Příběhy, kterým lze jen těžko uvěřit, zazněly ve středu v soudní síni. Deník vám přináší dva z nich.

„Chcípni, babo“

„Maminku jsme umístili do Naděje v lednu 2007 a byla v něm do února 2008,“ začíná vypovídat první svědkyně včerejšího stání. Její maminka měla Parkinsonovu chorobu a degenerativní onemocnění mozku. Po krátké době v Naději 2000 se její stav zhoršil.

Maminku umístili do pokoje k dalším třem klientkám. To se dceři nelíbilo. Paní Lochařová ji prý říkala, že vše přeorganizují. Žena navíc potřebovala polohovací postel, ale ležela na palandě. „Sami jsme ji polohovací postel přivezli,“ řekla dcera.

Se sestrou byly v Naději každý týden. Všimly si tedy, že po delší dobu neměla převlečenou ani postel. Přestože jejich maminka byla zvyklá na hezké a čisté oblečení, to její silně zapáchalo. Samy ji tedy začaly prát oblečení , ale i ložní prádlo, které ji převlékaly.

Jídlo také nebylo nic moc. „To si nedovedete představit ostatní klienty. Ty hladové oči, když jsme mamince přinesly něco k jídlu,“ popisovala svědkyně u soudu. „Viděla jsem, že nejen maminka, ale i ostatní klienti chřadli. Zhubla tam o deset kilo.”

Nakonec musely dcery mamince vyměňovat také přenosnou toaletu.

Dcery později usilovaly o příspěvek na péči od státu. „V Naději nevěděli, že peníze dostaneme. Nakonec jsme je dostaly, a to i zpětně.,” naráží na problém s financemi. „Pan Fousek (jeden z vedoucích stacionáře - pozn.red.) si měl pozval, protože chtěl peníze také,” pokračuje. „Já mu řekla a co když nezaplatím? Prý - tak si ji odvezte. Může jít do zařízení, kde bude platit 40 tisíc,” popsala rozhovor s jedním z vedoucích Naděje.

Jejich maminka musela brát léky, ale měla problémy s polykáním. „Jeden z pečovatelů ji léky dával. Pak ji odmrštil na postel a řekl ´chcípni babo´,” řekla soudu nepříjemný zážitek, který ji maminka vyprávěla.

Příbuzné se snažily maminku umístit jinam, ale nešlo to rychleji. „Musela jsem zaplatit sto padesát tisíc, aby v Hroznětíně mohli dodělat podkroví, kam měla jít,” popisuje cestu z Naděje do Domova pokojného stáří v Hroznětíně.

Příběh této klientky u soudu vypovídala i druhá dcera. Z jejího vyprávění však bylo zřejmé, že si již příliš nepamatuje.

Všechno jídlo chtěla do postele

Další svědecká výpověď na sobě měla skvrnu. Svědkyně totiž byla přítomna první výpovědi. Myslela, že ji zapisovatelka pozvala do jednací síně, když zvala první svědkyni.

Také ona měla v Naději maminku. Ta předtím byla na LDNce v Nejdku. Tam už ale nemohla být dále. Do Naděje přišla v listopadu 2007 a v roce 2008 tam zemřela.

Její maminka byla z Naděje převezena do nemocnice kvůli podvýživě a dehydrataci. „Lékař mi řekl, že už je to několikátý případ, že je to na trestní oznámení,“ vzpomínala u soudu.

„Kdybyste ji přinesla cokoli: kyselé, sladké, hlavní jídlo- všechno snědla. Vypila půl litru vody najednou,“ popisovala stav své maminky tato svědkyně a začala brečet. „Spolubydlící Klárka, se vždycky ptala: ,Že mi něco zbude?´”

Nechávali ji tam prý jídlo i navíc. Jejich maminka to ale chtěla všechno do postele. Jinak mi to seberou, říkala prý. Pak už vozili jídlo i spolubydlící Klárce. „Lidé, co chodili na chodbě prosili: Dejte nám taky, aspoň kousek chleba. Ti co nemohli chodit, se plazili.“ Maminka byla jen kost a kůže.

Paní Hatašová soudu vysvětlila, že osoba, která se plazila, si tímto ulevovala. Že nevydržela ležet, či sedět a na zemi ji bylo nejlépe.

Na zaplacení měsíčního pobytu v Naději šel celý důchod klientky, jedenáct tisíc od státu a ještě dcera doplácela pět tisíc korun.

Nic takového jsem neviděla

Jedna ze svědkyň ukázala i na přívětivější stranu Naděje, ale jen částečně. Její maminku tam odstěhovali z psychiatrické léčebny v Petrohradě. „Když jsem se dozvěděla, že ji budou převážet, koukala jsem na stránky domova a vypadalo to dobře,“ popisuje dcera jedné z klientek.

„Když jsem tam přišla, byl to škol oproti tomu, co bylo v Petrohradě,“ řekla hned poté. „Byla tam cítit moč a smrad. Byl to psychicky těžké,“ popisuje první zážitky. Hned po příjezdu domů hledala na internetu jiné zařízení.

Výpověď této svědkyně se ale od jiných lišila. Hájila práci a vstřícnost personálu. Zřejmě také proto, že svou maminku později přestěhovala do nového domova, který nyní provozuje obžalovaná Hatašová a kde podle jejích slov bylo vše v pořádku. Na některé věci ve stacionáři Naděje si ale stěžovala také.

Všechny klientky, jejichž příběh Deník přinesl, jsou dnes již mrtvé.

Tyto příběhy se měly odehrávat v Domově se zvláštním režimem Naděje 2000. To vše za vedení Jaroslavy Lochařové a vedoucí pečovatelky Šárky Hatašové. Obě jsou nyní obviněné z trestného činu týrání svěřené osoby. Další soudní jednání je naplánováno na únor příštího roku. V případě, že uzná ženy vinné, mohou jít až na osm let do vězení.