V září 1817 nastoupil budoucí „otec národa" do posledního ročníku lycea, tzv. filozofie, a musel začít přemýšlet, co bude dělat dál. Když se v té době naskytlo volné místo evangelického pastora ve slezském Bielsku, zdálo se, že je o Palackého budoucnosti rozhodnuto. Perspektiva úřednické kariéry byla totiž pro něj jako evangelíka v Rakousku nedostupná. Pro státní službu bylo striktně předepsáno katolické vyznání. A se spisovatelstvím či vědou, jak by si to sám přál, se musel Francl, jak mladému Palackému doma říkali, předem rozloučit.

Že se nakonec nestal pastýřem evangelických oveček kdesi v odlehlém Slezsku, zavinila jedna velice půvabná, takřka už čtyřicetiletá šlechtična. Jmenovala Anna Zerdahelyová a narodila se už v roce 1780 jako dcera předního uherského magnáta Pétera Baloghyho, mimořádně vzdělaného a osvíceného muže, který si dokonce dopisoval s francouzským filozofem Voltairem. Byla provdána za statkáře Zerdahelyho, majitele vesnice Vieska nad Žitavou, k němuž nijak citově nepřilnula a když předčasně zemřely jejich dcery, odebrala se do Prešpurku, aby se zde vyléčila ze svého žalu a starala o děti příbuzných. Shodou okolností byla příbuzná rodiny Sréterů, jejichž syny Mihályho a Miklóse Palacký doučoval. Navíc začal od 1. prosince 1817 učit také Luisu a Jeanette Baloghyovou a Josefinu Dedinskou, o které pečovala právě Anna Zerdahelyová.

Dáma s opravdu uhrančivýma očima

O osmnáct let starší a stále velmi krásná Anna, nebo jak si také nechávala říkat a jak se později podepisovala v dopisech Palackému Nina, zapůsobila na Palackého ohromujícím dojmem. O tom, jak tato dáma vypadala, si snad můžeme učinit představu z podobizny mladé ženy od neznámého autora, která je dnes uchovávána v Památníku Františka Palackého v Národním muzeu. Pokud je na obraze opravdu Zerdahelyová, jak se traduje, a pokud byla portrétována v době, kdy poznala Palackého, není se jeho náhlému vzplanutí co divit. Ta křehká, drobná, tmavovlasá dáma s uhrančivýma očima, úzkými rty a zpola obnaženými rameny, která drží v pravé ruce brýle, vypadá na svůj skutečný věk velmi mladě až mladistvě. Přičteme-li k tomu nepochybnou sečtělost, elegantní chování aristokratky a zřejmě i laskavé srdce, musela být vskutku okouzlující společnicí. „Tato vzdělaná, jemnocitná i dobrotivá osoba brzy pozorlivou a čím dál tím přívětivější se stala," zapsal si tehdy Palacký nadšeně do deníku.

Zkrátka a dobře, od prvního setkání ztratil hlavu, zamiloval se a zdálo, že ani on, pohledný, vzdělaný mladý muž, plný ideálů, není sice mladě vypadající, nicméně stárnoucí a životem zklamané šlechtičně lhostejný. Brzy nalezli společnou řeč a do Niny až po uši zblázněný Francl pochopil, že nemůže a nechce Prešpurk opustit.

Co teď? Zklame své rodiče a odmítne místo pastora v Bielsku? „Když posléze já nové bláhy u paní Zerdahely oučastným jsem se stal, nemohl jsem dlouho na rozpacích býti, na kterou stranu bych se ustaviti měl…" Nakonec do Bielska oznámil, že nenastoupí, ač se už připravoval na přijímací zkoušku z teologie. Raději zvolil nejistou dráhu domácího učitele šlechtických dětí, jen aby mohl být své milované nablízku. Byl její osobností doslova okouzlen: „… Já jsem u ní nového takořka života nabyl… Ona ze všech, co jsem jich já kdy poznal, ideálu ženské osobnosti nejblíže se dotýkala, zamilovavši mne neméně, nežli ode mě milována byla, takže matkou mou nejen se jmenovati, ale i skutkem se prokázati ochotna byla, naučila mne ve světě žíti a ušlechtila i upevnila mužský charakter ve mně."

Anna provázela své svěřence na všechny Palackého vyučovací hodiny a jeho poté zvala na obědy a večeře do svého domu. Protože byla díky rodinnému prostředí mimořádně sečtělá, debatovali spolu o knihách, literatuře, filozofii a estetice, tehdy módním vědním oboru. Palacký ji seznámil se svými českými básněmi, jejichž čtení ji, protože uměla slovensky, nedělalo potíže. Dokonce se některé z nich naučila nazpaměť. Zavedla ho také ke své příbuzné Karolině Geczyové, v jejímž salonu se pak účastnil různých debat a disputací s prešpurskými aristokraty a vzdělanci. Na tuto okolnost později vzpomínal, když o paní Anně napsal: „Ona uvedla mne do vyšších kruhů společenských, kteří na opravdovém vzdělání záležeti sobě daly."

Ušlechtilé sliby věčného milování

Palackého citový vztah k Zerdahelyové nezůstal v prešpurské společnosti nepovšimnut. Hraběnka Szakmárová, jeho bývalá bytná, zřejmě chtěla mladíka „vyzkoušet" a začala ho sama svádět. Když ji však plachý a do „své" Niny po uši zamilovaný Francl odmítl, rozšířila o něm pověst, že od Zerdahelyové chodívá večer za prostitutkami do nevěstinců a o půlnoci se vracívá domů. Prešpurská společnost a zejména spolužáci z lycea se pochopitelně bavili na účet svatouška Palackého, který tak dbá o čest paní Anny a chodívá se ukájet k děvkám. Francl pochopitelně zuřil a nakonec se mu k autorství tohoto drbu přiznali jeho bývalí žáci, synové hraběnky Szakmárové, kteří zmiňovaný nevěstinec sami navštěvovali.

Byla však Palackého láska k Anně Zerdahelyové pouze platonická, jak tvrdí většina jeho životopisců? Sám se ve svém deníku chlubil, že díky němu nalezla po životních zklamáních opět cestu k Bohu. Napsal by to, kdyby ho k Anně vázala nejen duchovní, ale i tělesná, intimita? Hledala půvabná a nešťastná šlechtična útěchu v náručí mladičkého domácího učitele? Následující vpravdě básnivé řádky z Palackého deníku naznačují, že poměr ke Nině mohl být milostným poměrem se vším všudy:

„Bože, jestliže větší rozkoše z lásky, nežli cítíval já, když ona, opanujíc mne milostností nejušlechtilejší, ruky mé pojetím dávala i brala sliby, že věčně se milovati, všecky radosti a hoře sdíleti a duchem nerozpojeným jen jeden život vésti budeme! Kdežto citem a milostí plápolajícímu ruku její ke tlukoucímu srdci vztáhnouti a všecky plameny v políbení sjednotiti dáno bylo!"

Sami spolu několik hodin v dostavníku

Následující prázdniny Francl odmítl jet domů do Hodslavic, odkud přicházely jen výčitky, a rád vyhověl přání paní Sréterové, aby dělal společnost jejím synům Mihálymu a Miklósovi také během léta. Tím spíše, že část cesty měla jet s nimi i jeho milovaná Anna Zerdahelyová. Palacký si tehdy před Nitrou přestoupil do dostavníku k Nině a jak si nadšeně napsal do deníku, „v jednom voze sám s ní do Viesky pocítil jsem několik blažených a svatých hodin".

Od Viesky nad Žitavou, kde Zerdahelyová zůstala doma na statku svého manžela, pokračoval Palacký dál se Sréterovými přes Levice do jejich sídla ve vesnici Tisza Szent Imre. Prázdniny se nekonečně vlekly a Francl se nemohl dočkat, až opět uvidí „svoji" Ninu. Konečně ho paní Sréterová odvezla do Levic, kam pro něj poslal kočár baron Zerdahely, s nímž pak přijel na jeho statek ve Viesce nad Žitavou. Bohužel zde bylo shromážděno na hostině panstvo z celého okresu a Nina jako domácí paní a hostitelka neměla na svého mladého přítele vůbec čas. Pouze mu nenápadně podstrčila kousek papíru. Ve světle petrolejové lampy pak ve svém pokojíku dychtivě četl její německy psané milostné verše.

Do Prešpurku se už vrátili dostavníkem spolu a když Zerdahelyová poslala svého syna Zsigmonda na kozlík, mohli mluvit důvěrně beze svědků. Palacký už definitivně ukončil svá studia na lyceu a živil se jako domácí učitel. Anna mu domluvila místo u svého známého hraběte Pála Sándora, v jehož domě se seznámil s anglickou literaturou, především s dílem slavného historika Edwarda Gibbona, které mělo osudový vliv na utváření jeho zájmů. Ovšem výčitky z domova neustávaly. Franclův život mezi uherskou šlechtou v Prešpurku vadil i jeho staršímu bratrovi Jiřímu, který mu tehdy napsal nabádavý dopis: „Již jsi zkusil světa, kterak platí; hlediž se tedy jináč zaopatřiti. Sečti si ty, kteří u pánů šťastni byli, a potom ty, kteří na farách až do smrti chléb jedli, kterých víc jest."

Poslední objetí

Stále zamilovaný Palacký však dával přednost blízkosti Niny a společným slibům „věčné lásky" a nedokázal si už představit, že by měl žít někde v ústraní na venkovské faře.

Annina péče o jejího mladého přítele neustávala. Právě ona mu sjednala místo u své přítelkyně Josefiny Csúzyové, která potřebovala učitele pro své dva syny Jánose a Károlyho. Oba mladíci nebyli příliš nadaní a studium je valně nezajímalo. O to větší měl s nimi Palacký starosti. Jeho stálou utěšitelkou však byla Nina a jejich společné lásce hodlal zasvětit celý svůj život. Leč osud tomu chtěl jinak. Na podzim roku 1820 musel doprovodit své svěřence Jánose a Károlyho do Vídně, protože měli začít studovat na tamní univerzitě.

V následujícím roce postihla budoucího „otce národa" série pohrom. Na polích v rodných Hodslavicích se neurodilo a rodinu postihla bída. Pak na tyfus zemřel jeho bratr Josef a brzy na to i matka. Smrt se dotkla i Zerdahelyové, které skonal manžel, k němuž sice mnoho necítila, nepříjemně se však na ni navalila spousta dluhů, jež rozhazovačný baron po sobě zanechal. Za změněné situace už Nina nemohla finančně podporovat svého mladého přítele a naopak on se zavázal, že jí vrátí 100 zlatých, které si od ní vypůjčil pro svého náhle zchudlého otce. Protože však neměl peníze, přenechal jí místo toho část své knihovny.

Ještě koncem roku 1822 se za ní vydal na její statek do Viesky nad Žitavou a strávil zde asi týden. Zdálo se mu, že už to není ta okouzlující a inspirující Nina, ale starostmi usoužená stárnoucí žena. Stále si však zachovávala svoji vpravdě aristokratickou velkorysost a snad i v srdci dosud chovala lásku k mladému příteli. Když jí chtěl splatit dluh osmdesáti zlatých, odmítla je s tím, že o ničem takovém neví, že jí nic nedluží. Naposled se objali 8. ledna 1823, aby se už nikdy nespatřili.

Zpracoval Jan Bauer

 - Český novinář a spisovatel, narozený 11. dubna 1945 v Jihlavě, původním povoláním zemědělský inženýr, žije dlouhodobě na samotě u Vodňan.

- V prosinci roku 2009 mu vyšla jubilejní stá kniha, čímž se stal nejplodnějším jihočeským autorem všech dob.

- Některé knihy napsal pod pseudonymy, věnuje se především literatuře faktu a detektivkám.