 1948. Československý reprezentant, mistr republiky a člen pražské Slávie skončil na 16. pozici.

Šest řečí a úředník

Miloslav Bělonožník vystudoval Obchodní školu v Jablonci nad Nisou. Kariéru začal jako úředník v pojišťovně, po válce byl ale nasazen do výroby. Pracoval jako brusič v nástrojárně rýnovické automobilky LIAZ. A to i přesto, že znal šest světových řečí. Souběžně se věnoval skákání a časem si ho liberecká Dukla vyžádala jako trenéra.

„Jenže nebylo kde trénovat. Tvrdil jsem, že pokud chce mít Liberec skokany, musí mít především můstky,“ řekl mi Miloslav Bělonožník zhruba před rokem v jednom ze svých posledních rozhovorů. Snažil se přesvědčit kulturní komisi města, peníze sháněl, jak to šlo. Nakonec se podařilo získat tři sta tisíc na akci „Z“ . Pozval si firmu z Ústí nad Labem, ale když viděl, jak jim „jde práce od ruky“, rychle se s nimi rozloučil a pustil se do budování sám.

S pár brigádníky z ČSTV a manželkou, s níž, jak mi vyprávěl, proměřovali metr po metru a zapisovali údaje, aby se neodchýlili od propočtů. Psal se rok 1964 a stavební práce trvaly tři roky. Náklaďáky odvezly tisíc kubíků zeminy. Konstrukce můstku se tahaly s pomocí lan. Potíže byly obrovské. Přesto se tu v roce 1967 poprvé skákalo!

Sen o obřím můstku

Každý člověk na jeho místě by byl právem pyšný na své dílo a v klidu by si užíval poct. Ale Miloslav Bělonožník už měl další plány. Během mistrovství světa v Tatrách v roce 1970 navrhl Mezinárodní skokanské komisi FIS poslední ze šesti mamutích můstků postavit právě u nás.
Původně padla volba na Špindlerův Mlýn, ale proti tomu se postavili lesáci. A tak se plány přenesly do Harrachova, kde už byl les vinou exhalací stejně nemocný.

S výstavbou se začalo v roce 1976 a první závody se tu konaly v roce 1980. „Myslel jsem, že už se tentokrát zaměřím jen na projektovou část, ale nakonec jsem u toho stejně zkysnul. Lidem se moc pracovat nechtělo, bylo jim lhostejné, jakou práci odváděli. Musel jsem za nimi stát. Pomocí obyčejného sklonoměru měřit doslova každý metr,“ vyprávěl. Převýšení bylo 120 metrů a Miloslav Bělonožník se oproti výpočtům odchýlil o pouhé čtyři centimetry…

Areál v Harrachově dokončoval vlastně už v penzi. MS v letu na lyžích se tu skákalo v roce 1983 a Miloslav Bělonožník tu zakončil svou kariéru.
Dožil se ale ještě loňského MS na Ještědu. „Cítil jsem, že se naplnilo mé životní dílo, i když zákulisí provázely dohady. Nicméně je potřeba oddělit sport a to ostatní,“ řekl na adresu šampionátu vloni na podzim.

Naposledy stál na můstku v v 75 letech. A skákal. „To ještě šlo, teď už jsem dědek,“ řekl mi nedlouho po své devadesátce plný vitality a zájmu o sport všeho druhu.

Zemřel 12. ledna v roce 2010. „Mám radost, že se na tátu nezapomnělo hlavně kvůli mamince. Doufám, že se na to shora dívá,“ řekl jeho syn Jiří, který slavnostní desku koncem září letošního roku ve skokanské části areálu odhaloval. S úctou na něj vzpomněli i jeho bývalí svěřenci, jimž vštěpoval odvahu a vůli.