Kliknutím zvětšíteBílé světlo na konci tunelu závislostí. Sídlo komunity White Light I, ukryté před venkovním světem v kopečcích nad Litoměřicemi, Ústím a Děčínem, funguje už víc než čtvrtstoletí. Odvykali si tu nejdříve jen lidé na nelegálních drogách – heroinu a později hlavně pervitinu. Až několik let zpátky umožnil stát řešit v tomto a podobných zařízeních v Česku i jiné závislosti, zejména na alkoholu. Pořád ale dominují drogy, a když sem jde někdo se závislostí na alkoholu, tak spíš muži. Těch je tu obecně většina. „Ženy to tu trochu zjemňují. I když to nebývají světice. Některé žily léta na ulici,“ popisuje výkonná ředitelka organizace a adiktoložka Ivana Radimecká.
Proč k vám do komunity chodí víc závislých mužů než žen?
Těžko říct, možná že na ženách víc leží starost o rodinu. Tak popíjejí doma. A pokud to jsou schopny zvládat, do léčby nejdou. Jedině pod tlakem rodiny, když se to doma úplně rozsype. Víc také chodí do krátkodobějších léčeben. Jsou jen na dva tři měsíce, nevypadnou ze života na tak dlouho jako u nás, kde je to až na rok.
Když se ženy přece jen rozhoupou, čím to je?
Je trochu mýtus, že by je něco osvítilo a řekly si, že teď je ten čas. Pravda je většinou prozaičtější: že na člověka něco tlačí, často problémy se zákonem. Když nastoupí do léčby, vylepší mu to profil, usnadní soudní jednání, zmírní trest. Naši klienti mívají i problémy s různými kriminálními skupinami, s dluhy, tady se před tím do jisté míry schovají.
To jsou tu pak trochu jako v bavlnce, nebo ne?
Možná jsou chránění před venkovním světem, ale úplně procházka růžovou zahradou to tady není. Musí projít náročným programem v kolektivu. Jsou každodenně konfrontováni mezi sebou, je to psychicky náročné.
Vznikají mezi klienty konflikty?
Určitě. Základním nástrojem, jak je řešit, je skupinová terapie. Když je problém, zabouchá se na zvon, a celá skupina se sejde nahoře na půdě, kde o tom mluvíme. Když je problém zásadnější, může přijít trest, občas musíme někoho i vyloučit.
Mukařovská White Light 1, terapeutická komunita, se stará také o ženy alkoholičky a drogově závislé. Jsou zde tři ženy, dvě alkoholičky a třetí drogově závislá.
Jaké to je pro většinově mužskou skupinu, když je v ní menšina žen?
Nejtěžší je, když je klientka jen jedna. Nemá ani žádnou spojenkyni, s níž by si popovídala kromě našich terapeutek. Musí si obtížněji vydobýt postavení ve skupině. Když je skupina skoro celá mužská, je drsnější. Když je víc žen, trochu to zjemňují. I když to nebývají světice. Některé žily léta na ulici. Ale vždycky jsme rádi, když tu tři čtyři ženy jsou, víc to kopíruje běžný život. I když to ve skupinové terapii přináší komplikace. Ale závislí mají často problémy se vztahy, takže je dobře, když i tady mají v terapii zpětnou vazbu od druhého pohlaví.
Součástí vaší terapie je práce. Mají ženy na starosti kuchyni a žehlení spíše než starost o zvířata nebo topení v kotli?
Ne, střídají se v tom s muži. Každý tím musí projít. I chlapi musí dělat v kuchyni. Samozřejmě fyzicky náročné, zednické nebo výkopové práce dělají spíš muži.
Kdo spíš vydrží abstinovat po ukončení terapie? Muži, nebo ženy?
To se tak nedá říct. My si někdy říkáme, že někdo tu udělal málo, a nevěříme, že venku obstojí. A pak nás překvapí. A potom nevydrží člověk, který tím tady projde jednoduše, úspěšně a nemá problémy s naším režimem. Nejde to dopředu odhadnout. Často si říkáme, že spíš obstojí ten, kdo tím neprojde lehce, kdo tu jde do konfliktů.
Jakou máte úspěšnost léčby?
Nepočítáme to. Máme jednou za rok výroční komunitu, kam jezdí bývalí absolventi. Buď se přijedou ukázat tam, nebo občas zavolají. A my tak víme, jestli jsou v pořádku, nebo ne. Ale pak je skupina lidí, kteří tu kapitolu u nás uzavřou. A my o nich nevíme, i když třeba fungují. Nemáme tedy relevantní údaje. Ale když jsme si to kdysi počítali, vycházelo nám to celkově na padesátiprocentní úspěšnost, počítáme-li všechny klienty bez ohledu na délku léčby. U klientů, kteří absolvovali celou terapii, byla úspěšnost přes 90 procent.
Zvlášť ze začátku léčby máte poměrně přísná pravidla pro kontakt s vnějším světem. Pro koho je to náročnější, pro muže, nebo ženy?
Je to individuální. Někdo je zvyklý na péči od rodiny, takoví ti mamánci, ti to odříznutí snášejí hůř. Ale fáze, kdy by klienti neměli přijímat ani poštu od rodiny a volat si s ní, trvá nejvýše měsíc. Důvod toho je, aby se tu usadili, soustředili se víc na sebe, nenechali se rozptylovat. Někdo má ale vazby s blízkými tak zpřetrhané, že s nimi nemluví už několik let a ani nemá s kým si volat a psát. A my se naopak snažíme, aby se s nimi snažil navázat kontakt.
Jak staří klienti tu v průměru jsou?
Dříve jsme měli věkový průměr kolem 20 let, teď jsme na 31 letech. Je to i tím, že nám přibyli závislí na užívání alkoholu. Vybudování jejich závislosti trvá déle než u klientů na nelegálních drogách. Historicky jsme měli spíš mladší klientelu, byli jsme první komunita pro léčbu od 15 let. V současnosti jsou v Česku tři takové skupiny. Tím, že jsme měli mladší klienty, jsme se soustředili na rodinnou terapii. Do té patří čtyřikrát do roka rodičovské víkendy v blízkých rekreačních zařízeních.
Kolik klientů aktuálně máte?
Teď je jich tu 14, maximální kapacita je 15. Jsou nejvíc z Prahy a Ústeckého kraje, ale v zásadě z celé České republiky. Podobných komunit je u nás kolem 15, asi v každém kraji je jedno takové zařízení.
Jak jste se k profesi adiktoložky dostala ?
Původně jsem učila na střední škole. To už v Mukařově léta šéfoval manžel, ale pak vyhrál konkurz na Úřad vlády, stal se ředitelem tehdejší mezirezortní protidrogové komise. Převzala jsem to tady po něm. Musela jsem si doplnit vzdělání a jít na pětiletý sebezkušenostní výcvik. A když se sem muž vrátil, rozšířili jsme původní komunitně terapeutické služby o terénní programy, kontaktní centra, doléčování, ambulanci a primární prevenci. Dnes manžel vede komunitu a je odborným ředitelem organizace. A já jsem výkonným ředitelem, který zastupuje celou organizaci navenek.
Jaký máte v týmu poměr žen a mužů?
Je to půl na půl. To je dobře, většinou je v sociálních službách převaha žen. Dělají u nás lidé z Děčína, Ústí, dokonce máme nyní i terapeuta, který bydlí přímo ve vesnici. A jeden zaměstnanec je z nedalekého Starého Týna.
5
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
