Křesťanství a komunismus mají v čemsi – podle Bláhy – společný základ. A v tom je ukrytý jeho životní paradox. Jeho poctivost v křesťanské víře způsobila, že ho soudruzi v roce 1953 dvakrát odsoudili a uvěznili za tu samou věc. Na vojně odmítl pracovat na zasvěcený den v sobotu. Poprvé u soudu za neuposlechnutí rozkazu dostal rok, podruhé šest let.

Druhý trest si Bláha odpykával na uranovém lágru Eliáš, kde se potkal s politickými vězni, ale také s podvodníky, zloději a vrahy. Nejbližším kamarádem se mu ve vězení stal Vojtěch Matyáš, vrah, který v roce 1946 ubil sekerou spícího hajného.

Příběhy Miloslava Bláhy a Vojtěch Matyáše zdokumentovali redaktoři Post Bellum pro Paměť národa. Tato unikátní sbírka dnes obsahuje už několik tisíc vyprávěných příběhů válečných veteránů, odbojářů, politických vězňů a mnohých dalších. Vzniká díky drobným dárcům. Připojte se i vy třeba tak, že vstoupíte do Klubu přátel Paměti národa. Děkujeme.

Matyáš, který si za vraždu odseděl dvacet let kriminálu, a Miloslav Bláha své životní příběhy vyprávěli pro Paměť národa, ze které vznikají Příběhy 20. století Českého rozhlasu Plus. Tento díl volně navazuje na předešlý pořad.

Miló, to mosíš bét mazané

Miloslavu Bláhovi vězeňská administrativa přidělila číslo A016460, kterým se před dozorci hlásil. Trest si měl odpracovat na uranu v táboře Eliáš na Jáchymovsku. Ocitl se mezi asi šestistovkami vězňů, kteří odcházeli na denní i noční osmihodinové směny do dolu. Bláhu přiřadili do čety k vězni Iberalovi.

„To byl čistokrevný Hanák, dodnes ho slyším, jak mi říká: ´Miló, to mosíš bét chytré, mazané a vypečené!´ Ale vztekloun to byl stoprocentní. Když mu něco nešlo, tak hrozně řval. Ale dalo se s ním domluvit.

Řekl jsem mu, že v sobotu nepůjdu. On na to, že půjdu do bunkru, takových tu už bylo. Zeptal jsem se, jestli by to nějak nešlo, že bychom šli na noční. A on na to: ´A víš, že jo! Půjdeme na noc.´ Takže jsme měli každou sobotu přes den volno a chodili jsme na noc,“ vypráví Bláha, kterému jeho náboženství předepisuje sobotu jako posvěcený den, čas odpočinku od svítání do soumraku.

Vymodlená bible

Vězni na lágru Eliáš netrpěli tolik hladem, s chlebem prý vězni vycházeli, ale zimou. Na celý vězeňský barák, kde se jich na třípatrových palandách tísnily tři desítky vězňů, fasovali pouhý jeden kýbl uhlí na celý den a noc.

Zimu Bláha zaháněl fíglem, který mu kdysi poradil tatínek: „Když je zima, je lepší sundat oblečení a dát si to jako přikrývku. Mezi deky jsme vsunuli vězeňský mundúr, a tím se přikryli. Dozorci přišli v noci a strhli vám to. Na nástupu jsme mrzli třeba čtyři hodiny, když jim neseděly počty. Mezi tím dělali na barácích filcunk. To vám vyházeli všechny věci na hromadu a do věcí nasypali cukr, co jste si našetřili,“ vypráví Bláha, který ukrýval na vězeňské cimře bibli díky spoluvězni Tomečkovi.

Tomeček ji získal od civilních zaměstnanců v dolech a ukrýval ji na baráku. Když se dozvěděl, za co Bláha sedí, nabídl mu, že si jí může kdykoliv půjčit. Pro Bláhu představovala poklad. Během jedné prohlídky ji dozorci objevili.

„Představte si, já na tom apelplazu mrznul a modlil se, aby ji nenašli. Když nás pustili na baráky, tak jsem ji našel otevřenou na jedné kupě hadrů. Objevili jí, ale nesebrali,“ vypráví dojatý Bláha, který si dodnes tuto bachařskou „laskavost“ nedokáže vysvětlit.

Táto, přijď někdy domů

Ještě před soudem požádala Bláhova manželka o návštěvu svého muže. Chtěla se i se synkem rozloučit, přijeli také jeho tatínek s maminkou. Bachař nedovolil, aby se jeho syn k tatínkovi přiblížil, stáli třicet metrů daleko na konci chodby. Když paní Bláhová prosila, zda může přinést dítě blíž, dozorce jí odsekl: „Nedělejte z toho tyjátr.“

Na lágru, po dvou a půl letech věznění, vyhověli rodinné žádosti a umožnili návštěvu a dokonce si vězeň Bláha mohl synka vzít na kolena: „Když jsem odcházel na vojnu, byli mu tři měsíce. Teď už byl větší, mohlo mu být skoro pět let. Ale stále mlčel. Podala mi ho přes stůl, bachař svolil, držel jsem ho na klíně. Nenápadně jsem mu do kapsy šoupl takovou taštičku, co jsem vyřezal ze zubní pasty. On se pořád na mě koukal. A najednou řekl: ´A tatínku, přijď taky k nám někdy domů.´ To bylo kafe! To jsem ho slyšel poprvé mluvit,“ vzpomíná dojatě Miloslav Bláha.

Nebližším přítelem se mu na lágru Eliáš stal spoluvězeň Vojtěch Matyáš: „Někdo přijde na cimru: ´Je tu Bláha?´ Stál jsem mezi postelemi, vykoukl jsem a říkám, tady jsem. ´Som Béla Máťaš a buďem s těbou robiť.´ ´A jak jsi na to přišel? Já nikoho do party nepotřebuju.´ Že mu na vrátnici řekli, že tu je adventista,“ popisuje první seznámení s odsouzeným vrahem Matyášem adventistický kazatel.