Kliknutím zvětšíteTřicátnice Alena přijela před pár dny s dcerou do Varšavy, kdy už byla tma. Od vlaku je poslali rovnou na autobus. Ten stojí hned u východu z nádraží Varšava-Centralna, má vzhled normálního linkového autobusu varšavské městské dopravy, ale nejezdí podle jízdního řádu, nýbrž vyjíždí až když se naplní ukrajinskými uprchlíky. Jako cíl cesty má napsáno „Warsaw Expo Nadarzyn“.
S tou Varšavou je to matoucí. Místo, kam autobus míří, není v polském hlavním města, ale daleko za ním, „na konci světa“. Speciální autobus tam jede hodinu. Řídkou příměstskou a městskou dopravou, která je pro Ukrajince zdarma, to do centra Varšavy trvá ještě o půl hodiny déle.
Alena cestu tímto autobusem z nádraží absolvuje po třech dnech podruhé. „Když jsme přijeli, nevěděli jsme, kde jsme. Teď jsme se dcerou a s kamarádkou se synem rozhodli trochu projít po Varšavě,“ vysvětluje paní Alena. „Pro děti to bylo poprvé po mnoha týdnech, kdy se mohli jen tak někde projít. Předtím jsme většinou byli v krytu. Došli jsme si do McDonaldu, podívali se po obchodech, viděli normální město, normální život, už to byl pro nás svátek,“ dodává.
Zažila útoky ruské armády v nevelkém městě u Charkova, o který se sváděly od počátku jedny z nejtvrdších bojů. Na cestě byli tři dny, než se jim podařilo dojet do Polska a pak do Varšavy. Místo někam do města je ale autobus odvezl právě daleko za metropoli. Do polí u městečka Nadarzyn, několik desítek kilometrů po dálnici směrem na Krakov.
Zde byl teprve před deseti lety otevřen obří výstavní areál s téměř desítkou výstavních hal. Do některých vedení Mazovského vojvodství, jehož centrem je Varšava, umístilo uprchlické centrum, největší v celém Polsku a zřejmě i v celé Evropě.
Obří haly a nic
V narychlo upravených výstavních halách tu může najít nocleh, stravování a základní zdravotní péči až dvacet tisíc uprchlíků. Lůžka jsou rozeseta mezi výstavními panely, nejsou namačkána na sobě, ale o nějakém soukromí mluvit nelze.
U vchodu do hal, kde se provádí registrace běženců, dávají se papírové náramky zajištující nocleh a stravu, jsou Ukrajinci, kteří původně také byli mezi běženci. Celkový chod uprchlického areálu řídí ale Poláci z vedení výstaviště a úředníci vojvodství, o bezpečnost se starají vojáci polské armády a policie.
Není to ale žádný uprchlický tábor, spíš takové místo na první přenocování, nabrání sil a rozmyšlení si, co po příchodu do Polska dál. Přes přítomnost tisíců lidí působí areál zvenčí skoro pustě. Venku totiž není na obřích asfaltových plochách co dělat. Jedinou atrakcí v uprchlické části výstaviště je stánek s hranolky.
„Jsme tady týden, zítra nás přijedou vystřídat kolegové,“ říká usměvavý šedovlasý muž, který je - stejně jako celý stánek i hranolky - z Nizozemska. „A něco sladkého by nebylo?“ je nespojená s hranolky a majonézou zdarma postarší Ukrajinka. „Ale samozřejmě,“ usměje se muž a k hranolkům přidá ještě banán.
Ukrajinci, kteří tu jsou, se ale většinou zabývají zásadnějšími problémy, z nichž tím nejdůležitějším je, kde si ve Varšavě najít ubytování a práci. Většinou ale zjistí, že je to nemožné. Tři sta tisíc Ukrajinců naplnilo už všechny byty a další kapacity bydlení v metropoli a v celém Mazovském vojvodství to není o moc lepší.
Není divu, z víc než 2,5 miliónu ukrajinských běženců jich v tomto nejbohatším regionu Polska zůstal celý milion.
Život bez mužů
Dalším se to ale zřejmě už nepodaří. „My jsme také chtěli zůstat ve Varšavě, ale není tu ani bydlení, ani práce,“ říká smutně i paní Alena, pro kterou mělo být polské hlavní město původně konečnou na jejím útěku z východu Ukrajiny. Ale není. Přihlásila se do vlaku, který má počátkem týdne převést dvě stě padesát Ukrajinců z Varšavy do uprchlických zařízení v Rakousku. „Malá umí základy angličtiny, já se domluvím trochu německy, tak jsme si řekli, že to zkusíme,“ vysvětluje Alena.
Polákům ale vůbec nic nevyčítá, ani si nestěžuje na podmínky v halách v Nadarzynu. „Dělají, co mohou, nás uprchlíků z Ukrajiny je ale příliš mnoho,“ dodává.
Takových Ukrajinců, kteří z Polska pokračují dále, ale přibývá. Ostatně na nadzemním průchodu mezi halami výstaviště je obří nápis „Autobusové nádraží Evropa“. Není to sice tak, že by odsud každou chvíli odjížděl nějaký autobus. Několik denně jich ale skutečně míří do Německa a každý den po jednom do Španělska, nebo Francie.
Zároveň je ale mnoho Ukrajinek, které dál než do Polska nechtějí. Také proto, že si delší budoucnost nedokážou vlastně pořád představit. Až na výjimky totiž nechali muže doma na Ukrajině.
„Vím, že můj manžel se za námi ještě dlouho nedostane. Včera mu přišel příkaz k odvodu do armády,“ říká třicátnice Nadežda. „Nechci žít bez něj, ale zároveň se bojím kvůli mému malému synovi vrátit do Oděsy,“ uvažuje nahlas. „Je to hrozná nejistota, v které se těžko něco plánuje, těžko se žije.“
16
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
