Doplatil na to, že se s dalšími mladíky postavil bolševické totalitě. Příslušníkem asi devítičlenné odbojové skupiny „Smrt“ se Leonid stal v roce 1949 v pouhých třinácti letech.

Chlapci měli jednoduchý plán: s americkou armádou osvobodit Podkarpatskou Rus od nadvlády Sovětského svazu. Rozbíjeli okna, ukradli zbraně a šířili protikomunistické letáky. Každou sobotu v noci je rozhazovali před užhorodskými kostely, aby je našli lidé, co šli druhý den na bohoslužbu. Za tuto činnost dostal u soudu deset let vězení.

Irina Juřinová s maminkou v roce 1937.
Karbanátky z lidského masa, mrtvé dítě na okně. To byla děsivá zima v Leningradu

Leonida Dohoviče transportovali do archangelské pracovní kolonie pro mladistvé na poloostrově Konvejer poblíž řeky Severní Dvina u Bílého moře.

Vzpomínky Leonida Dohoviče zdokumentovali redaktoři obecně prospěšné společnosti Post Bellum pro sbírku Paměť národa. Ta vzniká díky drobným podporovatelům. Pomozte Paměti národa i vy třeba stokorunou měsíčně. ZDE. Děkujeme.

Nepodrobil se a jako šestnáctiletý se pokusil o útěk za lágru. Kopal tunel, kterým by se proplazil na svobodu a dostal se do Finska. Odtud chtěl pokračovat domů do Karpat a připojit se k některé odbojové skupině.

V lágru psal také protisovětské básně a agitoval mezi spoluvězni proti Stalinově diktatuře.

Když vyšly najevo Leonidovy plány uprchnout, potrestal ho soud v Archangelsku 15. října 1952 dalšími deseti lety vězení. Tvrdí, že v další čtyřech let přežil střelbu vojáků dostávkujících vězňů v jednom z lágrů ve Vorkutlagu. V lágru organizoval protikomunistickou skupinu.

Leonid Dohovič vypráví, že v dalších čtyřech let přežil střelbu vojáků do stávkujících vězňů v jednom z lágrů ve vorkutské oblasti, což se z ukrajinských archivů nepodařilo ověřit. Část spisu zřejmě zmizela, nebo se skrývá v ruských archivech, které tyto dokumenty nezpřístupňují.

Na svobodu se Leonid Dohovič dostal až po uvolnění režimu v Sovětském svazu v roce 1956.

Vyhnání maminky Ferdinanda Korbela ve filmu Krajina ve stínu, miminko je Ferdinand Korbel.
Zavraždili mu otce, katy byli sousedé. Teror inspiroval i film Krajina ve stínu

Stalo se tak po čtyřhodinovém Chruščovově projevu na XX. sjezdu Komunistické strany SSSR, ve kterém následník Stalina připustil nezákonnosti, odsouzení nevinných apod. Následně komise při soudech začaly propouštět tisíce politických vězňů z gulagů. Obvykle jim jen snížili původní tresty právě na tolik, kolik let již v lágrech seděli. Levko Dohovičovi snížili trest na šest let a byl propuštěn domů do Užhorodu.

Zanedlouho poté se mu podařilo vystěhovat s matkou a dalšími sourozenci do Československa, kam utekl před sovětskou mocí jeho otec již na konci roku 1944.

Hradilek: Leonid byl neuvěřitelně statečný

„S příběhem Leonida Dohoviče jsem se poprvé seznámil v roce 2015. Zpočátku jsem mu nevěřil a připadla mi v mnoha ohledech krajně nepravděpodobný,“ řekl Paměti národa Adam Hradilek, historik z Ústavu pro studium totalitních režimů, který se zabývá perzekucemi československých občanů v Sovětském svazu.

„Ale v archivech ukrajinských bezpečnostních složek jsme se dostali k jeho spisu a mnoho informací z jeho vyprávění se potvrdilo,“ upozornil Adam Hradilek. „Ukázalo se, jak neuvěřitelně statečný byl a co všechno prožil.“

Leonid Dohovič se svěřil se svým dramatickým osudem v letošním roce Paměti národa. Na své dětství vzpomíná navzdory 2. světové válce rád, považuje ho za krásné do okamžiku, kdy Podkarpatskou Rus osvobodili od maďarské okupace sovětští vojáci.

Jeho otec kněz uprchl před bolševiky na Slovensko

Stalinovi přisluhovači začali s represemi vůči komukoliv, kdo by ohrozil hladký průběh sovětizace Podkarpatské Rusi – maďarské a německé menšině, ukrajinské a rusínské nekomunistické inteligenci, čechoslovakistům nebo, sionistům apod. Mimořádně tvrdé útoky vedly představitelé sovětské moci na řeckokatolickou církev.

Kdo z kněží nich nepřestoupil na pravoslavnou víru, dočkal se uvěznění a transportu do gulagu. „Otec utekl ještě před koncem války na Slovensko, do vesnice těsně za hranicemi s Podkarpatskou Rusí,“ řekl Paměti národa Leonid Dohovič. „Sověti se ho předtím snažili zatknout, ale schoval se v kostele.“

Fotografie členů rodiny Hadwigerovy, nahoře vlevo Otec Wilhelm a sourozenci.
Anna v gulagu zažila ledové peklo. Na dívku visící na ostnatém drátě nezapomene

Později, v roce 1946, se za otcem dostala do slovenské obce Slemence také jedna z jeho tří dcer. Hranici se pokoušel překročit rovněž Leonid Dohovič. Schovaný v kukuřičném poli chtěl přeběhnout hranici na pokyn své tety, která takto převedla víc lidí. Nečekaně se tam však objevil pohraničník, který jedenáctiletého Levka vystrašil, vrátil se tedy zpátky domů. O dalších pokusech už nechtěl nic slyšet, i když ho maminka několikrát přemlouvala.

V roce 1948 se zbytek rodiny Dohovičových přestěhoval z vesnice Turja Remety do Užhorodu. Maminka učitelka nemohla kvůli otcově útěku do Československa dělat svou práci a živila se jako uklízečka. Rodinu sužovala chudoba. Leonid pracoval u sedláka za jídlo pro sebe, dvě sestry a matku.

Útisk Rusínů se stupňoval

Kolem sebe pozoroval Leonid stále více utiskování Rusínů sovětskými úřady. Policisté pozavírali mnoho rodinných přátel, bolševici likvidovali řecko-katolickou církev a naháněli rolníky do kolchozů. Rebely zavírali do vězení nebo dokonce posílali na smrt.

S dalšími mladíky vytvořil Leonid začátkem září 1949 ilegální odbojovou skupinu Smrt. Nejdříve ji vedl sedmnáctiletý student střední hudební školy Aleksander Čurgovič, pak ho vystřídal patnáctiletý Alexej Kijovič. Přidalo se k nim dalších šest studentů.

Jarmila Weinbergerová na fotografii z roku 2016.
Přežila čtyři koncentráky. Byla svědkem apokalypsy ve tmě i obětování se matek

„Mezi plány skupiny patřilo kromě vydávání letáků, rozbíjení oken v bytech komunistů, sabotáže elektrických zařízení, telefonní sítě a železnice, opatření zbraní a útěk za hranice,“ uvedl Adam Hradílek.

Leonid vytvořil podle spisu patnáct až dvacet letáků s heslem ‚Smrt komunismu‘ a ‚Smrt Stalinovi‘ a část jich předal kamarádům ze skupiny, aby je rozšířili.

Chlapci ukradli samopal a dvě pistole

V maďarštině napsal báseň proti sovětizaci své vlasti. Osmého října 1949 se vloupal do bývalé užhorodské synagogy. Nacházel se tam sklad Mosfilmu, který natáčel na Zakarpatí válečný film.

Z rekvizitáře ukradl Leonid samopal a dvě dýmovnice, jeho kamarádi dvě pistole. Se zbraněmi plánovali utéci do Československa k otci Leonida a s jeho pomocí dále do USA. „Věřili, že brzy vypukne válka mocností a oni po boku americké armády osvobodí Zakarpatí,“ dodal Adam Hradilek.

Studentská odbojová skupina nevydržela dlouho.

Levko Dohovič začal nosit špatné známky ze školy, místo učení totiž kreslil letáky. Maminka, kterou si pozvala ředitelka do školy, přiznala, že si se synem už neví rady. Řekla také, že u syna našla protisovětské letáky, které zničila. Ředitelku požádala o shovívavost. Krátce poté ředitelka školy a třídní učitelé vyslechli Alexeje Kijoviče a dalšího studenta z odbojové skupiny, kteří jim vše prozradili.

Adolf Burger
Z Osvětimi do ďáblovy dílny. Byli jsme tam jako mrtví na dovolené, říká přeživší

Leonida označili za tvůrce letáků. Čtrnáctiletý školák se přiznal třídním učiteli. Ředitelka se snažila, aby kauzu řešila pouze škola. Zprávy však prosákly ven a v únoru 1950 přišly na řadu výslechy na policii. „Vyslýchali mě ve dne v noci. Nemohl jsem spát,“ řekl Leonid Dohovič Paměti národa. „Byl jsem tak unavený, že jsem usínal vestoje. Jen jsem se opřel o dveře a už jsem spal. Chytili mě tak a potrestali.“

Z devítičlenné party byli odsouzení podle vyšetřovatele jen tři hlavní organizátoři, ostatní propustili. Kluci Alexej Kijovič a Aleksandr Čurgovič dostali 22. května 1950 pětadvacet let a nejmladší Levko Dohovič deset let v gulazích. Soud je uznal vinnými z vlastizrady, členství v protisovětské organizaci a z masové protisovětské agitace. Kijoviče a Čurgoviče zachránil před trestem smrti jejich věk, nebylo jim ještě 18 let. Leonid Dohovič vyvázl s deseti lety díky své nezletilosti. V Sovětském svazu směly soudy od roku 1935 trestat zločince od 12 let.

Mezi kriminálníky šlo politickým vězňům o život

Ve věznici v Užhorodě umístili čtrnáctiletého Levka Dohoviče do cely s řecko-katolickým knězem Ivanem Miňou, přítelem jeho rodičů. Dal mu rady, jak přežít transport do lágru, život v něm a sibiřskou zimu: „První rada se týkala jídla. Při transportu jsme měli na den slanou rybu, kostku cukru a kus chleba,“ prozradil Leonid Dohovič. „Dostal jsem radu, abych rybu snědl bez obav. Je sice strašně slaná, ale když si po ní dáte půl kostky cukru, necítíte žízeň.“

Druhá rada sloužila Leonidovi k přežití v lágru. Podle ní si nelehal na betonovou zem oblečený, ale vždy si svlékl kalhoty, položil se na ně a přikryl se kabátem. „Fungovalo to. Poslední rada byla, abych se vždy domáhal toho, ať mě vždy dají mezi politické vězně, a ne mezi vrahy a zloděje.“

Jednou se ale mezi kriminálníky dostal. Šlo tam prý o život: „Mohli vás jako politického vězně prohrát v kartách a zabít,“ vypráví Leonid Dohovič.

V lágru psal protisovětské básně

Vzrůstem malý a vyhublý chlapec Leonid Dohovič byl nejdříve donucen v lágru vykonávat extrémně těžkou práci na pile, kterou odmítl. Za to vyfasoval trest deset dní v korekci, kde těžce onemocněl zápalem plic. Po návratu z marodky dostal práci v táborové knihovně, kde začal chystat útěk.

Koncem roku 1951 pozval do knihovny několik spoluvězňů a přemlouval je k založení skupiny, jež by vyrobila rádiopřijímač, naplánovala útěk a připojila k jedné z odbojových skupin na Zakarpatí.

Válkou zničená slovenská obec Nižná Pisaná.
Netušili, kdo je v dětství zachránil z Údolí smrti. Teď se dozvěděli pravdu

„Ve spisu tehdejšího ministerstva pro vnitřní záležitosti se kromě básní dochovaly vlastnoručně nakreslené schéma rozhlasového příjemce a nedodělaná mapa Archangelsku a okolí,“ poznamenal Adam Hradilek. „Leonidovi se rovněž podařilo získat kompas.“

Podle Leonida Dohoviče mu s přípravou útěku pomáhali učitelka z táborové školy. Leonid chtěl z lágru zmizet podzemním tunelem. Začal ho kopat na sklonku roku 1951 a přidali se k němu dva mladíci z Ukrajiny a Estonska.

Dokázal vykopat tunel dlouhý 2,5 metru

Tunel začínal ve školním baráku ve vzdálenosti přes pět metrů od plotu ohraničujícího tábor. Leonid Dohovič nicméně stihl vykopat jenom dva a půl metru tunelu. Pak přišlo jaro, zmrzlá zem povolila a ve vlhké hlíně se nedalo v hloubení únikové cesty pokračovat.

Dne 15. června 1952 získal v táborové škole vysvědčení s vyznamenáním za vynikající prospěch. Za několik dní ho začali vyšetřovat kvůli antisovětské agitaci a psaní protisovětských básní. Dozorci navíc odhalili nedokončený tunel. V říjnu 1952 mu soud v Archangelsku udělil dalších deset let vězení.

Židovské děti, které byly 20. dubna 1945 povražděny v hamburské škole v důsledku zrůdných nacistických pokusů
Nevidím rozdíl mezi Židy a morčaty, řekl lékař. Na svědomí měl smrt 20 dětí

V dostupných archivech ukrajinských bezpečnostních složek se pak stopa Leonida Dohoviče na jeho cestě po sovětských lágrech ztrácí. Lze z nich vyčíst pouze jeho věznění v Irkutské oblasti v roce 1954 a propuštění z tábora v Angarlagu dne 6. června 1956, tedy čtyři měsíce po Chruščovově zlomovém projevu.

Období od konce roku 1952 do června 1956, o nichž archivy zatím mlčí, popsal Leonid Dohovič Paměti národa a ve své memoárové knize Kronika života politického vězně č. 2A 424, která vyšla na Slovensku v roce 2014.

Pro bachaře byli političtí vězni nejhoršími bandity

Leonid Dohovič vypráví, že přežil stávku vězňů ve vorkutské oblasti. Odehrála se prý v jednom z řady tamních lágrů – Rudniku. V létě 1953, čtyři měsíce po Stalinově smrti, vězni požadovali, aby se otřesnými podmínkami v táboře zabývala zvláštní komise. Političtí vězni také chtěli, aby dostali po Stalinově smrti amnestii stejně jako klasičtí kriminálníci.

„Ale my jsme na tom byli hůř než zloději a vrazi. O nich bachaři říkali, že se převychovají, ale my političtí vězni jsme pro ně byli nejhorší banditi,“ vypráví Leonid Dohovič.

Svatební foto Juliány a Miroslava Lápkových
Komunisté ji znásilnili i vydírali. Přesto ji jeden z nich odradil od sebevraždy

Vzpouru vězňů ukončily speciální jednotky, které do vězňů začaly střílet. Spustily dvě krátké dávky z kulometů, popisuje Leonid Dohovič, prý ten den zahynuly stovky vězňů a mnoho jich bylo zraněno včetně jeho, zasáhla ho kulka do nohy.

Kvůli chybějícím archivním materiálům však není možné jeho svědectví potvrdit, avšak ani vyvrátit. Skutečností zůstává, že v nedalekém Rečlagu také ve vorkutské oblasti, kde si odpykával svůj trest Leonidův kolega z odbojové skupiny Kijovič, jak jsme zjistili z odborné literatury, zahynulo v létě 1953 při povstání 42 vězňů a 135 jich utrpělo zranění.

V lágrech se učil od vynikajících umělců

Leonid Dohovič v gulazích dospěl. Z dospívajícího kluka vyrostl dvacetiletý muž. Ve vyprávění pro Pamětí národa říká, že ho vychovali vynikající světově uznávaní umělci, po jejichž boku rozvíjel svůj hudební talent. Učili ho političtí vězni v gulagu, například hlavní dirigent opery v Oděse Leonid Iščenko, učitel z Vyššího hudebního institutu z Leningradu, houslista, profesor Alechnovyč nebo ředitel Estonského národního divadla v Tallinu, režisér, herec a divadelní pedagog Leo Kaalmit. Dohovič v lágru založil mužský komorní sbor, učil se hrát na klarinet a housle.

Robert Ospald (vpravo) a Zdeněk Pohl v kukuřičném poli u hranic.
Za železnou oponu se dostal po drátech vysokého napětí. Ani strach ho neodradil

Po propuštění spěchal Leonid Dohovič za rodinou do Užhorodu. Po uvolnění stalinského teroru se mohli za svými příbuznými do Československa odstěhovat z Podkarpatské Rusi zbylí členové rodin. O povolení požádali rovněž Dohovičovi.

V Československu ho zbavili práce s mladými zpěváky

Leonid nevěřil, že ho jako propuštěného a dvakrát odsouzeného vězně pustí. Díky malému podvodu laskavého podplukovníka na oddělení pasů a víz se nicméně do Československa dostal v březnu 1957. Jejich žádost o vystěhování podstrčil do štosu již schválených od KGB a odeslal na úřad do Moskvy, popsal po roce 1990 onen plukovník panu Dohovičovi.

Nejdříve žil s otcem v Čechách, posléze se přestěhoval na východní Slovensko. Vedl tam Poddukelský lidový sbor a později založil pěvecký sbor Vesna. V roce 1971 ho však komunisté zbavili funkce sbormistra a musel se život jako dělník. „Řekli mi, že jsem měl špatný ideologický vliv na mládež,“ vysvětlil.

Jan Smudek před rokem 1945
Pan Nepolapitelný. Odbojář Jan Smudek se nedal zastavit a inspiroval i Hollywood

Až do roku 1989 ho Státní bezpečnost vedla v kategorii „nepřátelská osoba“: „Chodil jsem na výslechy jednou za dva tři měsíce. Jednou mi jeden estébák řekl, že když jim nic nepovím, vrátí mě do Sovětského svazu, kde se se mnou bezpečnostní orgány nebudou mazat tak jako tady,“ podotkl Leonid Dohovič.

Nezalekl se. Trval na tom, aby estébákova slova zaznamenala zapisovatelka. Věděl, že si StB nedovolí, aby existoval důkaz, jak jeden z jejích příslušníků prohlásil, že v Sovětském svazu jsou bezpečnostní složky horší než v Československu. „Vyprošuji si, aby přede mnou jako před sovětským občanem někdo takhle mluvil o sovětských orgánech!“ vmetl Leonid Dohovič estébákovi do tváře.

Časté výslechy ho sice obtěžovaly a unavovaly, ale příliš si z nich nedělal. „Estébákům jsem říkal – Vy mě svými otázkami nenachytáte, když mě tolikrát vyslýchala tajná policie v Sovětském svazu,“ vyprávěl Leonid Dohovič.

Lech Wałęsa (uprostřed), zakladatel nezávislých odborů Solidarita a aktivista za lidská práva
Před 40 lety vznikla v Polsku Solidarita. Sověti zuřili, Husák byl pro invazi

„Na StB jsem byl naposledy na konci října 1989,“ uvedl v roce 2020 pro Paměť národa Leonid Dohovič. „Abych řekl pravdu, výslechy mi trochu chybějí, nemám si s kým popovídat.“

Vzpomínky Leonida Dohoviče zdokumentovali redaktoři obecně prospěšné společnosti Post Bellum pro sbírku Paměť národa. Ta vzniká díky drobným podporovatelům. Pomozte Paměti národa i vy třeba stokorunou měsíčně. ZDE. Děkujeme.

Mikuláš Kroupa, Miloslav Lubas, Tomáš Zálešák, Peter Kováčik, Adam Hradilek