O den později, tedy v sobotu 2. září 1933, byly oba kufry nalezeny ve vlacích v místě určení – jeden v Bratislavě a druhý v Košicích. Nikdo se k nim nehlásil a jejich obsah se jevil podezřele, takže byly nakonec úředně otevřeny. V kufru vypraveném z Masarykova nádraží do Bratislavy byla lidská hlava a nohy, v kufru cestujícím z Wilsonova nádraží do Košic ruce a trup.
Pitva prokázala, že nalezené části těla patří jedné ženě, usmrcené dvěma ranami do hlavy, zasazenými nejspíše kuchyňským sekáčkem. Hlavu oddělil vrah od těla hned po činu, zřejmě nožem, poté ještě nejméně sedmkrát do mrtvého těla bodl.
Fotografie uříznuté hlavy i kufrů zveřejnila policie ve všech novinách, kufry navíc veřejně vystavila. Doufala, že se tak dozví identitu oběti. A tato naděje se jí splnila. Brzy se přihlásily dvě ženy, které v rozřezané mrtvé nešťastnici rozpoznaly svou sestru Otýlii Vranskou.
V době své smrti dvaadvacetiletá Otýlie Vranská se narodila 9. března 1911 na Slovensku v obci Brezno nad Hronom jako jedno z pěti dětí (čtyř dcer a jednoho syna) chudého příležitostného metaře. Bezprizorní rodina žijící v neustálé finanční tísni jí žádnou smysluplnou životní perspektivu nenabízela, takže se mladá žena poměrně záhy začala dostávat na okraj tehdejší společnosti a do sporů se zákonem. Tři roky strávila v polepšovně za krádeže, v 18 letech byla trestána za potulku.
V březnu 1933 odjela ze Slovenska za vidinou lepší budoucnosti do Prahy, kde přežívala pomocí příležitostné prostituce. Nebyla to žádná ostřílená profesionálka – spíš se po restauracích a kavárnách zkoušela seznamovat a doufala, že jí jednou bude přát štěstí a natrefí na někoho bohatého, kdo si vezme. Do té doby byla ochotna spát s muži, kteří jí zaplatili útratu nebo nabídli přenocování. Pro ostatní pražské prostitutky byla tahle „Slovačka“, jak jí přezdívali, naivní venkovské tele.
Živou ji lidé spatřili naposledy v noci z 31. srpna na 1. září 1933, kdy prošla několik pražských restauračních podniků. Tím posledním, do něhož zavítala asi hodinu po půlnoci, byla restaurace U Šmelhauzů v pražské Melantrichově ulici. Podle pozdějšího vyšetřování nahlížela do tanečního sálu, jakoby někoho hledala, ale dovnitř nevešla. Po nezjištěné době odešla a její příběh nešťastné ztracené existence se zřejmě ještě tutéž noc uzavřel. Zato se zrodil kriminální případ, který dodnes patří k nejslavnějším v dějinách české kriminalistiky.
Policie začala rekonstruovat pohyb nešťastné ženy onu osudnou noc z 31. srpna 1933 a jako nápovědu měla pitevní nález, podle nějž Vranská nejméně hodinu a nejvýše dvě hodiny před svou smrtí snědla jablko, protože jeho slupky se našly v jejím žaludku ještě nenatrávené. Když policisté začali tuto stopu prověřovat, dozvěděli se z výpovědí svědků, že si toto jablko dala v restauraci U politické mrtvoly, která se tehdy nacházela v Křemencově ulici. Spolu s muškátovým vínem jí je objednal mladý kudrnatý blonďák, jehož se bohužel nepodařilo nikdy ztotožnit. Tato stopa nikam nevedla.
Pozornost kriminalistů si však brzy získal jiný muž. Vranská se totiž objevovala krátce před svou smrtí ve společnosti rotmistra Josefa Pěkného a podle výpovědi své sestry od něj dostala dokonce i nabídku k sňatku s tím, že jí zajistí práci ve vojenské prádelně.
Podle další svědkyně Boženy Velingerové se Pěkný s Vranskou 31. srpna kolem osmé večer opravdu sešel. Na schůzku v pražské pasáži Koruna ale přišel s další svou společnicí, rovněž prostitutkou Antonií Koklesovou. Vranskou, která Koklesovou znala z dřívějška, to prý rozčílilo a došlo k hádce, přesto však všichni tři odešli společně do hostince U Kupců ve Štěpánské ulici. Teprve kolem 11 hodin večer se před kostelem svatého Ignáce na Karlově náměstí rozešli, Pěkný s Koklesovou zamířili domů a Vranská na svou poslední noční pouť.
Způsob provedení vraždy naznačoval, že pachatel jednal v afektu, možná pod vlivem alkoholu, o čemž svědčily bodné rány kolem levého prsu, které vznikly až po oddělení hlavy. Na druhé straně se však vrah zbavil těla velmi racionálně; končetiny i hlava byly odřezány až téměř odborným způsobem. Dočasně podezřelým se proto stal dokonce i pražský chirurg a blízký přítel Tomáše Garriguea Masaryka Arnold Jirásek.
Zdánlivá odbornost v rozčtvrcení těla však byla opět spíše klamnou stopou – reálně mohlo jít i o běžnou zručnost, jakou se může vyznačovat každý, kdo pravidelně pracuje s řeznými nebo sečnými nástroji, dost možná včetně vojenského rotmistra.
Vrátila se Vranská ze svého nočního tahu právě k němu, a když ho znovu našla ve společnosti Koklesové, vyústilo to v další mileneckou hádku a rvačku, jež pro ni skončila tragicky?
Dům, v němž měl rotmistr svůj byt, se nacházel v pražské Michli v oblasti dnešní ulice U Plynárny, a to zhruba v místech, kde je dnes železniční násep. V jedné věci byl rotmistrův byt na svou dobu poněkud výjimečný – jeho součástí byla totiž velká vana, taková, v jaké se dá pohodlně rozřezat tělo. Přesto se proti Pěknému ani proti Koklesové nenašel dostatek důkazů.
Případ nabral nové obrátky v roce 2017, kdy potomci Pěkného i Koklesové poskytli forenzním genetikům svou DNA pro srovnávací analýzu s cizí DNA, která se našla u Vranské (ta měla mimo jiné za nehty několik cizích, pravděpodobně ženských vlasů). Srovnávací testy již byly provedeny a policie oznámila, že v případu se nevyskytlo žádné nové jméno. Jinak ale případ nekomentovala: podle ředitele Muzea policie ČR Radka Galaše neproběhlo v této věci soudní řízení a od žádného pachatele nebylo nikdy získáno žádné přiznání, takže oficiálně uzavřít tento případ a oznámit jméno pachatele nejde. Můžeme si tak klást jen dráždivou otázku, zda životaběh nešťastné mladé ženy našel svůj konec právě v Michli.
PODCASTY A VIDEA
5
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
