Když vejdete do Galerie U Netopýra v Kadani, ocitnete se v prostoru naplněném klidem a pohádkově mystickou atmosférou. V dílně za galerii, kde voní dřevo, sedí mistr Herbert Kisza. Muž s bílými vlasy a vousy, který miluje přírodu, maluje ji a tesá do dřeva. Nemá chytrý telefon a počítač, za to má radost ze života, veselou mysl a více než dostatek životní moudrosti.

„Od malička mě obklopovala příroda. Měl jsem dva kamarády, jeden byl Němec a druhý Polák. Byli jsme takový triumvirát. Trávili jsme celé dny a večery venku,“ vzpomíná na své mládí.

O vás je známé, že nerad prodáváte své obrazy. Neprodáváte je ani těm, o kterých obrazy jsou. Příkladem je obraz Ukřižování L.R., na kterém je panenka připomínající konkrétní ženu. Chtěla ho od vás koupit, vy jste jí ale obraz neprodal. Proč obrazy neprodáváte?

Já ani nevím. Většinou se setkávám s kamarády malíři, kteří prodávají své obrazy rádi. Zase si ale nemyslím, že bych byl výjimka v tom, že své obrazy neprodávám. Žiji si skromně, peníze nepotřebuji, neoslovují mě. Nejvíc jsem v životě utratil za cestování a to bylo krásné, to jsem byl rád, že jsem na to měl. Projel jsem kus světa. Na více, než běžný život, peníze nepotřebuji.

Když se zadívám na vaše obrazy, jsou mystické, pohádkové. Jsou v nich pohanské symboly, víly, tvorové inspirovaní přírodou. Kam chodíte na ty motivy?

Zážitky, sny, představy, kombinace toho všeho. Největší inspirace je příroda, chodím do okolí na procházky. Jsou tam ale i vzpomínky. Zkrátka snůška všeho.

Vyprávěli vám rodiče pohádky nebo legendy, když jste byl dítě?

Pohádky ani ne. Od malička mě obklopovala příroda. Já jsem se narodil u Českého Těšína v malé vesnici Podobora. Za řekou Olší už bylo Polsko. V řece jsme si hráli, dělali jsme v ní přehrady. Měl jsem dva kamarády, jeden byl Němec a druhý Polák. Byli jsme takový triumvirát. Trávili jsme celé dny a večery venku. Takže mě nejvíc ovlivnila příroda.

Váš tatínek maloval amatérsky, získával jste vztah k umění od něj?

Tatínek byl, jak se říká, „nedělní malíř“. Jinak byl elektrikář. Rád maloval krajinky, ale i kopie. Určitě mě to, že rád maloval, ovlivnilo. Byl ale taky filatelista a otec rád překresloval portréty ze známek. Když mi bylo šest nebo sedm let, tak jsem s ním v tom soutěžil. Tím jsem se dostal i ke grafice. Sám jsem i známky sbíral. K výtvarnictví jsem se asi dostal víc přes filatelii než přes tatínkovo malování.

Jak na vašich obrazech, tak na sochách jsou patrné pohanské výjevy. Jste věřící?

Určitě nějakou víru mám. Ale nemá to nic společného s náboženstvím. Otec nebyl věřící, maminka chodila do kostela, mě i sestry k tomu nutila. Jako Němka byla protestantka. Tím, že jsme žili na pomezí s Polskem, kde byli silně věřící křesťané, byla víra častým důvodem sporů. Takže se mi jako taková, brzy dost zprotivila.

Po základní škole jste nastoupil na Školu uměleckých řemesel v Brně. Odešel jste jako čtrnáctiletý z domova, ze severu na jih Moravy. Jak to nesli rodiče?

Táta mě v tom podporoval, viděl, že mi to kreslení jde. Když on sám neměl možnost studovat výtvarnou školu, chtěl to dopřát mně. Po domluvě s učitelem u nás doma, který viděl, že mám asi trochu talent, mě posadili na rychlík a poslali do Brna. Sám jsem jel ve čtrnácti letech do Brna na zkoušky, které jsem udělal. Tím jsem vlastně opustil domov, protože z Brna jsem pak šel rovnou do Prahy.

Dostat se na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do Prahy asi nebylo jednoduché?

Vlastně jsem se tam dostal díky dost špatnému posudku z Brna.

Měl jste špatný posudek, co jste v Brně prováděl?

My jsme byli parta, blbli jsme, dlouhé vlasy jsme nosili a kšandy přes svetr jsme měli. Policajti nám tehdy říkali, že ty kšandy musíme sundat atd. To byla skutečně zvláštní doba. V Ostravě jsem přišel na pivo a tam mi řekli, že vlasatce neobslouží. Třídní učitel byl na mě hodně naštvaný, tak mi napsal špatný posudek. Na zkoušky do Prahy jsem přesto jel. Tehdy bral profesor Fišárek do ročníku dva lidi, hlásilo se jich třeba sto dvacet. Až ve třetím ročníku mi pan profesor v hospodě sdělil, proč si vybral ze všech uchazečů právě mě. Když prý viděl ten posudek, trojku z chování, tak si řekl, že bych mohl být zajímavý kluk. Že prý byl zvědavý, co se ze mě vyvrbí. Takže jsem za ten špatný posudek vlastně vděčný.

V Praze jste studoval v šedesátých letech, tedy v době uvolnění společenské atmosféry, jaké to bylo?

To byly asi moje nejlepší roky. O prázdninách jsme jezdívali stopem po celé západní Evropě. Procestoval jsem Španělsko, Portugalsko, Británii, celou Skandinávii. Třikrát jsem byl v Paříži na prázdninách.

Když pak přišel srpen 1968, měl jste procestovanou celou Evropu, nenapadlo vás odejít za hranice?

V té době jsme tady měli na návštěvě kamarádku z Paříže. Spolu s dalšími Francouzi měli strach a chystali se zpátky domů. Měl jsem dívku a ta chtěla, abychom jeli s nimi. Kousek jsem s nimi jel, ale pak jsem vystoupil. Já nechtěl odjet.

Proč jste vlastně neodjel?

Já si neuměl odpovědět na otázku, proč bych měl odjet. Během posledních tří let jsem trávil prázdniny v Paříži a viděl jsem, jak se tam ty podmínky mění k horšímu. Více turistů, hospody dražší. V mém oblíbeném bistru byli cigarety rok od roku dražší. Když jsem byl v Paříži první rok, mohl jsem si přivydělat na Montmarteru malováním. V dalších letech už mi dali do držky a policisté chtěli úplatky. V Londýně to bylo to samé. Nejvíc mi ale vadili turisté. Proto jsem také odešel z Prahy.

Z Prahy jste na počátku sedmdesátých let šel rovnou sem do Kadaně, jak tehdy na vás město působilo, nebyl to malý kulturní šok?

Bylo to šedé město, poničené, zanedbané. Pronajali jsme si tady zprvu dům, který Svaz umělců pronajímal výtvarníkům. Téměř nikdo sem ale nejezdil. Stálo to šest korun na týden, tak jsme si ho pronajali. A už jsme tady zůstali.

Co vás tehdy zaujalo víc, historické, i když zanedbané jádro Kadaně anebo okolní příroda?

Samozřejmě víc příroda. Viděl jsem, jak ji lidé pomalu devastovali, a já si řekl, že chci být u toho. Řada mých obrazů pak měla jako hlavní motiv ekologii a devastaci krajiny. V listopadu 1989, když přišly změny, jsem si proto nejvíc přál, aby se zásadně změnil postoj k přírodě. Aby se zlepšila ekologie. O politice jsem už měl své mínění a o politicích taky, věděl jsem, že lidi se moc nemění a někteří vůbec. A přání se mi splnilo, změnilo se to tady za těch 30 let hodně. Modrou oblohu jsme tady v minulosti nemívali. Často jsem tehdy jezdíval do Ústí a pod Krušnými horami to byl děs. Jednak se stavěla „třináctka“, takže samé bláto a jeřáby, smogy, mlhy. Z Ústí jsem často do Kadaně musel jet doslova krokem. Fascinovalo mě, co lidi s tou krajinou dokážou udělat. Bylo to opravdu příšerné. Tento kraj byl navíc poznamenaný válkou, odchodem Němců, vše bylo vyrabované, památky i kostely byly zničené. Lesy také. Dnes je to mnohem lepší.

Kromě malování obrazů, se věnujete grafice, ze dřeva vyřezáváte sochy a plastiky. Která z těchto disciplín je vám nejbližší?

Těžko bych z toho něco vybral. Baví mě to střídat. Na škole jsme hodně malovali a dělali plastiky. Grafiku jsem začal dělat až po škole. Tehdy o ni byl velký zájem. Udělal jsem spoustu grafik, a když se prodaly, udělal jsem další. Pak zájem o grafiky klesl a já se věnoval vyřezávání a malbě. Rád to střídám dodnes.

Jste zakladatelem výtvarných sympozií, po kterých v Kadani zbyly více než tři desítky soch. Přijde mi, že dnes umění ve veřejném prostoru chybí. Když se staví nové budovy, není jejich součástí plastika ani výtvarná instalace. Není to škoda?

Kdysi bylo i povinností, z celkové investice při stavbě dát určité procento na umění ve veřejném prostoru. Například patnáct procent nákladů šlo do umění při stavbě nemocnice v Kadani. Dělal jsem tam reliéf Zrození Venuše. Komunisté dělali všude budovatele a Staliny, to bylo velmi dobře honorované. To já nedělal. Já dělal to „ostatní“. Vybrali si pečlivě umělce na stavbu budovatelské sochy a pak si řekli, že ten reliéf dají Kiszovi, ten tam bydlí a umělec z Karlových Varů by to měl daleko. Dali mi za to třicet tisíc, to byly velké peníze, za to se dalo koupit i auto. Já nestál o lépe placené zakázky, dělal jsem ty menší a jsem za to rád.

Prozradíte, na čem teď pracujete?

Dělám dvě sošky, doma maluji obrazy, vzpomínky na procházky Chýnovem, Litomyšlí. Pro sběratele vytvářím grafiku ex libris.

Motivem vašich obrazů je příroda, krajina, jen málokde jsou motivem ženy a samotná ženská krása jen velmi vzácně. Jaký je váš vztah k ženám?

Není to o ženách, mě lidé obecně inspirují méně, než třeba příroda. Příroda a zvířata nelžou. Proto mě oslovují víc, než lidi. Lidi jsou zparchantělí, zvířata jsou upřímnější. Platilo to vždycky. Nechci, aby to vyznělo, že bych byl nějak ukřivděný z mezilidských vztahů, to opravdu ne. Ale příroda je mi bližší. Tak to prostě je.

Herbert KISZA
Narodil se v roce 1943. Je malíř, grafik a sochař.
Absolvoval Školu uměleckých řemesel v Brně a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze.
Je spoluzakladatelem sochařských sympózií v Kadani.
Jeho díla mají ve sbírkách Národní galerie v Praze, Galerie Benedikta Rejta v Lounech, galerie výtvarného umění v Litoměřicích, Mostě nebo Liberci.

Autor: Jan Beneš