Jiní jdou ale životu vstříc s odvahou a kuráží, i když jim zrovna štěstí není nakloněno. „Život je vzácný dar a je škoda ho promarnit." Tento citát z Dostojevského, je i životním mottem Radmily Tomáškové z maličké obce Radeč na Českolipsku, která se v pětapadesáti rozhodla neskončit na podpoře, s rukama v klíně a hořkostí v duši, ale s odvahou a šikovným nápadem vyjít znovu životu vstříc.

„V hospodářství nastala recese a tak se rozhodovalo, zda si ve firmě držet právníka nebo obchodníka. Odpověď byla celkem jednoduchá, a tak jsem přišla o místo," vysvětluje, a jedním dechem dodává: „To je život."

Od psacího stolu za traktor

Nastalo období konkurzů. „Přes půl roku jsem rozesílala životopisy, až mi konečně došlo, že v současnosti nemůžu obstát v konkurenci, když mluvím jen anglicky, nebyla jsem na stáži v cizině a občas bojuji s Excelem. Naštěstí mi sympatická referentka na úřadu práce nemalovala, že bych „vylepšením svých počítačových dovedností" mohla ve svém věku uspět a tehdy jsem konečně začala myslet. Měla jsem po rodičích malou chaloupku, kam jsme se synem jezdili, věnovali se koním, syn dokonce parkurovému skákání a to byl základ budoucího maličkého hospodářství, které nás oba mělo uživit" líčí Radka Tomášková.

Udělala jsem si řidičák na traktor a stala se osobou samostatně výdělečně činnou," líčí s humorem žena, která kromě právnické praxe pracovala díky své angličtině i jako průvodkyně v zahraničí. A tak se i se synem Milanem, který mezitím začal studovat vysokou školu zemědělskou, protože ho tento obor odmalička lákal, přestěhovala z Prahy definitivně do Radče a přes noc se stala venkovankou.

„To víte, že si mě někteří vychutnali, paní právnička se bude hrabat v hnoji, naštěstí bylo víc těch, kteří nám fandili a pomáhají. Stejně jsem o hospodářství uvažovala na důchod, tak to zkrátka přišlo o něco dřív. Sedět a koukat mě nebaví," vypravuje mi na zápraží chaloupky.

Omlouvá se, že nemá na dvorku zelený pažit a že se teprve staví přístěnky a boudy pro zvířata. Omluva není na místě. Nač omluvy, když na nás ze všech koutů dýchá klid přírody. Zpoza plotu si nás zvědavě prohlíží stádečko koz. Dozvídám se, že koza je velmi chytré a hlavně společenské zvíře. Pod hrušní nás pro změnu pohledem hodnotí Jerseyka. Zakokrhá kohout a přes dvorek si to šine v pevném zástupu hejno hus. Na vlastní oči vidím, čemu se říká jít husím pochodem a podezírám paní Radku, že je má cvičené.

„Kdepak, v přírodě existují pevné sociální vazby, zvířata netápou jako my, vědí, co mají dělat," upozorní novopečená farmářka Radka a pokračuje: „Všechny úspory jsme dali do nákupu pozemků a zvířat, která by nás uživila, dávala maso a mléko." Jako první si pořídila na školním statku v Lánech březí jalovičku Jersey.

„Jerseyky jsou vzrůstem takové větší kozy a jejich mléko má unikátní složení a poměr bílkovin, prostě takové mlékodavky do rodiny," vysvětluje mi a dodává, že se kromě samotného hospodaření musela s odhodláním pustit i do zemědělské teorie. Bez znalostí se v zemědělství neobejdete. Naštěstí syn hodně získá ve škole. Je to rozený „jezeďák", směje se jeho maminka.

Něco nastudovali, něco poradili místní. „Jednou jsme měli starost s čerstvě narozeným býčkem, říkali jsme mu Jelito a dal nám pěkné kapky. Nechtěl pít, báli jsme se, že o něj přijdeme. Veterinář radil injekce, pak sem přijel „obyčejný" traktorista a povídá: Prolévejte ho mlékem, přidusil se a má jazyk přilepený k patru, proto nepije." Poslechli jsme ho a býček prospívá. Na dobré lidi jsem měla vždycky v životě štěstí," svěřuje se Radka.

K „mlékodavkám" přibyly postupně Gallowayky, masné plemeno ze Skotska. „Potěšilo mě, když mi na statku řekli, že i když jsem přišla z úplně jiného oboru, dělám všechno tak jak se má," má radost Radka Tomášková a vzápětí dodává, že i na ní se podepsaly tak trochu geny. Pochází totiž ze starého selského rodu. Její dědeček býval mlynářem na Lužnici.

Pozorujeme krásného černého kohouta, kovový lesk peří přechází do modra. Plymouthky. Speciální české plemeno. Z chlívku se ozývá chovný kaneček Pašoun. Konečně se ptám na to hlavní, na originální nápad, který vzbudil ohlas v širokém okolí a dokonce paní Radce vydobyl druhé místo v prestižní soutěži začínajících podnikatelů. „Ustájíme pašíka a mlékodavku."

„Vzniklo to vlastně náhodou. Jednou sem přijel kamarád a zrovna se strefil do doby oběda. Nemohl si vynachválit vepřové na talíři. Pašíky totiž krmíme hlavně mlékem syrovátkou a bramborami. Přesně z takového masa se kdysi dělala vyhlášená pražská šunka. Kamarád odjel a hned druhý den přišla zakázka, zda bych se mu nestarala o prasátko, které si koupí. A tak vznikl projekt „adoptování zvířat." Po vepříkovi totiž přišla nabídka na ustájení kravičky pro vlastní mléko, z kterého by si mohli doma vyrábět vlastní sýr a nakonec měli chutné maso. Lidé si neplatí ale jen zdravé a chutné produkty. Je v tom více. Na svou mlékodavku se jezdí dívat s dětmi, učí je, co práce stojí za hrníčkem mléka, protože si svou kravičku mohou třeba i podojit. Získávají jiný vztah k životu a práci a to je velmi užitečné."

Zatím má v plánu starat se v první vlně o zvířátka svých přátel. Půjde to pomalu, ale podle rozpočtu uživí jednoho člověka. Na víc by nebyla kapacita a zaměstnance si paní Radka hned tak dovolit nemůže.

Těší se ale, že časem jí adopce zvířat vynese na vznik sýrárny. Zatím vydělává na krmení, kováře, laboratorní zkoušky. I malé hospodářství podléhá velmi přísným veterinárním kontrolám. „Kdyby mi před časem někdo řekl, že se mou největší radostí stane chov krav, asi bych se mu smála. A vidíte, je to pravda. Stal se ze mě velký stoupenec Darwinovy evoluční teorie. Své původní povolání jsem měla moc ráda, ale život přinesl změnu a nemá smysl se jí bránit. Dědeček mě učil, že vše, co nám život přináší, musíme brát jako výzvu a přistupovat k tomu tak, aby nám to neslo užitek. Vážit si života tím, že ho jako dar zúročíme. Je v tom kus zdravého selského rozumu," přemítá nahlas a pokračuje: „Učíme tu vlastně lidi vnímat skutečný život. Zvířata nemyslí jako „naši malí přátelé", nechovají se jako člověk. Chovají se zkrátka jako zvířata, což je dobře. Sentiment patří do Hollywoodu. V přírodě má všechno svůj řád. Řekne se třeba pitomá slepice, ale když ji pozorujete, dělá zkrátka všechno přesně tak, jak ke svému životu potřebuje. To jen my, lidé, jsme se naučili všechno zbytečně překombinovat a tím si působíme problémy," zamyslí se.

Pak vstane a jde rychle vařit pro syna a jeho kamarády, kteří nahoře na stráni budují nové ohradníky. Na klábosení není čas.

V hospodářství je na všechno pevně vymezený prostor. Povídat s přáteli a zazpívat si, na to je čas v neděli odpoledne v blízkém kostelíku, kam je přivedli přátelé a kde v místním faráři poznali skvělého člověka. „Sice máme trochu problémy s liturgií, nevíme, co a kdy přesně dělat či zpívat, ale pan farář nám to rád odpustí, když ví, že to myslíme upřímně," podotýká…

Čas tu běží jinak, přirozeně, s vědomím, že všechno, co člověk dělá má svůj smysl a řád. To, co našemu městskému životu často tak citelně schází. A právě tady, na malé farmičce v Radči, kde den plyne v těžké práci, ale se spokojeným pocitem, se podstatě života přiblížíte víc než hlubinnou psychologií.

Loučím se. Poslední pohled na okolní krajinu s věží volfartického kostelíka a domky ve stráni a návrat do civilizace, která víc přemýšlí, než žije. A málo čte Dostojevského.