Na pracovišti Jarky Kolaříkové v Bystřanech na Teplicku si každý musí připadat jako v lese. Všude voní jehličí. Vazačka květin spolu s kolegyněmi ručně vyrábí smuteční dušičkové květináče, košíky, věnce a ozdobné květiny.

Vazačky se na Dušičky nezastaví

„V těchto dnech je tu největší frmol. Nestíháme a nezastavíme se. Převlékni se a venku už na tebe čeká několik větví. Tak je můžeš přinést,“ říká Jarka.

Větev se v dílně musí nejprve roztřídit a nastříhat na malé větvičky. Ty budou tvořit základ ozdobného košíku na hroby. „Někdo dělá v rukavicích, někdo bez. Já jsem za ta léta zvyklá už pracovat bez nich. Pichlavé jehličí už ani nevnímám,“ vypráví Jarka a ukazuje zčernalé prsty od zažrané hlíny.

„Ruce mám už jako brusný papír. Když doma hladím manžela, tak máš vidět, jak křičí! Připadá si, jako by ho prý hladil dřevorubec. Co naplat, že si nalakuji nehty a vydrhnu ruce. Stejně je mám pořád jako struhadlo. Navíc zadřená hlína pod kůži ne a ne dolů. A to nemluvím o drobných rankách, kde si neopatrností zabodávám do rukou jehličí,“ vysvětluje vazačka květin.

Musím jí dát za pravdu. V rukavicích nemám žádný cit. Zkouším zdobit košík tedy bez nich. Au. Nepříjemná bolest. Nevím už, jak bych větvičku uchopil, abych se zase nepopíchal. Marně.

Titěrná práce. Nic pro chlapa

„No jo. Žádný chlap tu u nás nevydržel déle než týden. Takhle navozit hlínu, naštípat větve, to jo, ale jak jde o titěrnou práci, kde se vyžaduje trpělivost, chlap utíká! A co pak ty bolesti od píchání,“ říká Jarka.

Názorně mi ukazuje, jak správně mám do hlíny zapichovat větve a další ozdobné prvky budoucího smutečního košíku. „Pracujeme výhradně se živou květinou. Proto musí jít o precizní práci, aby jehličí v košíku nezvadlo a vydrželo co nejdéle,“ říká vazačka.

Necítím prsty. Co chvilku kleji bolestí. Ruce mám jednu oděrku. „To si zvykneš. I když je pravda, že někdy přijdu domů a ruce mi nesnesitelně brní i několik hodin a ne a ne se nepříjemného pocitu zbavit. Je to ale úděl této ruční práce,“ vysvětluje Jarka.

Vazačky posilují s okrasnými košíky

Košík se mi pod rukama začíná zelenat. Teď ještě nazdobit okrasnými prvky a barevně nastříkanými listy. Vypadá skvěle. Po půl hodině je košík hotový. Váží přibližně pět kilogramů.

„A to nám za šichtu projde rukama i několik takových košíků. Máme tu pořádnou rozcvičku, kolik kilogramů musíme přenést do lednice, kde dušičkový sortiment čeká uskladněn do doby, než bude odvezen do prodejen,“ uvedla vazačka.

Nejhorší piplačka je s miniaturními věnci a košíčky. Tady to chce přesnost a preciznost. Stačí větší síla, a je po košíku. Vše se tedy dělá opatrně a lehce. O tom se přesvědčuji vzápětí, když omotávám drátkem budoucí věneček. Molitanový kroužek mi praská mezi prsty. Začínám tedy znovu.

V lednici máme i opravdové skvosty. Například obrovské srdce z jehličí ozdobené květinami. Na jeho výrobě se podílí i několik lidí a jeho finální cena je až 4500 korun. Ano, i tolik peněz jsou lidé schopní dát na Dušičky svým zemřelým na hrob nebo při pohřbech,“ říká Jarka. Košíky, které jsem vyráběl já, vyjdou na prodejnách přibližně na 350 korun.

Při zdobení pracuje hlavně fantazie

Při zdobení dušičkového sortimentu musí pracovat hlavně fantazie. Co košík, věneček nebo zdobená miska, to originál. Vše se dělá ručně, a proto je každý jiný. Hlavně se musíte trefit do vkusu zákazníka. Někdo rád růže, jiný karafiáty.

Opět si do rukou beru zahradnické nůžky. Jehličí mám zabodnuté snad všude. Brní mi ruce a prsty už vůbec necítím. Navíc se mi lepí prsty od smůly. Celá dílna ale příjemně voní lesem. Mám za sebou třetí košík. Cítím pomalu únavu. Už nyní vím, že až zavřu oči, bude se mi zdát o jehličí! Vidím ho všude kolem.

„Za čas ti to už ani nepřijde. Naštěstí to není monotónní práce. Pokud není přímo zakázka na určitý sortiment, tak si můžeš dělat několik hodin třeba košíky a potom třeba věnečky, pak to zase střídáš. Jen se nesmíš bát ruční práce,“ vysvětluje Jarka.

Svou práci by prý neměnila. „Dělám s přírodou. V teple a kolem voní les. Co více si přát? Navíc ručně dělané výrobky potěší zákazníky a zdobí hroby.

Pochvala od šéfky vazaček potěšila

Šéfka vazaček květin Marie Vrculová si přijíždí pro zboží. „Musím vás pochválit. Opět jste si daly záležet. Košíky vypadají přímo nádherně,“ chválí šéfka aranžérky vazačky. Svůj díl pochvaly nakonec dostávám i já.

Vracím se do dílny. Tentokrát si troufnu na miniaturní věneček. Omotávám ho černou páskou a drátkem připevňuji větvičky. Píchá to jako čert. Opatrně točím věnečkem a větev zdobím kolem obvodu. Jde to celkem lehce.

„Jen pozor, abys věneček nepřeřízl drátkem. Pak bys to dělal zbytečně a musel bys na to jít znovu,“ varuje Jarka. Zatímco makám místo ní, ona si bere redakční fotoaparát a fotí. Nejprve ji fotím já, aby viděla, jak si představuji budoucí záběr. Fotíme se navzájem při práci. „Ne abys někam dal mé fotky! Ještě to tak, abych se někde viděla,“ směje se vazačka a skoro výhrůžně zvyšuje hlas. Respektuji. Stejně tak reagují i obě pomocnice – brigádnice, které Jarce vypomáhají v dílně.

Věneček mám po půl hodině hotový a nazdobený. Povedlo se. Kdybych měl ale pracovat tímto tempem, asi bych si jako vazač květin nevydělal ani na slanou vodu. Vedle trpělivosti a preciznosti to chce přece jenom rychlost. Ženám projde za směnu pod rukama i několik desítek košíků, věnců, věnečků a dalšího dušičkového sortimentu.

Únavou necítím nohy a bolestí ruce. I když si vazač může sednout, nejrychleji mu to jde ve stoje. „Sedí se jen o přestávce na vypití kávy, jinak se maká ve stoje, lépe to utíká a i při manipulaci s chvojím je to mnohem lepší,“ říká Jarka. Loučím se. Věřím, že i můj vyzdobený košík bude letos o Dušičkách položen na něčí hrob.