Zdroj: DeníkBetlémy se svatou rodinou, třemi králi, pastevci, velbloudy, slonem, ale také kominíčkem pro štěstí, vinaři či lovci. Antonín Kučera si dává na svých betlémech vyřezávaných z lipového dřeva záležet. Každý rok přidává další a další figury. Řezbářství se přitom začal věnovat až v důchodu a pokračuje i ve svých 74 letech. Svou dílnu má v rodinném domě ve Vysoké Peci.

Práci se dřevem obdivoval po většinu života spíše na dálku. Sám se živil jako instalatér. K řezbářství ho přivedl až jeho syn, který přišel se zvláštním požadavkem. „Z dovolené si přivezl figurky do betléma, chyběl mu ale chlév s jesličkami,“ přiblížil. Synovi je vytvořil, nožík a dláta ale neodložil. Pokračoval vyřezáváním figurek. „První nebyly nic moc, měly ještě placaté obličeje, chvíli trvalo, než jsem se odvážil do toho pořádně říznout,“ prozradil.

První ucelený betlém Antonín Kučera vyřezal pro rodinnou přítelkyni, která slavila sedmdesáté narozeniny. Protože dárek vyvolal ohromné nadšení, udělal z toho tradici. Betlém od něj při zvláštních příležitostech dostávají další lidé ze širokého okruhu přátel. Už jich vyrobil mezi dvaceti a třiceti. Jeden věnoval i obecnímu úřadu ve Vysoké Peci, která ho přes Vánoce vystavuje v cukrárně, a ten největší bývá k vidění ve velkém okně místního hostince. Každý rok tam přibude některá figurka, nebo drobné stavby jako studna, zvonička či kaple.

Obecní úřad s třípatrovou těžní věží.
Střípky z Vysoké Pece: Podívejte se, jak vypadá benjamínek mezi obcemi

I díky tomu se o tvorbě řezbáře dozvěděli lidé ze širšího okolí, kteří by betlém také rádi získali. Ocitají se však v dlouhém pořadníku.

V posledních letech pan Kučera zařadil i další výrobky ze dřeva, jako sošky andělů nebo znamení zvěrokruhu. I těmi obdarovává přátele. „Všichni dnes všechno mají, co bychom jim kupovali? Raději darujeme něco, co člověk sám vytvořil,“ říká řezbář. Práce se dřevem mu dělá radost. „A velkou. Jsem rád, že tu po mně něco zůstane,“ pochvaluje si.

Původně pracoval hlavně v obýváku, jeho ženu ale zlobil dřevěný prach, který pokrýval veškerý nábytek a zalézal i do oblečení. Proto si pan Kučera udělal dílnu v patře rodinného domu, kde si vyrobil i zvláštní „inkubátor“, jak svému zlepšováku říká. Je to zevnitř nasvícená skříňka s prosklením, do které vstrčí obě ruce manžetami, a řeže a brousí v tomto prostoru. „Od té doby nepotřebuji brýle a respirátor kvůli dřevěnému prachu. Jen občas musím zevnitř očistit sklo štětcem, protože je zaprášené,“ chválí si nové podmínky.