Kliknutím zvětšíteMezi třemi parašutistickými skupinami, které se oné noci sešly pod velením letového dispečera, štábního kapitána Jaroslava Šustra, v letounu mířícím z britského letiště Tangmere nad území Protektorátu Čechy a Morava, je Silver B ta nejzapomenutější.
Osudy Anthropoidu a Silveru A
Oba výsadky, které letěly spolu s ním, se výrazným písmem zapsaly do české historie. Členové paravýsadku Anthropoid Jan Kubiš a Josef Gabčík, kteří vyskočili jako první v 02:24, prosluli o pět měsíců později úspěšnou likvidací zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, jež je dodnes považována za vůbec nejvýznamnější odbojový čin, jaký byl během druhé světové války na Němci okupovaném území vykonán.
Do dějin se zapsal i jejich hrdinský boj v kostele sv. Karla Boromejského (dnes kostele sv. Cyrila a Metoděje) 18. června 1942, kde spolu s pěticí další parašutistů vzdorovali řadu hodin zhruba stonásobné přesile příslušníků SS i gestapa a odmítli zajetí (Jan Kubiš, bojující spolu s Adolfem Opálkou a Josefem Bublíkem na kostelním kůru, upadl po mnohačetném zranění střepinami granátu do bezvědomí, z něhož se už neprobral, Gabčík, bránící se třemi dalšími parašutisty kostelní kryptu, si stejně jako jeho spolubojovníci vpálil jeden z posledních nábojů do hlavy).
Rovněž osudy parašutistů tříčlenné zpravodajské skupiny Silver A, jež vyskočila jako druhá ve 2:37, jsou poměrně známé. Josef Valčík zemřel hrdinskou smrtí spolu s Josefem Gabčíkem a dalšími parašutisty v kryptě kostela, velitel Silveru A Alfréd Bartoš se v Pardubicích po marné honičce s gestapem dne 22. června 1942 v bezvýchodné situaci zastřelil.
Radista Jiří Potůček se z obklíčení gestapa v červnu 1942 nejdříve prostřílel, a pak bosý prchal několik dní od úkrytu k úkrytu, až nakonec usnul u Pardubic v lese Dubinka. Tam na něj 2. července narazil protektorátní četník Půlpán, a když se probuzený radista pokusil vstát, zastřelil ho zblízka služební puškou.
„Po celou dobu letu, jakož i před ním a před seskokem samotným projevila Skupina Silver A opravdu nejlepší duševní kondici. Rovněž tak Anthropoid, kde však byl lepší rotmistr Gabčík,“ zaznamenal náladu obou skupin před seskokem ve svém pozdějším Úředním záznamu o průběhu letu štábní kapitán Jaroslav Šustr, který jim dával povel k seskoku.
Nešťastné hlášení o Silver B
Jako poslední skákala v oné prosincové noci z letounu Handley-Page Halifax Mk.II/srs. 1a L9613 (NF-V) skupina Silver B ve složení velitel rotný Jan Zemek a telegrafista četař Vladimír Škacha.
Rovněž jejich rozpoložení popsal kapitán Šustr ve své zprávě, bohužel však zvolil v tomto případě slova, jež vynesla oběma mužům po válce mnoho příkoří.
„Skupina Silver B zdála se býti před letem úplně deprimována, ačkoliv po rozkazu k seskoku provedla tento bez zaváhání. Depresi naznačilo několik poznámek, jako: ‚Tak oni to myslí doopravdy‘, ‚To je štěstí, že jdu, jinak bych to všechno rozházel‘. Obě poznámky pronesl rotný Zemek, ale zároveň mávnutím ruky odepřel je blíže vysvětlit.
Četař Škacha pak na dotaz, má-li nějaké přání vzhledem ke svému osobnímu majetku, řekl: ‚Nechte to tam, kde to je. Kdyby to mělo přijít tam, kam to dáváte, tak bych o to stejně přišel.‘ A na dotaz, jak to myslí, mávnul jenom rukou a odešel,“ napsal do úředního záznamu Šustr.
Dispečer letu asi nemohl domýšlet, co jeho slova vyvolají po válce. V kontextu toho, že Škacha i Zemek jako jediní z této trojice výsadků přežili a že v důsledku okolností, jež nemohli ovlivnit, nesplnili svůj hlavní úkol (předat odboji novou rádiovou stanici a pomoci odbojářům udržovat rádiový kontakt s Londýnem), byli oba muži po nastolení komunistického režimu obviňováni ze zbabělosti.
Na začátku 60. let se proti nim vedl i tvrdý propagandistický útok – komunistický historik František Ťopek je ve své propagandistické příručce Údolí výstrahy z roku 1960 obvinil z charakterového selhání a vykreslil je v podstatě jako floutky, kteří nevěděli, co mají dělat a všechny kolem sebe svévolně ohrožovali. Příznačné bylo, že pro ně důsledně používal termín, který zavedla už německá nacistická propaganda: „výsadkoví agenti“.
Šustr přitom dal poznámkám obou parašutistů jiný význam, než jaký skutečně měly. Škacha si chtěl zažertovat a Zemek zase reagoval na to, že několik letů předtím se z různých důvodů neuskutečnilo. Podle Jana Břečky, autora monografie Silver B neodpovídá, byl navíc letový dispečer u parašutistů nepopulární pro svou strohost, přílišnou ctižádost a nedostatek empatie.
Podstatné ze Šustrova hlášení bylo jediné: že oba muži provedli seskok bez váhání.
První pomocná ruka
Skupina byla vysazena ve 2:56, stejně jako obě předchozí však dopadla kvůli navigačnímu omylu jinde, než kde se měla nacházet její dopadová zóna. Původně měla seskočit severozápadně od Ždírce, místo toho se ale snesla na kraj lesa poblíž vesnice Kasaličky nedaleko Přelouče.
Smůla se bohužel přilepila oběma mužům na paty ještě dříve, než se nohama vůbec dotkli pevné země. Zemek sice dopadl v pořádku do pole asi 50 metrů od kraje vesnice, ale Škacha přistál v lese a jeho padák uvízl ve větvích, takže parašutista zůstal viset asi čtyři metry nad zemí. Podařilo se mu sice přehoupnout se na sousední břízu a po jejím kmeni slézt po rozepnutí padákových popruhů na zem, vrchlík padáku však svítil i ve tmě jako jasné poznávací znamení, že na místě seskočili parašutisté.
Po marných pokusech vylézt po hladkém kmeni (i ty se staly předmětem nemístného Ťopkova zlehčování, podle nějž prý dva vycvičení „výsadkoví agenti“ nezvládli to, co by zvládli malí kluci), se oba muži vydali do vesnice. Tam zaklepali na dům místního rolníka Františka Chvojky a Škacha jej požádal o pomoc s vymyšlenou legendou, že měl nedaleko nehodu na saních a potřebuje pilu a nářadí na jejich vyproštění.
Chvojka si i přes nabídku finanční odměny zdráhal drahocené náčiní půjčit a prohlásil, že s oběma muži půjde a pomůže jim na místě. S tím parašutisté nepočítali. Nakonec se mezi sebou domluvili pohledem a rozhodli se rolníkovi otevřeně říci, co jsou zač a co vlastně potřebují vyprostit.
Poprvé se na ně usmálo trochu štěstí; Chvojka nezpanikařil, nezazmatkoval a nevzdal se svého záměru oběma mužům pomoci. Společnými silami pak konečně strom se zrádným padákem porazili a Chvojka souhlasil, že všechny věci ukryje u sebe ve stodole a později je až na vysílačku zničí.
Vysílačka, uložená v kufru a vážící téměř dvacet kilogramů, se bohužel při dopadu na zem nenapravitelně poškodila, to ale parašutisté v danou chvíli nevěděli. Škacha dal Chvojkovi sto říšských marek a poradil mu, ať je místo ve vesnici raději utratí nebo rozmění ve městě, kde to nebude tak nápadné. Pak mu přislíbil další odměnu, až se pro kufr s vysílačkou vrátí. Oba parašutisté poté zamířili do Přelouče.
Záchytné adresy vyhořely
Deset kilometrů mezi Kasaličkami a Přeloučí urazili ve sněhu pěšky, zatímco kolem se rozedníval nový den. Z Přelouče odjeli vlakem přes Pardubice do Hlinska a v odpoledních hodinách 29. prosince dorazili na první záchytnou adresu ve Svratouchu. Tentokrát ale při klepání na dveře neuspěli, protože adresát se před časem odstěhoval do Prahy.
Zamířili tedy k dalšímu předpokládanému kontaktu, mlynáři Nekvindovi, jehož adresu jim dal před odletem z Anglie Šustr. A přišel další neúspěch. Nekvinda bohužel postrádal Chvojkovu chladnou hlavu a při prvních slovech obou mužů dostal hysterický záchvat. Považoval je za provokatéry a začal jim hrozit udáním. Museli proto rychle opustit Svratouch.
Obě situace, tedy že na jedné adrese už jejich člověk nebydlel, a na jiné měli strach jim pomoci, nebyly mimochodem při seskocích parašutistů nijak výjimečné. „S ohledem na situaci v protektorátu a stále složitější spojení s Londýnem se stávalo, že některé adresy byly nefunkční. Nejen proto, že se lidé báli přijmout cizí lidi, o nichž se mohli domnívat, že jde o provokatéry gestapa, nebo že na některých adresách už bydleli jiní lidé, což v Londýně nevěděli. Někde šlo dokonce o adresy lidí již zadržených, či přímo popravených,“ sdělil Deníku spisovatel Pavel Šmejkal, autor několika publikací o československých parašutistech z druhé světové války.
Pro Zemka se Škachou však znamenalo mlynářovo odmítnutí nemalý problém. Blížil se další večer, silně mrzlo, oba muži už téměř 24 hodin nic nejedli a byli dost vyčerpaní. Neměli však jinou možnost, než se vydat znovu na cestu a najít si nějaký úkryt.
Škacha si vzpomněl na vzdálený kamenolom mezi obcemi Borová a Polička, kde pracoval před válkou. Věděl také, že v kamenolomu stojí dřevěná bouda, jež se v dané situaci jevila jako přijatelné útočiště. Než se tam ale dostali, museli absolvovat další fyzicky mimořádně náročný noční pochod přes pole a lesy v hlubokém sněhu, při němž je oslaboval ještě silný ledový vítr. Do kamenolomu dorazili až po půlnoci a skutečně se uložili ke spánku do boudy.
Kolem páté ráno vyrazili zase dál, do patnáct kilometrů vzdálené Poličky. Protože první dvě záchytné adresy vyhořely, přišel čas porušit pravidla konspirace a požádat o pomoc vlastní rodinu. V Poličce se proto ohlásili u Škachova bratra Otokara, který jim konečně otevřel dveře a nechal je odpočinout.
Ztraceni v ilegalitě
Smůla, jež se jim při seskoku přilepila na paty, se ale obou mužů nechtěla jenom tak pustit. Když se večer 30. prosince vydali na další záchytné adresy, setkali se opět s neúspěchem. Takže nadešla vhodná chvíle pro další porušení konspiračních zásad a oslovení dalších členů rodiny, tentokrát Zemkovy.
Na Silvestra 1941 večer proto odjeli oba parašutisté do Brna a vyhledali Zemkova švagra, štábního kapitána v záloze Václava Kozáka. Ten jim zařídil úkryt u hostinského Jindřicha Recha v Řečkovicích, kde zůstali do února. Do Řečkovic také přepravili od Chvojky ukrytou vysílačku, čekala je ale další rána osudu: zjistili, že vysílačka je nevratně poškozená, může sice přijímat signál, ale vysílat nemůže. Nemohli tedy podat do Anglie o své situaci zprávu, nemohli požádat o pomoc a nemohli ani začít plnit své zpravodajské úkoly. Nepodařilo se jim ani navázat spojení se skupinou Silver A, jejíž členové, zejména Josef Valčík, se snažili dopídit jejich osudu.
V polovině února našel Silver B v Řečkovicích nové útočiště u manželů Antonína a Antonie Bohatcových, Londýn však mezitím došel k závěru, že skupina byla zřejmě zatčena a už se s ní nedá počítat. Paradoxně právě Silver B však byl jediným výsadkem, o jehož existenci na půdě protektorátu německá policie dlouho vůbec nic netušila.
První proval nastal až začátkem května 1942, kdy brněnské gestapo dopadlo členy výsadku Bivouac Libora Zatloukala a Jindřicha Čoupka a vymlátilo z nich, že do konce března seskočilo do protektorátu patnáct parašutistů.
Poté, co protektorátní rozhlas odvysílal 27. května 1942 strašidelně znějící zprávu o atentátu na Heydricha a o hrozbě zastřelení celé rodiny každého, kdo pachatele přechovává nebo o jejich úkrytu ví a neoznámí ho, rozhodli se Škach se Zemkem rozdělit a jít každý jinam. Škacha zůstal u Bohatců, kteří s mimořádnou obětavostí dál riskovali jeho ukrývání, Zemek odešel ke své sestře Růženě Kozákové. Následovala noc hrůzy spojená s obří razií po celém protektorátu. Oba muži ji však s velkou dávkou štěstí přežili bez úhony.
Krizový rok 1944
V dalších měsících a letech pak dále střídali úkryty své i vysílačky a hledali další spojení na odboj. Ačkoli se jim nepodařilo vysílačku zprovoznit a nemohli začít plnit své zpravodajské poslání, zaslouží si obdiv skutečnost, že přes hrůzné represe a vyvraždění téměř všech spolupracovníků Anthropoidu i Silveru A zůstávala skupina Silver B stále na svobodě a lidé v protektorátu byli stále ochotní jí pomáhat.
Krizová chvíle přišla až v roce 1944. V červnu gestapo zatklo při velké razii zaměřené proti členům Sokola, legionářům a odbojovým skupinám i několik lidí, kteří věděli o Silveru B. Ti sice neprozradili úkryt parašutistů, ale gestapo přesto získalo povědomí o jejich existenci a postupně se na ně zaměřilo.
V prosinci začalo v Řečkovicích zatýkat jejich nejbližší spolupracovníky: Antonína Bohatce, Antonína Cupáka s manželkou a dcerou (patřil mezi ukrývatele vysílačky), Zemkova švagra Václava Kozáka a manžele Dvorských i se čtyřmi dětmi.
Zemek, jenž se u Dvorských právě skrýval, byl včas varován a stihl zmizet ještě před příchodem gestapa. Škacha, schovaný u Bohatců, to už nestihl, ale přesto se dokázal Němců zbavit díky mimořádné duchapřítomnosti. Když na ně 22. prosince 1944 po jejich příchodu narazil, stačil prvního gestapáka prudce odstrčit a utéct i s Antonií Bohatcovou a Židovkou Alžbětou Sommerovou, kterou Bohatcovi ukrývali před transportem. Zatčený Antonín Bohatec spáchal sebevraždu.
Sommerová se od skupinky později oddělila a Škacha s Bohatcovou doputovali po několika odmítnutí svých dřívějších přátel do Moravské Ostravy, kde našli azyl u Karly Jankové (podle některých pramenů Jandové). Měla to být bohužel jen velmi krátkodobá úleva.
Žena začala střílet
Gestapo teď už vědělo, koho hledá, a znovu se dostalo parašutistovi na stopu. Dne 3. ledna obklíčili gestapáci byt Jankové a v ranních hodinách vrazili dovnitř. Počítali najisto s úspěchem, přesto jim jejich akce vyšla jen napůl. Do svých počtů totiž nezahrnuli Antonii Bohatcovou.
Zatímco Škacha ještě spal, a Němci ho tak přemohli skutečně poměrně snadno, Bohatcové stačila tato chvíle na to, aby vytáhla ze Škachova kabátu pistoli a začala na gestapáky střílet. Tři vážně zranila, než ji s pomocí dalších přivolaných posil konečně přemohli.
O jejím dalším osudu se již příliš neví. Jisté je to, že byla popravena, pravděpodobně v Kounicových kolejích v Brně, neví se ale kdy – zřejmě v dubnu 1945. Smrti neušly ani její ostravská přítelkyně Karla Janková s dcerou a taktéž Božena, Františka i Ludmila Dvorských. Ani u nich se bohužel neví, kde a kdy k jejich popravě došlo.
Škacha byl podroben krutým výslechům v Kounicových kolejích a 23. ledna 1945 ho deportovali do koncentračního tábora Flossenbürg.
Další osudy Silveru B
Ve Flossenbürgu se zatčený parašutista naposledy setkal se všemi zatčenými muži, kteří mu v jeho skrývání a útěku pomáhali. Všichni, konkrétně Antonín Cupák, Rudolf Janek, Václav Kozák, Karel Gromeš, František Sova, František Tesařík, Josef Říha, František, Miroslav a Oldřich Dvorští a konečně Zemkův bratr Jaroslav Zemek, byli popraveni 28. února 1945.
Škacha byl dne 20. dubna 1945 zařazen do pochodu smrti, který o čtyři dny později osvobodila americká armáda. Po válce byl na vlastní žádost propuštěn do zálohy a po únoru 1948 pracoval jako vedoucí několika prodejen potravin v Brně.
Po další okupaci Československa pěti státy Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem v roce 1968 emigroval i s rodinou do Kanady a zemřel v roce 1987 v Torontu.
Jan Zemek se po útěku od Dvorských nakrátko ukryl u strážmistra Bartošky v Brně-Žabovřeskách, kde dříve bydlel i jeho zatčený bratr Jaroslav, a poté u hajného Mynaříka v Osvětimanech na Kyjovsku. Tam navázal kontakt s partyzány, s nimiž se zúčastnil osvobozovacích bojů.
Po válce zůstal v armádě, ale v roce 1950 z ní byl propuštěn a následně dva roky vězněn na Mírově. Po propuštění pracoval v Brně jako strojní zámečník v První brněnské strojírně. V roce 1990 byl rehabilitován a povýšen do hodnosti podplukovníka. Zemřel 6. července 1994 v Brně.
4
Čtenář reportér
Dům a zahrada
Kondice
Kafe
iReceptář
Celebrity
TN.cz
