V úterý 1. září začne nový školní rok. Do jaké míry bude normální?
Pevně doufám, že bude relativně normální, ale nevím, zda takové slovo lze vůbec použít, když mluvíme o stavu covidové pandemie. Oproti jaru ale budou podmínky mírnější. Nebude nutné dodržovat homogenní, početně omezené skupiny žáků či přísný režim nástupu do školních budov. Přesto při pohledu na rostoucí čísla nakažených v Evropě je namístě ostražitost. Školní rok zkrátka nebude takový, jako byl před letošním březnem.

V čem bude jiný?
Zásadní rozdíl, který se možná stane trvalým standardem, bude ve zvýšených hygienických opatřeních, tedy častějším mytí rukou, větrání ve třídách, používání dezinfekce. Pokud budou části škol vstupovat do karantény, zásadní roli bude hrát vzdálená výuka. To bude novum proti předchozím letům, byť už nepředpokládáme plošné uzavírání škol. Karanténní opatření by měla být dočasná a místně omezená.

Epidemiologické pokyny se výrazně dotknou mimoškolních aktivit, zájmových kroužků, fungování družiny. Jak jsem se v manuálu dočetla, ruší se i celostátní soutěže vyhlašované a financované ministerstvem školství. Z tohoto pohledu tedy začíná o něco chudší školní rok?
Co se týká aktivit, jako jsou školy v přírodě a školní výlety, tak nejsou zakázané, ale ani doporučované. Musíme být obezřetní. Jednodenní školní výlet do přírody pochopitelně žádoucí je, několikadenní pobyty v uzavřených místnostech pro různé skupiny dětí už nikoliv. Totéž platí pro sportovní aktivity, jichž se účastní několik škol, jako jsou různé turnaje, často pořádané v tělocvičnách. Uvědomme si, že 1. září se do vyučovacího procesu s prolínáním tříd vracejí téměř dva miliony osob, z toho 1,7 milionu žáků. Riziko nákazy tak nepochybně vzroste.

Zatím jsme mluvili o různých omezeních, ale nouzový stav přinesl i pozitivní momenty, například výuku online. Je to věc, na níž se dá stavět v běžném provozu?
Stoprocentně ano. Zpětná vazba od ředitelů ukazuje, že učitelské sbory se dokázaly velmi úspěšně adaptovat na novou situaci. To je naprosto jasný vklad do budoucna, který potvrdil, že pedagogové jsou schopni se rychle učit novým věcem a kvalitně je začít používat. Proto chceme pilotovat distanční vzdělávání ne jako nouzovou variantu, ale jako doplňkovou součást prezenční výuky.

Druhé pozitivum souvisí s tím, že v době nouzového stavu si školy uvědomily, jak přehlcené jsou jejich školní vzdělávací programy (ŠVP). Zhruba 60 procent ředitelů se shodlo, že je nelimitují rámcové vzdělávací programy, ale jejich vlastní, které si zpracovávají samy školy. V mezidobí tak nabobtnaly, že se obecně začalo mluvit o přehlcení učiva. V době plošné karantény se učitelé zcela přirozeně soustředili na podstatné věci. Během léta řada škol upravila svoje ŠVP tak, že se z toho jádrového, klíčového učiva stává standard.

Třetí vklad je ve zlepšené komunikaci mezi rodiči a školou. Učitelé museli v době krize zjišťovat situaci v rodinách, bavit se o podmínkách vzdělávání, pracovat s žáky individuálně. Díky tomu se také daleko víc začalo používat místo známek formativní hodnocení. Když se tyto tři věci protaví do běžného školního roku, dá se na nich velmi dobře stavět.

V manuálech, které ředitelé dostali v noci ze 17. na 18. srpna, se píše, že by měli upravit školní řády právě jednak v otázce povinných omluvenek během distančního vzdělávání, jednak v oblasti hodnocení. Budete jako ministr prosazovat ústup od známkování?
Určitě nebudeme centrálně přikazovat a kontrolovat, zda k němu ta která konkrétní škola přistoupila. Navíc to nemusí být buď, anebo, je možná i kombinace formativního a sumativního hodnocení. Už v době krize jsem říkal, že nemá smysl přehodit vahadlo z jedné misky na druhou a všem nařídit slovní hodnocení. Aby mělo smysl a splnilo svůj účel, musí s ním být ztotožněn především učitel. Příkazy tady nemohou fungovat. Ministerstvo školství ovšem během krize dávalo velmi silně najevo, že formativní hodnocení nebere jako výjimku, ale jako chtěnou variantu. Zvolili jsme nenásilnou formu apelu na školy a ponecháváme jen na nich, jakou cestu si vyberou.

Novela školského zákona, která staví na roveň prezenční a distanční výuku, má mimo jiné předejít tomu, co se stalo na jaře, kdy zhruba 10 tisíc dětí vůbec nebylo v kontaktu se školou. Jak se s tímto tříměsíčním výpadkem vypořádáte?
Role škol je v tom nezastupitelná. Po návratu do tříd nepůjde jen o těch identifikovaných deset tisíc žáků, kteří byli úplně odpojeni, ale o všechny děti. Učitelé musejí zjistit, co umí, v jaké kondici se vracejí do lavic. Pokud by v podzimní sezoně docházelo ke karanténním opatřením, školy od nás dostanou maximální podporu v oblasti počítačového vybavení. Díky schválené sumě 1,3 miliardy korun si školy budou moci vytvořit zhruba dvacetiprocentní rezervu na ICT a softwarové vybavení žáků, kteří na jaře stáli mimo, protože se neměli se školou jak spojit online.

Znamená to, že z částky 20 tisíc korun na jednoho učitele zhruba čtyři tisíce půjdou na podporu žáků, kteří doma nemají počítač ani notebook?
Pro zjednodušenou kalkulaci jsme ty vyčleněné prostředky počítali tak, jak říkáte, tedy na jednoho učitele 20 tisíc korun. Ve skutečnosti to představuje 16 600 korun na pedagoga a 3 400 korun jako rezerva, s níž může ředitel naložit podle svého uvážení. Existují samozřejmě školy, které jsou ICT technikou plně vybaveny, takže zmíněnou sumu mohou využít na nákup softwaru nebo notebooků do zápůjčního fondu pro žáky. Pokud škola toto pokrytí nemá, primárně zajistí techniku pro učitele.

Máte představu, kolik škol nutně potřebuje vybavit ICT technikou?
Z šetření České školní inspekce a třeba také analýz Daniela Prokopa vyplývá, že akutní nedostatek vykazuje zhruba tisíc škol. Už v době krize jsme je oslovili s nabídkou organizace Česko.Digital, která poskytla zapůjčení počítačů, jejich zapojení i zaškolení pedagogů. Zároveň jsme prostřednictvím Národního pedagogického institutu nabízeli webináře, tedy návod, jak používat nástroje vzdálené výuky, a učitelé mohli využít i náš webový portál #NaDálku. Zájem o tyto typy seminářů během krize dramaticky narostl. Pevně věřím, že v tomto směru se nám do konce roku podaří mezery v počítačovém a softwarovém vybavení škol zacelit. Musím ale zdůraznit, že v první řadě by se o to měli starat zřizovatelé. Pochopitelně v době, kdy jsou výpadky v daňových příjmech měst, obcí a krajů, centrum jim vyšlo vstříc. Tato mimořádná intervence ale neznamená, že do budoucna se zřizovatelé své role zřeknou.

Distanční vzdělávání se stalo mottem sezony a různé organizace se předhánějí v tom, jak ho zapojit do běžné výuky. Dovedete si představit, že dejme tomu nadané děti by takto řešily svůj zájem o vybrané předměty a učitelům pak jen dokládaly výsledky svého samostudia?
Po druhém pololetí minulého školního roku si dokážu představit téměř cokoliv včetně toho, že nadaný žák se soustředí na svůj obor, kde ve znalostech převyšuje ostatní děti. Ovšem to není nic mimořádného. Řada talentovaných středoškoláků má individuální studijní plán, účastní se vysokoškolských seminářů a přednášek. V obecné rovině si nemyslím, že by distanční výuka mohla nahradit prezenční, avšak může být jejím vhodným doplňkem. Určitě by neměla probíhat na úkor standardních znalostí v základních předmětech.

Během zavření škol a učení na dálku si mnozí rodiče uvědomili, jak náročná je učitelská profese. Budete se tohoto faktu držet v debatách o rozpočtu na příští rok a prosadíte zvýšení kantorských platů o devět procent, aby jejich průměr činil 45 tisíc korun?
Pevně věřím, že naše vláda tomuto závazku dostojí. My jsme platy v regionálním školství dynamicky zvýšili, jejich růst se stal skutečností. Bylo by z pohledu vlády nejen smutné, ale také hloupé zahodit poslední tři roky reálného růstu platů, kdy jsme se posunuli i v mezinárodním srovnání a začali jsme stoupat z těch nuzných hodnot. Nesplněním slibu bychom zahodili důvěru pedagogického prostředí v to, že vzdělání je pro nás nikoli deklarovanou, ale reálnou prioritou. Za mě tedy vláda tomuto závazku dostát musí. Připomínám i další efekt, o němž jsem hovořil už v době, kdy se rýsoval pokles hospodářského růstu nesouvisející s pandemií. Říkal jsem tehdy, že v takovém období vzroste zájem kvalitních lidí z praxe o učitelské povolání. Je žádoucí, aby těchto odborníků nyní bylo co nejvíce, přicházeli do škol a byli adekvátně ohodnoceni. Vyšší platy pochopitelně znamenají i to, že absolventi pedagogických fakult skutečně půjdou učit a ve školství také zůstanou.

V turbulentních jarních měsících trochu zaniklo, že ministerstvo školství prosadilo zákon, jímž se zásadně mění maturity, kdy matematika zůstane jedním ze dvou volitelných povinných předmětů a sloh i ústní zkouška z češtiny a cizího jazyka se přesouvají do školní části. Z mého pohledu je to výrazné posílení postavení škol a jejich vedení. Vnímáte to podobně?
Vnímám to úplně stejně. V posledních letech razíme strategii, v níž věříme ředitelům jako manažerům škol a na jejich schopnosti plně spoléháme. Jsme přesvědčeni, že jako pedagogičtí lídři spojují svůj osobní kredit s kreditem školy. Jsem toho názoru, že nepřekročitelné minimum v podobě didaktických testů má mít v gesci stát, neboť tím ručí za elementární laťku vědomostí. To podstatné má však zůstat na škole, kde dokonale znají osobnost každého maturanta. Naše představa je, že didaktické testy by neměly být hodnoceny známkou, ale závěrečným sdělením, zda žák uspěl, nebo neuspěl, což se promítne v procentuálním vyjádření výsledku. Základní laťka tak osvědčí minimální hodnotu znalostí, zásadní profilující část ale bude v kompetenci školy.

Na podzim by vláda měla schválit Strategii vzdělávací politiky 2030+, která bude trochu vaším politickým odkazem. Každý, kdo se s ní seznámil, nešetřil na adresu odborného autorského týmu chválou. Vždy ale následovala otázka: Jak chce ministr dokázat, aby se to dostalo do praxe?
Jsem si vědom, že je to další z řady velmi kvalitních dokumentů v oblasti vzdělávání počínaje Bílou knihou, která vznikla před devatenácti lety. Převedení Strategie 2030+ do praxe by mělo zaručit to, že nejde o vizi bez milníků, ale že se mění v jednotlivé implementační karty. Bohulibé vzdálené cíle se v nich přetavují na konkrétní plány dosažitelné během tří let. Pokud se bavíme třeba o středním článku řízení, je tam jasně řečeno, že bude pilotován a pak bude vybrán nejlepší model, který se zavede. Reálně popsaným opatřením, jichž je méně než v minulých dokumentech, jsme přizpůsobili i strukturu sekce regionálního školství na ministerstvu tak, aby se mohla soustředit na realizaci Strategie 2030+.

Jak toho chcete docílit v zemi, kde o vzdělávací politice rozhoduje 14 krajů a několik tisíc obcí?
Abychom mohli školy řídit nejen prostřednictvím financí, což se nyní díky reformě financování regionálního školství podařilo vyladit, musíme se soustředit na podporu jako klíč k úspěchu. Ve chvíli, kdy ministerstvo školství bude přes Národní pedagogický institut a střední články řízení schopno dostat do škol všestrannou podporu, podaří se mu přemostit různý přístup zřizovatelů.

Vysvětlete, prosím, čtenářům, co myslíte středním článkem řízení?
Dříve měla každá škola svůj okresní školský úřad, na nějž se v případě potřeby obracela o radu. Návrat k tomuto systému možný není, ale naším cílem je dostat kvalifikované metodiky a odborníky do území, blíž ke školám. Pro rozumy se nemá jezdit do Prahy nebo na kraj, ale do nedalekého města. Tam musejí být k dispozici lidé, kteří budou vědět, jak problém vyřešit.

Takže se budou zřizovat nové úřady?
Právě proto, abychom na tuto odpověď mohli správně odpovědět, budou se pilotovat různé formy. Někde fungují místní akční plány, jinde metodické kabinety. Nastal čas, abychom jednotlivé aktivity a projekty vyhodnotili a vytipovali přirozené pedagogické lídry v daném území. O formě tedy ještě mluvit nemohu, chceme otestovat různé modely.

Mluvíme-li o vyšší efektivitě řízení, vyloženě se nabízí námět, aby každý ředitel školy měl ze zákona k ruce jakéhosi technického náměstka, který se bude soustředit na provoz budovy a administrativu. Nezvažujete něco podobného?
Když jsme dělali analýzu toho, jak jsou ředitelé škol administrativně vytíženi, ukázalo se, že nesmírně. Paradoxně nejde ani tak o výkazy pro ministerstvo školství, ale o požadavky jiných resortů, které my nemůžeme ovlivnit. Nabízí se varianta oddělení pedagogického lídra a technického ředitele, která by dávala smysl i po ekonomické stránce, hlavně na větších školách. Určitě ji budeme v rámci Strategie 2030+ ověřovat. U malých škol se naopak nabízí možnost přenesení právní subjektivity na obec jako zřizovatele.

Českou společnost a vzdělávací systém hodně trápí socioekonomické rozdíly v jednotlivých regionech. Nejvíce se to týká Karlovarského, Ústeckého a Moravskoslezského kraje. Máte konkrétní představu, jak tento gordický uzel opakovaných generačních neúspěchů rozetnout?
Trefila jste největší problém českého vzdělávacího systému, jímž je sociální nerovnost. Zmiňují se o ní všechny strategické dokumenty. I sociologové ovšem říkají, že jakékoli kroky tímto směrem se projeví s obrovským zpožděním. Problém je, že tady se snoubí několik oblastí: so-ciální, vzdělávací, terénní práce a motivace rodin. Když vše nebude řešeno komplexně, neposuneme se dál. V oblasti školství víme, že musíme změnit nepříznivou strukturu pedagogů, neboť v těchto regionech je nejvíc nekvalifikovaných učitelů, ačkoli právě tam by měli působit ti nejlepší a pedagogicky nejzdatnější.

Jsem rád, že například Karlovarský kraj už otevřel otázku motivace učitelů, které chtějí do regionu přilákat. Následně musí centrum zajistit maximální podporu učitelům v místech, kde se koncentrují různé problémové jevy. A to zase nejde bez spolupráce se sociálními odbory a terénními pracovníky. Kroky v oblasti vzdělávání nehodláme odkládat, centrum se bude angažovat a věnovat se jim detailně a dlouhodobě. Je to jedna z věcí, která se jako červená nit musí táhnout celou Strategií 2030+. Pokud se chceme dobrat reálných výsledků, bude to trvat dvě až tři volební období. Nemůžeme ovšem dál otálet.

Tři volební období nemůže rozhodně počkat to, po čem volají všichni učitelé, a to je redukce rámcových vzdělávacích programů. Máte představu, jak ji provést?
Po covidové krizi mám lepší představu než před ní. Jak už jsem zmínil, řada ředitelů zjistila, že hlavní problém není v rámcových vzdělávacích programech. Samozřejmě mohou být lepší, úspornější, modernější. Ministerstvo jejich revizi provede, ale podstata věci tkví ve školských vzdělávacích programech a v přístupu učitelů. Za nás mohu říct, že nehodláme dělat žádnou revoluci, ale opět se uchýlím ke kouzelnému slůvku podpora. Mnoho učitelů zajisté dokáže vyhodnotit, co je v jejich předmětu důležité, co by si měl žák odnést do života a podat to natolik zajímavě, že se to skutečně stane.

Je ovšem dost i takových, kteří si s volností získanou přechodem od osnov k rámcovým vzdělávacím programům neví rady. Kdyby tu byla dostatečná podpora, návod, metodika, mohli je všichni využít a zorientovat se. Klíč tedy není v tom, že přepíšeme jádrové učivo a omezíme to rozšiřující, ale že přijdeme s jasnou nabídkou podpory. Učitelé musejí mít k dispozici kvalitní portál, kam si kdykoli budou moci sáhnout pro inspiraci, učební materiály, vzorové příklady a budou se moci posouvat dál, i když nebudou po večerech něco sami kreativně vymýšlet.