Kliknutím zvětšíteV roce 2002 se tehdy třiaosmdesátiletá Hélène Podliaská dala jednou se svou praneteří při obědě do řeči. Gwen Straussová věděla, že její prateta byla aktivní účastnice francouzského odboje, ale ten den poprvé slyšela podrobně také o tom, jak byla zajata, mučena a poslána do koncentráku, a o tom, co se začalo dít, když se přiblížila fronta.
"Myslím, že se tehdy cítila připravená o tom se mnou mluvit. Bylo to jako s jinými přeživšími, kteří léta nedokázali o válečných událostech mluvit ani s nejbližší rodinou, ale nakonec se svěřili někomu, kdo jim byl trochu vzdálenější," uvedla nyní pro BBC Gwen Straussová.
Na sklonku války byl koncentrační tábor evakuován a jeho vězeňkyně byly zařazeny do pochodu smrti. Pod dohledem stráží SS ušly desítky kilometrů. Pak se Hélène podařilo ještě se skupinkou dalších osmi žen utéct. Jejich příběh nyní zpracovala Gwen Straussová v nové knize, nazvané prostě "Devět".
Osudný zátah
Hélène Podliaské bylo pouhých 24 let, když ji gestapo zatklo jako styčnou důstojnici odboje na severovýchodě Francie. Její nom de guerre neboli krycí jméno znělo Christine. Mluvila pěti jazyky včetně němčiny a byla vysoce kvalifikovanou inženýrkou.
"V odboji se dostala docela vysoko. Více než rok pracovala na kontaktování dalších agentů a naváděla padákové shozy materiálu. Byla skvělá. Elegantní, tichá, ale výkonná a energická," popsala Straussová svou pratetu.
Blížil se konec války. V roce 1944 provedli nacisté ve Francii velký zátah, při němž se pokusili rozbít všechny formy zdejšího odporu. V těchto osidlech uvízla také Hélène a dalších osm žen, včetně její kamarádky ze školy Suzanne Maudetové.
Dvaadvacetiletá Suzanne, krycím jménem Zaza, byla zatčena měsíc poté, co se provdala za jiného odbojáře René Maudeta. Gestapo mladou manželskou dvojici sebralo za to, že pomáhala mladým Francouzům ukrýt se před nuceným nasazením v říši v podzemním hnutí. Suzanne byla podle vzpomínek Gweniny pratety optimistická, laskavá a velkorysá mladá žena.
Další zadrženou byla Nicole Clarencová, která měla na starosti všechny styčné agenty v celé pařížské oblasti. Také ji gestapo dopadlo v jejích dvaadvaceti letech. Byla to mimořádná smůla - byla zatčena v srpnu 1944, pouhé tři týdny před osvobozením Paříže a do koncentračního tábora jí vezl vůbec poslední transport, který byl z tohoto města vypraven.
Mezi poslední vězeňkyně deportované z Paříže patřila také Jacqueline Aubéry du Boulleyová (krycí jméno Jacky), ve věku 29 let ve skupině nejstarší, válečná vdova a součást klíčové zpravodajské sítě odboje. Vychovali ji teta a strýc, protože její otec byl námořník a sloužil na moři.
"Když se vrátil domů, bydlela u něj," říká Gwen. "Byla pěkně drsná. Mluvila jako námořník, měla opravdu hluboký chraplák a říkala, co si myslí. Pořád kouřila. Byla tvrdá, ale také neuvěřitelně věrná a starostlivá."
Devět statečných
Dalšími členkami pozdější skupinky devíti útěkářek se staly dvě mladé Nizozemky z vyšších rodin, Madelon Verstijnenová (krycí jméno Lon) a Guillemette Daendelsová (Guigui), jimž bylo v době jejich zatčení 27 a 23 let.
"Obě přicestovaly do Paříže, aby se připojily k nizozemské odbojové síti, ale byly prozrazeny a zatčeny téměř okamžitě po příjezdu," říká. "Guigui byla sportovní, mnohem éteričtější, klidná žena, zatímco Lon měla ostřejší lokty - vždycky byla ten typ, který chce být uprostřed dění."
Sedmou členkou skupiny byla drobná blondýnka s mezerou mezi předními zuby Renée Lebon Châtenayová (Zinka), zatčená v 29 letech. Lon ji někdy popisovala jako "malou panenku", ale tato drobná žena byla i neuvěřitelně statečná. Byla vdaná, a přestože s manželem právě čekali první dítě, oba oddaně pracovali pro odbojovou skupinu, která ve Francii pomáhala sestřeleným britským pilotům dostat se zpátky do Anglie.
Zince se její dítě narodilo až po zatčení za zdmi věznice. Byla to holčička, jíž dala jméno France. U sebe si ji však mohla ponechat jenom 18 dní. Pak jí okupační orgány dceru odebraly a Zinku samotnou deportovali do Německa. Na své dítě nikdy nepřestala ani na vteřinu myslet. "Pro svou dcerku musím zůstat naživu," opakovala často.
Pak tam byla Yvonne Le Guillouvá (Mena). Gwen ji popisuje jako dívku z dělnické třídy, která "milovala být zamilovaná". Byla to spolupracovnice nizozemských odbojových sítí v Paříži. Při práci pro podzemí se zamilovala do jednoho nizozemského chlapce. Zatkli ji v jejích 22 letech.
Nejmladší z celé devítky byla Joséphine Bordanavová (Josée), Španělka, jíž bylo pouhých 20, když ji gestapo dopadlo v Marseille. Ze všech vězeňkyň v táboře právě Josée prý uměla nejkrásněji zpívat a její zpěv by uklidnil a ukonejšil i ty nejzlobivější děti.
Peklo v pracovním táboře
Všech devět bylo převezeno do Ravensbrücku, koncentračního tábora pro ženy v severním Německu, odkud je poslali do pracovního tábora muniční továrny v Lipsku. Právě tam se seznámily a navázaly silné přátelství.
Podmínky v táboře byly hrozné. Ženy hladověly, byly mučeny, bity, často je také nutili se kvůli prohlídkám svlékat a stát nahé ve zledovatělém sněhu.
Přežily díky vytvoření své vlastní vnitřní táborové sítě založené na přátelství. Jedním z rituálů, který si osvojily, byl například každodenní jídelní šálek solidarity, jenž mezi nimi při jídle koloval a každá z nich do něj odlila jednu lžíci ze své polévky. Naplněný ešus pak dostala ta z nich, která jej v daný den nejvíce potřebovala.
Hlad je bolestivě trápil, ale zjistily, že když si o jídle povídají, působí to uklidňujícím dojmem. Nicole jim proto každý večer recitovala své recepty na kaštanový krém nebo na bavorský krém s jahodami máčenými v třešňovici, a když zjistila, jak je to zajímá, začala je zapisovat na útržky papíru, které se jim podařilo ukrást z táborové kanceláře. Vznikla tak kniha receptů.
Všech devět žen se však také nadálo považovalo za odbojářky, jejichž úkolem je škodit nepříteli, a svého vojenského poslání se nevzdaly ani tady. Pracovaly na výrobě výbušných hlavic do pancéřových pěstí a podle možností se snažily tuto práci sabotovat.
Útěk z pochodu smrti
V dubnu 1945 spojenci zbrojovku několikrát bombardovali a nacisté se rozhodli tábor evakuovat. Pět tisíc hladovějících a vyčerpaných žen nahnali do pochodu smrti, při němž měly projít německým venkovem hluboko do týlu.
Ženám bylo v tenkých šatech zima, jejich chodidla brzy pokryly krvácející rány a puchýře. Velice rychle si uvědomily, jak moc bude tento pochod nebezpečný.
"Věděly, že mají jen jednu šanci. Musí buď utéct, nebo je zabijí, anebo zemřou hladem a vysílením. Našly si tedy okamžik, kdy vznikl nějaký zmatek, a skočily všechny do příkopu. Předstíraly, že je to hromada mrtvých těl. Kolem už leželo všude tolik nahromaděných mrtvol, že to nikomu nepřišlo divné. Vyšlo jim to, pochod dál pokračoval bez nich," vyprávěla BBC Straussová.
Během následujících 10 dnů se ženy vydaly směrem k tušené americké linii. Všechny byly ve velmi zuboženém stavu. Jacky měla záškrt, Zinka tuberkulózu, Nicole se zotavovala z přechozeného zápalu plic, Hélène trpěla chronickými bolestmi kyčle. Měly také různé zlomeniny a hrozný hlad, nechybělo jim ale ani odhodlání dosáhnout společně svobody.
Protože se Gwen Straussová rozhodla zrekonstruovat jejich anabázi do detailů, vydala se třikrát do Německa, aby zjistila přesnou trasu, kudy devět statečných šlo. Zarazilo ji, že denně postupovaly dopředu jen málo. "Někdy ušly jenom pět nebo šest kilometrů," uvedla spisovatelka.
Krutou ironií bylo, že ženy potřebovaly ze všeho nejvíce jídlo a aspoň trochu chráněné místo na přespání, což je nutně vedlo k lidem do vesnic, ale právě každá taková cesta do vsi pro ně představovala největší ohrožení, neboť je kdokoli mohl udat či zabít.
Mluvčími skupiny se v takových chvílích stávaly Hélène a Lon, které uměly německy, takže chodily napřed a vždy se u nejváženější osoby v obci dotázaly, jestli tam mohou v nějaké stodole přespat a zda by mohly dostat trochu jídla.
"Poměrně brzy přišly na to, že nejlepší strategií je chovat se, jakoby vůbec o nic nešlo a neměly se čeho bát, prostě předstírat, že je všechno v pořádku," uvedla Straussová.
Poslední překážka
Nakonec se skupina dostala až k řece Muldě, širokému toku odvodňujícímu velkou část západního Saska. Útěkářky pochopily, že Američané postupující v první linii jsou na jejím druhém břehu. Řeka představovala poslední překážku, kterou musely překonat. A byla to překážka nejtěžší.
Gwen Straussová shromažďovala informace o celé skupině nejen od své pratety, ale mluvila i s rodinami ostatní žen, setkala se s filmaři, kteří již dříve natočili příběh odbojářky Lon, studovala písemné zprávy o útěku, které některé z devíti statečných později sepsaly, a prošla si i řadu informací a dokumentace z vojenských archívů.
Přesto podle ní ten skutečně nejsilnější okamžik přišel, když osobně přijela k Muldě a dívala se přes její proudící vody na druhý břeh. "Přechod řeky byl pro všechny snad vůbec nejtrýznivější chvílí celého útěku," řekla BBC.
Vyčerpané, zraněné, nemocné, vyhublé a na smrt vyhladovělé ženy ho ale zvládly. Když konečně dosáhly druhého břehu, zhroutilo se několik z nich s pocitem, že už nemohou dál. Jacky marně lapala po dechu. Všechny se ale okamžitě rozhodly, že za sebou nikoho nenechají. Buď půjdou dál všechny, nebo nikdo.
A právě v tu chvíli se u řeky objevil džíp, z něhož vyskočili dva vojáci v amerických uniformách, kteří jim nabídli cigarety. Ženy byly konečně v bezpečí.
Traumata z války nezmizela
Vrátit se po válce do normálního života však nebylo ani pro jednu z žen jednoduché. "Byly vyhublé, vypadaly příšerně, trpěly jakýmsi studem, že patří mezi vězeňkyně z koncentračního tábora… a také určitou osamělostí," popisuje jejich pocity Gwen Straussová.
"Ve své skupině si byly všechny tak blízké, ale najednou žily každá zase jinde, s lidmi, s nimiž o tom, co prožily, nemohly mluvit a kteří to nechtěli slyšet. Myslím, že po psychické stránce se cítily opravdu hodně izolovaně. Vedlo to k rozvoji něčeho jako posttraumatická stresová porucha, tu ale nikdo nerozpoznal, protože nebyly považovány za vojáky. Jako mladé ženy po válce často slýchaly, ať o tom, co prožily, raději mlčí, takže jejich hrdinství nikdo neocenil," vysvětluje spisovatelka.
"Z 1038 členů odbojové skupiny Compagnons de la Libération, kterou francouzský prezident Charles de Gaulle označoval za vůdčí odbojovou organizaci, bylo zmiňováno jen šest žen a čtyři z nich už byly mrtvé. To je směšné, protože francouzský odboj tvořily ženy pravděpodobně nejméně z poloviny," uvádí Gwen Straussová.
Některé ze skupiny se později rozhodly odříznout se od minulosti a jít dál, jiné, jako Guigui a Mena, zůstaly přítelkyněmi na celý život a byly si navzájem kmotrami svých dětí. Celá skupina se dala znovu dohromady až po mnoha letech, zhruba v době, kdy se Hélène Podliaská rozhodla vyprávět celý příběh své praneteři. Všechny už se ale nesešly: Zinka zemřela v roce 1978.
A co se stalo se Zinčiným dítětem, s France? Gwen Straussová po jejím osudu pátrala tři roky a nakonec ženu opravdu našla. Podivnou shodou náhod žila nedaleko od ní v Jižní Francii. "Na uvítanou mi řekla: Představte si, že se po 70 letech dozvím všechno o své matce."
France se sice po válce se Zinkou shledala, ale Zinka, která se nakazila v táboře, byla velice slabá, musela podstoupit několik operací a ani potom nebyl její zdravotní stav příliš dobrý. Její zdravotní problémy jí zabraňovaly se o dceru starat, takže ta spíše vyrůstala s ostatními členy rodiny. Až do Zinčiny smrti se France o jejím příběhu a o útěku z transportu smrti nic nedozvěděla.
"Nevěděla, jak moc byla pro svou matku důležitá a jak moc pomohla jejímu přežití," říká Gwen Straussová. Její prateta Hélène nakonec zemřela až v roce 2012. A podle její praneteře přišly ke konci jejího života chvíle, kdy bylo zřejmé, že Hélène stále pronásleduje minulost.
"Ženy nesou tíhu válek způsobem, který jim lidé nepřiznávali, dopadá na ně těžce a já chci, aby se o tom vědělo. A chci také, aby někdo uznal úžasnou laskavost a štědrost, jakou dokázaly ve svých skutcích projevit. Všechny ty drobnosti, jimiž se vzájemně držely nad vodou, jsou tak nádherné, že si také zaslouží být oslavovány," uzavírá spisovatelka.
5
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
