Narodila se v roce 1934 v Moskvě do rodiny Filipovičových, kterou tvořili vzdělanci - fyzici, matematici, chemici. Děd se jmenoval Josif Vladimir Filipovič, byl uznávaný vědec, označili ho však za nepřítele a popravili.

Matka Elvíře řekla, že dědeček odcestoval, teprve později s ní mluvila o strachu, o tom, jak se lidé za velkého teroru každé ráno šeptem ptali, kdo další byl zatčen. Elvíru vychovávala babička, protože rodiče se rozešli ještě před jejím narozením. Matka pracovala jako geoložka, jezdila na expedice. Začátek války prožily v Moskvě, pak matku poslali ke Stalingradu. Babička i Elvíra jely s ní, ubytovaly se ve vesnici Sokolovka.

Nebe bylo rudé

Na podzim 1942 zaútočili Němci na Stalingrad, Elvíra vypráví, že hořelo nejen město, ale i řeka Volha, do které vytekla nafta z rozbombardovaných nádrží. V Solovce se usadili vojáci, přiváželi raněné, obyvatele však nesměli evakuovat. „Museli jsme zůstávat, aby se neustupovalo Němcům,“ vzpomíná. Elvířina matka odjela na další expedici k Magnitogorsku, dívka zůstala v Sokolovce s babičkou. Neměly co jíst: „Pak babička dostala chřipku, a já ji dostala od ní. Nemohly jsme vstát. Pak už jsme tam jen tak ležely.“

Příděly jídla dostávali jen lidé ve městech – vesničané se měli uživit, jak se dalo. V Elvířině okolí zemřelo hlady několik dětí. Babička s vnučkou přežily, protože jim známá opatřila kozí mléko a oves, určený pro koně vojáků. Cestovaly pak za matkou, dočkaly se konce války. „Víc se brečelo, než radovalo. Skoro všechny ženský ztratily manžely a bratry. Mého strýce také zabili. Brečelo se a zpívalo, lidé se objímali,“ přibližuje.

Láska na první pohled

Elvíra později začala studovat vysokou školu zemědělskou v Moskvě. V roce 1952 se zamilovala do studenta Ivo Ptáka, který přijel z Československa. „Byl jiný než Rusové. Měl kabát a modrou košili. My tehdy všichni chodili v teplácích, dokonce i do školy,“ popisuje Elvíra.

Kvůli mladíkovi si za peníze na jídlo koupila šaty, vystála frontu na lístky a pozvala ho do Velkého divadla. Musela pak na schůzi Komsomolu, kde jí vysvětlovali, že není vhodné, aby sovětská studentka chodila s cizincem.

O rok později byly sňatky s cizími státními příslušníky povoleny a Elvíra Filipovičová se vdala za Ivo Ptáka. Bydleli na koleji, v jedné místnosti rozdělené závěsem, za nímž žil další manželský pár. Obě ženy byly těhotné a obě rodily ve stejnou dobu.

Když v březnu 1953 zemřel Stalin, šli se s ním manželé Ptákovi rozloučit: „Takoví jsme byli. Měla jsem Stalina ráda. Brečela jsem pro něj. Všichni jsme říkali: ,Jak bez něj budeme žít? Vždyť jsme díky němu vyhráli válku. Byl vůdce. Byl jako Bůh.’”

Elvíra říká, že o Stalinových zločinech nic nevěděla, že si je ještě v roce 1956 nechtěla připustit.