Kliknutím zvětšíteKomunistické hospodářství bylo u konce s dechem, obchody zely prázdnotou, lidé byli odkázáni na černý trh, kde ceny stále rostly. Režim se více než o blaho pracujících staral o potlačování svobody projevu a represi kritiků režimu.
Mezi ty nejhlasitější patřil elektrikář Lech Wałęsa, který přišel o práci v Gdaňských loděnicích V. I. Lenina v roce 1976. V srpnu 1980 se do nich vrátil, aby se postavil do čela stávky 15 tisíc zaměstnanců.
Autorem výzvy ke stávce byl historik Bogdan Borusewicz, který organizoval vzpomínkové akce na oběti protestů v roce 1970 a angažoval se v ilegálních nezávislých odborech, kde poznal Lecha Wałęsu.
Stávku zorganizoval spolu s mladými zaměstnanci loděnic Jerzym Borowczakem, Bogdanem Felskim a Ludwikem Prądzyńskim, kteří přinesli do loděnic první letáky o stávce. Právě Bogdan Borusewicz navrhl jako vůdce zkušeného Lecha Wałęsu, který byl schopný oslovit stávkující a vyjednávat s vedením.
Zbožného katolíka a vůdčí osobnost protestů v roce 1970 oslovili iniciátoři stávky, kterou vyhlásili 14. srpna na protest proti propuštění jeřábnice Anny Walentynowicz pět měsíců před důchodem.
Stávkující zvolili jinou strategii než v prosinci 1970, kdy byly jejich protesty v ulicích krvavě potlačeny střelbou. V srpnu 1980 se rozhodli pro stávku okupační, zamkli se v loděnicích a po třídenním jednání dosáhli svého: do práce mohou opět nastoupit Anna Walentynowicz i Lech Walesa, stávkující nebudou potrestáni, vznikne pomník obětí potlačení stávky v prosinci 1970 a proběhnou svobodné volby do odborů.
Málem zůstalo u vítězství zaměstnanců jednoho podniku. Když se začali z loděnic rozcházet domů, u brány je zastavila řidička tramvaje Henryka Krzywonos. Vyzvala je, aby stávku neukončovali, dokud nebudou splněny požadavky stávkujících v dalších podnicích, které se k jejich stávce připojily. Tak vznikl Mezipodnikový stávkový výbor, který po zformuloval 21 požadavků všech stávkujících.
Proletáři všech podniků spojte se!
Seznam zveřejnili 18. srpna a pověsili na bránu loděnic vedle fotografie papeže Jana Pavla II., který rok předtím dodal při své návštěvě Polákům odvahu k boji za svá práva. Poláci ho vyslyšeli. V srpnu 1980 se dožadovali práva na existenci nezávislých odborů, dodržování svobody projevu, náboženskou svobodu a zlepšení životních podmínek.
„Pro komunisty to byl takový šok, že nevěděli, jak reagovat,“ řekla Paměti národa Ewa Klosová, rodačka z Poznaně. „Byli poučeni z roku 1970, kdy se režim rozhodl do dělníků střílet, a to už nechtěli. Tak se na to tak trpně dívali.“
Na seznamu nebyl jediný požadavek, který by komunisté mohli odmítnout jako neoprávněný. Stávkující měli ohromnou podporu veřejnosti, která přicházela k branám podniků a nosila stávkujícím jídlo. K 30. srpnu stávkovalo ve 28 okresech 700 tisíc zaměstnanců 700 podniků.
Polští komunisté tlaku podlehli a 31. srpna 1980 přistoupili na požadavky stávkujících. V 16 hodin podepsali v Gdaňských loděnicích vicepremiér Mieczysław Jagielski a šéf Mezipodnikového stávkového výboru Lech Wałęsa porozumění.
„Mohu s uspokojením konstatovat, že jsme náš spor ukončili bez použití síly, cestou dialogu a přesvědčování. Ukázali jsme, že Poláci, když chtějí, mohou si porozumět. Je to úspěch obou stran. Oznamuji za stávku za ukončenou,“ prohlásil Lech Wałęsa 31. srpna 1980, který k podpisu použil obří pero s portrétem papeže.
Stávkující slavili vítězství, z Mezipodnikového stávkového výboru se zrodila Solidarita, nezávislé odborové hnutí, které spojovalo odbory po celém Polsku. Za rok existence do Solidarity vstoupilo 10 miliónů Poláků oproti třem miliónům členů polské komunistické strany.
Karneval Solidarity
Nastalo období Karnevalu Solidarity, což byla obdoba Pražského jara, kdy vycházely knihy zakázaných autorů (například laureáta Nobelovy ceny za literaturu z roku 1980 Czesław Miłosz), divadla hrála představení bez schvalování cenzorů, Solidarita vydávala vlastní týdeník (Tygodnik Solidarność) a informační materiály, ve kterých informovala členy o svých právech.
Síla Solidarity vycházela podle jednoho ze zakladatelů Solidarity ve Wroclawi Władysława Frasyniuka z toho, že členové znali svá práva a trvali na nich: „Ukázalo se, že lidé měli největší zájem o odborářské kursy. My jsme nebyli schopni najít prostory, do kterých by se vešli všichni zájemci. Tak jsem si uvědomil, že vzdělávání je zásadní pro změnu mentality. Že lidé mají potřebu dozvědět se, jak je možné žít, jaká práva mají, jaké prostředky poskytuje demokracie.“
Ewa Klosová se zapojila do Solidarity ve svém podniku. „V tu ránu jsem byla angažovaná a kdykoli jsem jela do Gdańsku, tak jsem vzala materiály a přivezla do podniku.“
V rodné Poznani byla svědkem dříve nemyslitelné věci –19. června 1981 odhalen pomník obětem krvavě potlačeného protikomunistického povstání u příležitosti 25. výročí. O půl roku dříve vznikl v Gdaňsku pomník obětem zásahu proti stávkujícím v prosinci 1970.
Sověti zuřili, Husák hlasoval pro invazi
Uvolnění poměrů v Polsku a obrovskou popularitu Solidarity s nelibostí sledovali Sověti v čele s Leonidem Brežněvem. Solidarita představovala nebezpečný příklad pro ostatní socialistické země. Ve hře byla vojenská intervence obdobná jako v srpnu 1968 v Československu. Pro invazi do Polska se na jednání v Moskvě 5. prosince 1980 vyslovili představitelé Československa Gustáv Husák a Německé demokratické republiky Erich Honecker. S útokem na Polsko naopak nesouhlasili komunisté z Maďarska a Rumunska.
Československo dalo najevo svou ochotu vojensky zasáhnout vysláním dvou tankových divizí na mimořádné cvičení Krkonoše. Dne 6. prosince 1980 vyfasovali vojáci ostrou munici a vydali se po zledovatělých silnicích k česko-polským hranicím, kde čekali na rozkaz k invazi do Polska. Ten nakonec nepřišel. Sověti nechali řešení na polských komunistech, kteří proti Solidaritě ještě rok nezasáhli.
Zásah přišel poté, co Kreml rozzuřilo Poselství pracujícím ve východní Evropě, které vydali 8. září 1981 delegáti prvního kongresu Solidarity. V něm oslovili pracující v Albánii, Bulharsku, Československo, Německé demokratické republice, Rumunsku, Maďarsku a Sovětskému svazu s nabídkou spolupracovat na vytvoření nezávislých odborů.
Poselství pracujícím ve východní Evropě:
Jako první nezávislý odborový svaz v poválečné historii hluboce cítíme náš společný osud. Můžeme vás ujistit, že na rozdíl od lží, které se šíří ve vašich zemích, jsme skutečnou organizací 10 milión pracujících založenou v důsledku stávek pracovníků. Naším cílem je bojovat za zlepšení životních podmínek všech pracujících. Podporujeme ty z vás, kteří se rozhodli vydat na obtížnou cestu boje za nezávislé odbory. Věříme, že se brzy budete moci setkat a vyměnit si zkušenosti s odborovými organizacemi.
Kremelský vůdce Leonid Brežněv poselství popsal jako nebezpečný a pobuřující dokument: „Není v něm mnoho slov, ale všechna mají jeden cíl. Jeho autoři chtějí vyvolat v socialistických zemích chaos a povzbudit skupiny různých disidentů.“
Polští představitelé věděli, že je čas proti Solidaritě tvrdě zasáhnout. V neděli 13. prosince 1981 vyhlásil polský generál Wojciech Jaruzelski vyhlásil výjimečný stav.
„Třináctého prosince jsme se probudili, potřebovala sem někam zavolat a nefungoval telefon. Zapnuli jsme televizi a objevil se generál Jaruzelski v uniformě a hrobovým hlasem nám oznamoval, že byl v Polsku zaveden výjimečný stav. Říkal, že je to nezbytné pro dobro Polska,“ vzpomínala Ewa Klosová.
Policie zatýkala představitele Solidarity po celém Polsku a hnutí bylo postaveno mimo zákon. Ve svých aktivitách ale pokračovalo v ilegalitě až do února roku 1989, kdy nová vlna stávek vedla k jednání u kulatého stolu. Poprvé se zástupci Solidarity sešli s vládnoucími komunisty 6. února 1989. Jednání trvala devět týdnů skončila vítězstvím Solidarity. Poláci mohli 4. června 1989 volit částečně svobodně a Solidarita v těchto volbách drtivě zvítězila.
Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete zachování vzpomínek na minulost za důležité, můžete vstoupit do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak podpořit. Více ZDE .
3
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
