„Obvinění William Nathan Oatis, Tomáš Svoboda, Pavel Woydinek a Petr Münz jsou vinni, že… až do dne svého zatčení v roce 1951 vyzvídali státní tajemství v úmyslu vyzradit je cizí moci, státní tajemství cizí moci přímo i nepřímo vyzradili, k tomuto činu se jednak navzájem, jednak i s osobami dalšími spolčili a vešli ve styk s cizími činiteli,“ prohlásil ve středu 4. července 1951 předseda senátu Státního soudu v Praze Jaroslav Novák.

Levko Dohovič v době odsouzení.
Jako náctiletý šel do lágru. Mohli vás tam i prohrát v kartách a zabít, vyprávěl

Končil tak politický proces, v němž byl souzen americký dopisovatel agentury AP a jeho čeští spolupracovníci. Rozsudky byly drakonické: Svoboda dostal 20 let vězení, Woydinek 18 let a Münz 16.

William Nathan Oatis, novinář a občan Spojených států amerických, dopadl z celé čtveřice vlastně „nejlépe“ - soud mi přiřkl jen deset let vězení. Celá věc však měla podstatný háček: všichni čtyři byli nevinní. Oatis byl žurnalista, který pouze chtěl dělat svou práci. V komunistickém Československu začátku 50. let to ale na kriminál bohatě stačilo. 

V síti StB

William Nathan Oatis se narodil v Indianě dne 7. ledna 1914, v době procesu mu tedy bylo 37 let. V tiskové agentuře Associated Press (AP) pracoval od roku 1937. V roce 1948 ho její centrála přeložila z New Yorku na nejvýznamnější evropskou pobočku v Londýně a v roce 1950 ho agentura poslala do Prahy. Komunistická vláda totiž neprodloužila pobyt jeho předchůdci Nathanu Polowetzkému, jehož označila podobně jako řadu dalších západních novinářů za nežádoucí osobu. Možná to mělo agenturu nebo Oatise varovat…

V Praze se mladý reportér dostal poměrně rychle do problémů, protože si nemohl nevšimnout, že na řadě vysokých politických, hospodářských i společenských postů nečekaně mizí lidé a že jsou zřejmě zatýkáni. Jako reportér o tom chtěl informovat, na což reagovalo komunistické ministerstvo zahraničních věcí tím, že mu neprodloužilo akreditaci. Když za něj intervenoval generální ředitel AP, reagovali českoslovenští představitelé tak, že Oatisova činnost je „neslučitelná s posláním zástupce tiskové agentury“. 

Klement Gottwald, Gustáv Husák a Antonín Zápotocký
Zatčení Gustáva Husáka: akce StB připomínala "Jidášův polibek"

To bylo druhé varování, že poměry v Československu už nemají se standardní demokracií vůbec nic společného. Oatis ale nechtěl od své povinnosti podávat zpoza železné opony pravdivé informace jen tak ustoupit. O akreditaci přišel, požádal si tedy aspoň o prodloužení pobytu. To dostal, ale jen jako soukromá osoba. Komunistický režim už totiž nestál o jeho vyhoštění, ale naopak o možnost udělat z něj exemplární příklad „prohnilého“ západního novináře, zaprodaného špionážním centrálám. Aniž si to žurnalista uvědomoval, Státní bezpečnost kolem něj začala pomalu stahovat síť.

V únoru 1951 „odhalil“ ústřední výbor KSČ spiknutí, v jehož čele měl stát komunistický poslanec Otto Šling podporovaný generálním tajemníkem ÚV KSČ Rudolfem Slánským, a Slánského zástupkyně Marie Švermová, vdova po komunistickém novináři Janu Švermovi. Oatis si všiml, že jak Šling, tak Švermová záhadně zmizeli (StB je totiž zatkla), a jako novinář se snažil dopídit se toho, co se stalo. Brzy na to byli zatčeni i jeho pražští spolupracovníci Svoboda, Woydinek a Münz. Oatis si uvědomil, že je v nebezpečí, ale než stačil něco podniknout, estébáci ho 21. dubna 1951 zatkli.

Výslechy a doznání

Při prvních výsleších, které probíhaly od 23. do 25. dubna, Oatis jakékoli provádění špionážní činnosti odmítal. Státní bezpečnost tedy přitvrdila. Novinář se ocitl na samotce a vyšetřovatelé ho vůbec nenechávali spát, nedávali mu jíst. Po zhruba dvaačtyřicetihodinovém nepřetržitém výslechu podepsal 27. dubna předem připravené doznání.

V tomto prohlášení mimo jiné stálo: „Doznávám, že jako akreditovaný dopisovatel AP v Československu jsem získával z neoficiálních pramenů zprávy vojenského, hospodářského a politického důvěrného a tajného rázu. Jsem si vědom, že tyto zprávy a tyto informace mnou získané mají charakter špionážní.“

Po Klementu Gottwaldovi byl Rudolf Slánský druhým mužem ve státě. Gottwald byl jeho přítel, přesto ho nakonec obětoval
Generální tajemník Slánský: K jeho zatčení přispěl záhadný dopis Velkému metaři

Když mu ale estébáci nabídli spolupráci výměnou za beztrestnost, odmítl. Od té chvíle už veškeré vyšetřování směřovalo k jasnému cíli: dostat ho do vězení. „Den za dnem mi kladli otázky, až jsem se nakonec vyčerpaný 24 hodin trvajícími výslechy zhroutil,“ popsal Oatis později po propuštění a návratu domů toto martyrium americkým novinám.

Protokoly s výslechy, v nichž se týraný reportér doznával k získávání informací ve prospěch cizí moci, pak dostal do ruky nechvalně známý prokurátor Josef Urválek, aby z nich vytvořil žalobu. Měl v tom praxi, jeho dílem bylo například obvinění národně-socialistické političky Milady Horákové, jež skončilo její popravou, a připravoval rovněž velký proces se „Slánského spikleneckým centrem“, který měl už zanedlouho vypuknout.

Oatis pak měl být souzen jako představitel imperialistického státu toužícího rozpoutat třetí světovou válku a jako vyškolený vyzvědač, který sám cvičil své české spolupracovníky k tomu, aby na základě pokynů z New Yorku a z Londýna plnili špionážní úkoly. 

Rozsudek po dvou dnech

Soudní proces začal 2. července 1951 a už o dva dny později byl vynesen rozsudek. I to svědčilo o nezákonnosti procesu, v němž všichni obvinění odpovídali podle předem stanoveného scénáře.

Oatis se během procesu přiznal ke špionáži jménem Spojených států a poněkud nepravděpodobněji také jménem Indie. Mimo jiné uvedl, že sbíral zpravodajské informace o Československu pro indického charge d'affair v Praze Ramchundura Goburdhuna. Indie byla v té době středem mezinárodní pozornosti, protože teprve krátce předtím, 26. ledna 1950, vyhlásila svoji samostatnost a začala se orientovat na spolupráci se Sovětským svazem a jeho satelity. Oatis tak mohl být viněn, že se snaží tento „nadějný vývoj“ zvrátit.

Milada Horáková.
Zatčení Milady Horákové: její muž unikl StB v pantoflích, ji varovat nestihl

Celý proces byl, jak bylo v té době zvykem, detailně nahráván a jeho rozhlasový záznam se dodnes zachoval. Oatis na něm mluví jakoby prázdným, bezduše znějícím hlasem bez jakýchkoli emocí, apaticky odříkává naučené fráze podobně jako ostatní obvinění. 

Datum 4. července bylo pro vyhlášení rozsudku zvoleno také proto, že právě tento den je pro Spojené státy americké státním svátkem, kdy oslavují vyhlášení své nezávislosti. Komunistické Československo jim tak mohlo uštědřit políček v citlivé chvíli. Západní svět sice zareagoval vyhlášením obchodního a cestovního embarga na československý stát, ale ani to režim k žádné změně postoje nepřimělo.

Pomohla Gottwaldova smrt

Po vyhlášení rozsudku putoval novinář do ruzyňské věznice, odkud po několika týdnech poslal Klementu Gottwaldovi coby československému prezidentovi žádost o milost. Gottwald na ni nereagoval a zdálo se, že si Američan odsedí v Československu skutečně celých deset let, ale nakonec do věci zasáhla náhoda. 

V roce 1953 zemřel v Moskvě sovětský diktátor Josif Vissarionovič Stalin a Gottwaldovi praskla při leteckém návratu z jeho pohřbu výduť na srdeční aortě, což vedlo k jeho smrti jen o pár dní později. Konec obou mužů přinesl jak v Sovětském svazu, tak v jeho československém satelitu přece jen určitou „politickou oblevu“ a žurnalista byl 16. května 1953 propuštěn.

Milada Horáková před soudem
Nejhorší justiční vražda. Smrt Milady Horákové se dotkla Einsteina i Churchilla

Nový československý prezident Antonín Zápotocký tak vyšel vstříc svému americkému protějšku Dwightu D. Eisenhowerovi, jenž mu krátce předtím pogratuloval ke zvolení do funkce s následujícím dovětkem: „Pokud vaše vláda propustí pana Oatise, čímž odstraní překážku, která v důsledku jeho stálého uvěznění stojí v cestě jejich řešení, je vláda USA ze své strany ochotná rokovat na základě plného vzájemného porozumění o otázkách, které vyplývají ze zatčení a jsou doposud mezi námi otevřené.“

Oatis se vrátil domů, kde se musel nejdříve vyléčit z tuberkulózy, načež začal opět pracovat jako novinář. Dožil se poměrně vysokého věku, zemřel až 16. září 1997. V Československu byl mezitím jedním rehabilitačním soudem na přelomu 50. a 60. let zbaven všech obvinění, aby byl tento rozsudek po invazi vojsk pěti států Varšavské smlouvy v roce 1968 dalším soudem opět zrušen. Znovu rehabilitován byl až po Sametové revoluci v roce 1990.