„Myslel jsem, že je to můj konec. Tekly mi slzy, vnímal jsem jen křik a střelbu. Nikomu bych to nepřál zažít – jen čekat, jestli vystřelí,“ popisuje Michal divokou jízdu v autě lupičů. Mluví potichu a stále kroutí hlavou, jakoby tomu pořád nemohl uvěřit.

Chceme peníze!

close zoom_in Tři ozbrojení muži vtrhli do banky asi deset minut před půl pátou. Deset minut předtím, než měla banka zavřít. „Tohle je přepadení! Lehněte si všichni na zem! Chceme jenom peníze!“ řvali muži v kuklách a mávali při tom pistolemi a samopalem.
Všichni je poslechli, včetně Michala, který jako pracovník bezpečnostní agentury Koskord dělal v bance ochranku. Na nějaké hrdinství ani nepomyslel. „Vtrhli tam během několika vteřin, proti tomu se nedá dělat nic. Leželi jsme na zemi a všichni asi mysleli na jediné – ať si vezmou peníze a zmizí pryč,“ popisuje Michal.

Minuty hrůzy s pistolí u hlavy

close zoom_in Jenže u banky se objevili strážníci a zatarasili lupičům cestu, takže nemohli odjet autem. Pak přišel okamžik, který dvacetiletému muži změnil na příští minuty, hodiny i dny život. Silná ruka jednoho z lupičů ho zvedla ze země. „Pojď, ty jdeš s náma jako rukojmí,“ zasyčel a pistoli přitiskl na Michalův spánek. „Odjeďte tím autem, nebo ho zastřelíme,“ zařval lupič ven směrem ke strážníkům. Ti poslechli a lupiči nacpali Michala do své dodávky.
Začala divoká jízda. Na cestě už totiž byli policisté. Lupiči rozbili zadní okno a házeli jim pod kola hřeby a pak i dýmovnice. Začali na své pronásledovatele střílet. Michal měl stále pistoli u hlavy. „Moc jsem toho nevnímal, jen střelbu, křik. Byly to strašný rány. Koukal jsem do země, bál jsem se zvednout hlavu. Tekly mi slzy; čekal jsem, že je můj konec,“ líčí hrůzné okamžiky mladík, který v bezpečnostní agentuře pracoval tři týdny.

Polili ho benzínem a chtěli zapálit

close zoom_in Vůz šílenou rychlostí mířil směrem ke Křimovu a německým hranicím. V půli kopce, kousek nad bývalou „vodárnou“, ale zastavil na odbočce u lesa. „Vyhodili mě ven a poručili, ať si lehnu vedle auta. Pak mě začali polévat benzínem a taky na mě něco nastříkali. Když jsem slyšel, jak to blaflo, vyskočil jsem a začal utíkat. Nikdy v životě jsem tak rychle neutíkal. Ani jsem se neohlídnul, ale pořád jsem čekal výstřel,“ popisuje útěk od hořícího auta.

Lupiči už alezmizeli do lesa a Michala nechali běžet. Na silnici zastavil první auto a sedl si k řidiči. Ten ho pak dovezl dolů do města. Teprve tam mu začala docházet šílenost posledních okamžiků.

Výslech, postřelený policista, hospoda

Když se vrátil do města, chvíli Michal seděl vedle postřeleného policisty. „Došlo mi, že stříleli na lidi. Mohl jsem být mrtvý,“ říká potichu a rukou si mne spánky.
Sám není žádný beránek, mezi fotbalovými i hokejovými fanoušky platí za člena tvrdého jádra. A většinou velice halasného. Teď mluví potichu a sklesle. „Tohle je úplně něco jiného. Když se porvu na fotbale nebo hokeji a když mi míří na hlavu lupiči z banky, to se přece nedá srovnávat,“ kroutí hlavou.
Policisté ho vyslýchali asi tři hodiny. Tam se také dozvěděl, že jedna z vyšetřovacích verzí počítá s tím, že je v přepadení namočený také. Ale přiznává, je mu to jedno. Spíš než do budoucna se mu myšlenky stáčejí stále k pátečnímu odpoledni a divokému zážitku.


„Od policie jsem se vrátil domů a chtěl jsem si jít lehnout. Ale nemohl jsem. Pořád jsem měl divoké představy. Tak jsem se sebral a šel radši do hospody. Setřást to ze sebe, zapít to,“ přiznává.
Jeho kumpáni z hospody věděli, že hlídá zrovna Raiffeisen banku, takže už leccos tušili. „Zaplatili mi několik panáků a chtěli všechno vědět. Vyprávělo se o tom špatně, ale já byl hlavně rád, že se kolem mě něco děje. Že neležím doma v tichu a nepřemýšlím pořád o tom samém – kdyby vystřelili…“

Půjdu k psychiatrovi

Do bezpečnostní agentury už se prý Michal nevrátí. „Už to nikdy dělat nechci, to radši dřít někde ve fabrice,“ říká.
Na páteční zážitek v životě nezapomene. „Možná mě to časem přestane tak strašit, ale zapomenout se na to nedá,“ vrtí hlavou. „Pořád jsem v šoku, v pondělí chci jít k psychiatrovi. Pořád mám divný pocity.“

Zajímavosti o loupeži

-  V době přepadení banky bylo uvnitř kromě obsluhy a ostrahy také několik klientů. Jedním z nich byl dokonce muž s malým dítětem.


- Lupiči si vybrali poměrně malou banku, navíc na nejrušnějším místě v Chomutově a pár metrů od služebny městské policie.


-  Pachatelé byli na loupež a především na útěk před policií překvapivě dobře vybaveni. Měli zbraně, hřeby na zastavení pronásledujícíh aut (na snímku), dýmovnice, benzin na zapálení dodávky a zřejmě také náhradní auto schované v lese.




- Raiffeisenbank vyhlásila odměnu půl milionu korun za informaci, která povede k dopadení pachatelů. Ještě v pátek o tom média informoval mluvčí banky Tomáš Kofroň.


-  Poslední loupež banky se na okrese odehrála v březnu 2006 v Chomutově. Loupež v HVB Bance v březnu 2006 vynesla maskovaným pachatelům téměř 1,4 milionu Kč, ale již v květnu 2006 byli zatčeni severočeskými kriminalisty.