Kliknutím zvětšítePilotem stíhačky F-86, která se uprostřed noci srazila nad ostrovem u amerického pobřeží s bombardérem B-47, byl poručík Clarence Stewart. tříčlennou posádku bombardéru tvořili plukovník letectva Howard Richardson, druhý pilot Robert Lagerstrom a navigátor Leland Woolard. Obě letadla letěla v okamžiku havárie rychlostí kolem 800 kilometrů v hodině. Přesto všichni čtyři příslušníci letectva nehodu přežili.
Neviděl ho na radaru, přišla srážka
Ke srážce došlo proto, že Stewart, který byl na nočním cvičení zaměřeném na ničení pozemních cílů, se při nácviku prudkého klesání dostal přímo nad Richardsonovo letadlo, jež letělo pod ním. Důvodem mělo být podle jeho vlastních slov to, že ho neviděl na radaru.
„Dopadlo to tak, že jsem trefil letadlo, na které jsem nemířil, protože jsem ve skutečnosti mířil na cíl, který se nacházel na silnici o 1650 metrů níž. Vlastně jsem tím letadlem proletěl,“ uvedl před 12 lety tehdy sedmasedmdesátiletý Stewart pro savannažský titul Wtoc.
Při srážce se utrhlo levé křídlo stíhačky a došlo k těžkému poškození palivových nádrží B-47. Stewart se poté katapultoval a nakonec přistál na padáku bezpečně a měkce do bažiny. Pro něj v tu chvíli nebezpečná situace skončila.
Posádka bombardéru měla zatím plné ruce práce. Také ona měla vystřelovací sedadla a situace ji opravňovala je použít, jenže stroj, ač vážně poškozený, byl stále ovladatelný. Velitel Richardson proto ostatní vyzval, aby zatím katapultáž neaktivovali.
„Oznámil jsem jim, že klesnu asi do šesti tisíc metrů a vysunu podvozek a vztlakové klapky, abych zjistil, jestli je stroj schopný letu za snížené rychlosti,“ uvedl v roce 2008 pro titul Savannah Now Richardson.
Ranvej se opravuje, s bombou nouzák nezvládneme
Zkouška dopadla pozitivně, zdálo se, že bombardér zvládne nouzové přistání. Pilot tedy kontaktoval nedalekou Hunterovu vojenskou leteckou základnu a požádal o přidělení přistávací dráhy pro letadlo v nouzi. Jenže se vynořil další problém. „Sdělili mi, že jejich hlavní ranvej se právě opravuje. Její svrchní okraj byl odkrytý a do hloubky zhruba šesti centimetrů nezpevněný,“ uvedl Richardson.
Kdyby letěl s prázdným strojem, nebylo by to nic, co by nezvládl. Ale bombardér nebyl prázdný. V pumovnici vezl čtyři metry dlouhou a bezmála tři a půl tuny vážící jadernou bombu Mark, která obsahovala 180 kilogramů konvenčních trhavin a vysoce obohacený uran.
„Uvědomil jsem si, že za takových podmínek se můžeme zabořit, bomba proletí trupem a může explodovat,“ konstatoval Richardson. Podle oficiálních instrukcí amerického letectva bylo jeho prvořadou povinností zajistit bezpečnost posádky, což mu dávalo pravomoc zlikvidovat zbraň.
Navíc byl předem informován o tom, že převážená bomba neobsahuje tzv. „jadernou kapsli“ z plutonia, která se používá k zahájení jaderné reakce. Podle formuláře, který Richardson podepsal před letem, obsahovala pouze „falešnou spoušť“, tedy simulovanou 68kilogramovou kapsli vyrobenou z olova, jež nemůže nukleární reakci aktivovat. Atomový výbuch tedy nehrozil.
Richardson se proto rozhodl svrhnout bombu předčasně do moře a vzápětí tento plán také realizoval. Mark tak skončil ve vodách atlantského zálivu Wassaw Sound nedaleko pobřeží státu Georgia. Bombardér poté úspěšně přistál na vyhlédnuté letecké základně.
Je ta bomba v moři bezpečná?
Hned následující den, čtvrtek 6. února 1958, zahájila armáda pátrání po ztraceném arzenálu. K předpokládanému místu dopadu vyrazil 2700. pluk pro likvidaci výbušnin a 100 příslušníků amerického námořnictva, kteří pátrali s ručními sonary po jakékoli známce přítomnosti neznámého předmětu na mořském dnu.
O více než dva měsíce později, dne 16. dubna 1958, armáda oznámila, že veškeré pátrání bylo neúspěšné. Bomba zmizela ze světa, a nalezena nebyla až do dneška.
Pro uklidnění veřejnosti americká vláda zopakovala to, co uvádí také Richardson: v bombě nebyla skutečná jaderná spoušť, takže v žádném případě nehrozil jaderný výbuch. Sto osmdesát kilogramů klasických trhavin by sice mohlo způsobit také pěknou škodu, ale když bomba neexplodovala hned po dopadu, bylo krajně nepravděpodobné, že by k tomu mohlo dojít někdy později. Vše tedy ukazovalo na to, že bomba se zabořila hluboko do mořského dna a časem ji překryly usazeniny.
Pozdější studie dokumentů Strategického vzdušného velení, pod něž inkriminovaný bombardér patřil, ukazovaly na to, že zkušební lety bombardovacích sil s nákladem jaderných bomb Mark 15 opravdu nebyly oprávněny nakládat bomby s ostrou jadernou spouští, alespoň ty v únoru ne. Se schválením takového nákladu se čekalo na generaci bezpečnějších jaderných zbraní, které se začaly rozmisťovat až v červnu 1958.
Jaderná bomba typu Mk 15 stejného typu jako ta, která zmizela 5. února 1958 u ostrova Tybee. Bomba byla úmyslně odhozena po srážce dvou letadel. Jenže se už nikdy nenašla
Na dlouhá desetiletí se tak jevilo jako zcela jisté, že ztracená bomba sice představuje mimořádnou nepříjemnost, ale pro své okolí ani pro svět není nijak nebezpečná. Tato jistota však utrpěla podle titulu Savannah Now trhlinu v roce 1994, kdy byl odtajněn dokument, který říkal něco úplně jiného. Bylo to svědectví někdejšího náměstka ministra obrany W. J. Howarda, jenž v roce 1966 dosvědčil před výborem Kongresu Spojených států pro atomovou energii, že ztracená bomba byla plně funkční, a to včetně jaderné kapsle.
„Pokud je tomu opravdu tak a bomba skutečně obsahuje plutoniovou spoušť, způsobila by případná exploze ohnivou kouli o poloměru přes půldruhého kilometru a tepelné záření by dosahovalo do vzdálenosti až desetkrát větší. Na ostrově Tybee existují určitě lepší způsoby, jak se opálit,“ glosoval to Savannah Now.
Ve zprávě amerického letectva z roku 2001 se nicméně uvádí, že je-li bomba stále neporušená, je riziko spojené s šířením těžkých kovů nízké a výbušnina v bombě nepředstavuje žádné nebezpečí. Změnit by se to podle této zprávy mohlo jen tehdy, pokud by bombu někdo významně poškodil při pokusu o její vyzvednutí.
Čichám, čichám radiaci
V roce 2004 se vydal pátrat po bombě soukromý tým vedený bývalým podplukovníkem letectva Derekem Dukem. Ten ještě týž rok uvedl, že na špičce ostrova Little Tybee naměřil vysokou úroveň radiace. Podle Dukeho to mohlo svědčit o tom, že právě tam někde byla bomba svržena. Jeho slova však okamžitě zpochybnil poradce letectva pro jaderné zbraně, který vydal prohlášení, že zdroj záření pochází nejspíše z místních mořských ložisek monazitu, a je tedy zcela přirozený.
Ministerstvo přírodních zdrojů Georgie začalo přesto radiaci sledovat. Od roku 2007 žádnou nepřirozenou úroveň radioaktivního znečištění (nad rámec oné radiace, o níž se předpokládá, že ji způsobuje monazit) v dané oblasti nezjistilo.
Ostrov Tybee se nachází poblíž města Savannah v Georgii. V roce 1958 se stal místem vojenského cvičení, jež skončilo dodnes nevyřešenou záhadou
V roce 2015 se na amerických sociálních sítích strhl poprask vyvolaný falešnou zprávou o tom, že bombu údajně našli kanadští potápěči na dovolené a že ji poté kdosi neznámý z mořského dna uloupil. Ukázalo se ale, že celý tento příběh je vylhaný. S největší pravděpodobností stále platí, že dávno ztracená jaderná bomba spočívá kdesi pod tunami vody a nánosy písku a bahna, které ji během šesti desítek let navždy ukryly lidským očím.
5
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
